Nová kniha komiksové esejistky Liv Strömquist opět stopuje současné mediální trendy až k jejich hlubokým filozofickým kořenům. Novinka Hovoří Pýthie, která česky vychází v Pasece v překladu Marie Voslářové, se konkrétně zabývá všemožnými radami, návody, tipy a triky, jak zlepšovat vlastní život, které zaplavují zejména sociální sítě.
Oproti jejím předchozím feministickým publikacím se může zdát temnější. Strömquist totiž ukazuje, že daný problém, je ve skutečnosti pseudoproblém, který přestane být tak palčivý, když se na něj podíváme ze správné perspektivy. Tentokrát ale tenhle optimální úhel pohledu počítá s vědomím vlastní smrtelnosti.
Kniha Hovoří pýthie ukazuje, že „zábavní průmysl“ internetového rádcovství ve skutečnosti neprodává rady, ale útěchu.
Autorka knih jako Nejrudější růže rozkvétá nebo V zrcadlové síni v kombinaci esejistiky a komiksu našla ideální formát, skrze nějž dokáže organicky uchopovat současná média, která také silně závisí na propojení obrazu (většinou pohyblivého) a slova (většinou mluveného). Její silně zjednodušený kresebný styl doplněný ručně psaným textem komunikuje se současným audiovizuálním proudem, ale zároveň mu ubírá spoustu z jeho prvoplánové atraktivity, čímž nám umožňuje větší odstup.
Hovoří Pýthie začíná na pět stran rozkresleným komiksovým převodem videa, které nejprve nabízí instruktáž, jak pečovat o vlastní pleť, a končí reklamou na elektrický masážní přístroj. Když pečlivě pročítáme návod na „desetiminutovou vibrační terapii“ a přitom se díváme na jednoduše načrtnutý obličej jakési influencerky, působí to jako dekonstrukce dynamických videí podobného typu. Tím spíš, že následuje šest němých dvoustran, na nichž nám autorka ukazuje mlčenlivé výjevy nočního velkoměsta, skládky či vodní hladiny.
Potlačené úzkosti modernity
Strömquist jde ovšem ještě mnohem dál za tohle prvotní rozbití audiovizuální kontinuity do statických komiksových políček. Ukazuje nám myslitele formátu Theodora Adorna nebo Evy Illouz a tlumočí jejich obecné teze, které neustále dává do vztahů s konkrétními příklady osob šířících nejrůznější rady, ať už z oblasti self care, či manosféry.
Tentokrát je její téma znatelně abstraktnější než u předchozích knih, a proto je komiks ještě více orientovaný na text a obrázky někdy stojí na hraně čistě ilustračního, nebo dokonce mírně nadbytečného doprovodného materiálu. Přesto se autorce občas podaří završit svůj slovní argument údernou, čistě vizuální pointou, například v kapitole uvozené osobností youtubera a podcastera Rolla Tomassiho, který radí mužům mimo jiné, aby stvrzovali své nadřazené postavení v domácnosti tím, že když přijdou domů, zůstanou potichu stát v předsíni a budou čekat, až se s nimi manželka přijde sama přivítat. Následuje dlouhý výklad o tom, že rady, jak zlepšovat vlastní život, slouží jen jako chabá náplast na neodvratnost smrti a nevyhnutelnost bolesti, které existenci provázejí. A celou kapitolu uzavírá němý obraz Tomassiho, jak s poněkud nejapným výrazem stojí v předsíni a čeká, zatímco jeho partnerka v místnosti bezstarostně aranžuje květiny.
Na díle Strömquist je sympatické, že její názory stojí i nad poněkud přízemními tábory současných kulturních válek. Není ani „konzerva“, ani „woke“ – nevyjadřuje se v jednoduchých statementech, které jsou pro jedny chytlavé a pro druhé edgy. Naopak, vychází především z filosofie a sociologie a dokáže obecné úvahy o společnosti éry modernity či pozdního kapitalismu jednak dobře propojit se zmíněnými aktuálními trendy v médiích a na sociálních sítích, jednak je velmi přehledně a se zdravou dávkou ironie vysvětlit.
Ústřední argument, který se dostal i do názvu knihy, vychází ze slavné antické delfské svatyně, kde příchozím podávaly rady takzvané pýthie. Věštily zásadně v extatickém vytržení navozeném výpary, které vycházely ze skalní pukliny. U dnešních internetových „pýthií“, ať už jsou to muži, nebo ženy, pak Strömquist odhaluje mnoho temných projevů a potlačených úzkostí modernity.
Mít všechno pod kontrolou
Ironický tón a hravá komiksová forma pomáhají vstřebat několik základních filosofických či sociologických tezí, kterým autorka osvětluje současný boom internetového poradenství. Vedle už zmíněné úzkosti ze smrti je důležitým faktorem i to, že naše úspěchy či nezdary obvykle nesouvisí jen s naším úsilím a zásluhami, ale také s našimi genetickými dispozicemi, s tím, do jaké společenské třídy se rodíme a k jakým příležitostem se dostaneme.
Ochota poslouchat rady souvisí s naší úpornou, ale marnou snahou dostat nahodilé a v mnoha ohledech předem determinované životy pod kontrolu. Samotné rádkyně a rádci pak samozřejmě své návody na lepší život nedávají nezištně, ale budují si auru odbornosti, která může přerůst až do kultu osobnosti.
Kniha Hovoří pýthie ukazuje, že „zábavní průmysl“ internetového rádcovství ve skutečnosti neprodává rady, ale útěchu. Zároveň upozorňuje na to, jak přispívá k akceleraci životního tempa, růstu nároků na sebe i ostatní a pěstování vypjatého, přecitlivělého egocentrismu. Nedostává se ovšem už tolik k tomu, jak je většina podobných doporučení zakotvená v patriarchálním myšlení nebo v případě manosféry přímo v misogynii. Tentokrát totiž Strömquist míří trochu jinam, než k odhalování toho, jak moc je západní společnost závislá na představě, že ženy jsou méněcenné vůči mužům. V knize Hovoří pýthie se mnohem víc noří do ideologií a návyků, díky kterým jsou na tom v současné době ženy úplně stejně špatně jako muži.
Autor je publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás