Tanec na minovém poli. Apokalyptický film Sirat je transformativní zážitek

Jako muslimové putují do Mekky, aby v transu obešli sedmkrát posvátnou Ka’bu, míří techno travelleři na jih Maroka, kde se klaní hradbě reproduktorů na improvizovaném ravu v poušti. Španělsko-francouzský snímek Sirat režiséra Olivera Laxe začíná, když na takovou párty dorazí Luis (Sergi López), který v doprovodu syna Estebana a jejich psa hledá svoji ztracenou dceru Mar pohybující se v kruzích volnomyšlenkářských travellerů. Nenajde ji zde, ale přidá se k pětici techno veteránů mířících na další pouštní večírek do Mauritánie, kde by Mar nakonec také mohla být. Ve své malé dodávce tak Luis vyráží na cestu Saharou, která změní jeho život navždy.

Úpěnlivý techno beat se tady stává průvodcem na druhou stranu vědomí, drogami vyvolaný trans spojený s tancem napojuje mysl znovu na tělo a osvobozuje člověka od přebytečných myšlenek.

Sirat by se dal jednoduše popsat jako příběh o sedmi ztracencích, třech autech, dvou psech a jedné nekonečné poušti, která nedá člověku nic zadarmo. Obzvláště když část z ní je podminovaná kvůli jakési blíže nepopsané válce. Dialogů je zde pomálu, víc zní mohutné elektronické drony či nekompromisní techno čtyřtakt z dílny francouzského producenta Kangding Raye, jehož soundtrack tvoří hypnotickou páteř filmu.

Čtvrtý dlouhohrající film španělského režiséra s francouzskými kořeny Olivera Laxe provázel velký hype už od květnové premiéry na festivalu v Cannes, kde obdržel cenu poroty a v hlasování kritiků oslovených portálem IndieWire byl vyhlášen nejlepším filmem letošního ročníku. Stejný portál ho navíc v červnu zařadil na 25. místo v žebříčku nejlepších sto filmů aktuální dekády. Sirat také putuje jako španělský zástupce do oscarového klání.

Hype očekávaného trháku ale snímku příliš nesvědčí. Sirat volí minimalistické filmařské postupy, buduje atmosféru pomalu a nenápadně, emoce jsou nejprve tlumené a divák se musí na zvláštní roadtrip nejdříve chvíli ladit a teprve pak začne skupince podivínů fandit. O to brutálnější je pak dějový střih těsně před polovinou, kdy snímek bez varování přepne z pouštní idylky na halucinační badtrip, v němž posádka začne ztrácet své členy v sérii tragických nehod.

Rave apokalypsa

Nejjednodušší čtení Siratu je z pozice mytologie raveové kultury. „Tahle hudba se neposlouchá, na tuhle hudbu se tančí,“ poučuje Luise jedna členka travellerské skupiny. Muž ze střední třídy přichází do pospolitosti tanečníků jako outsider, ale je jimi rychle přijat a stane se součástí „zvolené rodiny“, která putuje od jednoho ravu k druhému. Ve skupině platí nehierarchická pravidla tolerance, respektu a hlavně vzájemné pomoci, což je něco, co se hodí obzvláště v poušti, kde rychle dochází nafta anebo snadno můžete umřít při písečné bouři. Jsme v tom všichni společně a každý je zodpovědný za druhého, zní základní pravidlo skupiny, které nemusí být vyřčeno, ale každý se podle něj chová.

Ve štychu nového člena nenechají ani v okamžiku tragédie. Luis podstoupí očistný rituál, kde mu má ke smíření pomoci ayahuasková terapie a tanec na repetitivní rytmus. Úpěnlivý techno beat se tady stává průvodcem na druhou stranu vědomí, drogami vyvolaný trans spojený s tancem napojuje mysl znovu na tělo a osvobozuje člověka od přebytečných myšlenek. Snová scéna, v níž postarší muž tančí sám v poušti na techno, patří k vrcholům filmu. Jenže v tu chvíli do děje vstoupí realita prostřednictvím nášlapných min.

Na pozadí zvláštního pouštního roadtripu se totiž děje něco s naším světem. Technopárty z úvodu je nekompromisně rozehnána vojáky a z rádia slyšíme útržky zpráv o jakémsi globálním konfliktu. Mezi řečí se dozvíme, že třetí světová válka už možná začala, jen jsme si toho ještě nestihli všimnout. Miny, děla nebo opuštěné armádní vozy rozeseté v poušti naznačují, že konflikt je blíž, než se zdá, a únik od civilizace, po kterém travelleři celý život tak touží, nejspíš navždy zůstane jen chvilkovou iluzí. I na Sahaře si vás totiž globální apokalypsa dožene.

Transcendentální zážitek

Paralelní čtení filmu vychází z islámské náboženské tradice. V ní je Sirat uzoučkým mostem, přes který musí přejít duše v Soudný den. Vede nad ohnivým jezerem a přejít ho není snadné, takže do ráje se dokáže dostat jen hrstka spravedlivých, kteří správně volí v klíčových okamžicích svého života. Film tak můžeme sledovat jako mytologickou poslední cestu lidí, kteří opouštějí tento svět a přes Sirat opatrně balancují na onen svět.

Tato metafora je užitečná obzvláště v závěru, kde sledujeme brutální scénu přechodu přes minové pole, při níž přestávají fungovat pravidla racionality a kdo chce přežít, musí nahlédnout realitu jinak. Tady už je každý za sebe, tváří v tvář věcem, které nás přesahují a můžeme jim klidně říkat nahodilost, příroda nebo bůh.

V těch šťastnějších chvílích roadtripu si divák možná vzpomene na další pouštní filmy, jako je Priscilla, královna pouště nebo Thelma a Louise, kde se nekonečná poušť stává nepopsaným listem papíru, na němž si hrdinové prchající z tzv. normální společnosti mohou napsat svůj nový příběh. Sirat ale do tohoto mikrožánru úplně nepatří – poušť je zde spíše symbolem děsivé neohraničenosti upomínající na zákony přírody, které jsou nad námi a které nejspíš nemůžeme ani nikdy pochopit.

Film o technu a poušti se tady už posouvá do otevřené metafyzické roviny. Když v závěrečné scéně vidíme vlak, v němž postupně rozeznáváme i tváře našich přeživších hrdinů, možná vidíme civilisty odvážené do bezpečí, ale třeba to jsou duše, které úspěšně přešly Sirat a teď míří na věčnost.

Hrdinové si prošli transformativním zážitkem, hraniční psychologickou zkušeností, ale tu nakonec zažívají i diváci v kině. Jakmile podlehnete minimalistickému kouzlu Siratu podtrženému skvělým hypnotickým soundtrackem, už není cesty zpět.