Začal školní rok. Stanjura naděluje dětem škrty ve školství

Když jste vládní stranou a blíží se volby, jsou hlavní strategickou zbraní v kampani reálné výsledky vaší práce. Zatímco opozice slibuje, co udělá, vy se můžete chlubit, co jste udělali. Voliči pak v ideálním světě posoudí, zda jim výsledky přijdou natolik zajímavé, aby vás nechali pokračovat, nebo to risknou se sliby opozice, která se nejen u nás často řídí heslem slibem nezarmoutíš. Některé věci se posuzují hůře, jiné lépe, snadnější to bývá s penězi.

Úřadující koalice si mezi priority napsala vzdělání. Šermovala s ním v předchozí kampani, napsala si ho do programového prohlášení. Zákonem dokonce zakotvila, že učitelé budou mít 130 procent průměrné mzdy v zemi. Zákon je sice napsán natolik neurčitě, aby ho šlo interpretovat jakkoli, ale berme za slovo premiéra Petra Fialu, který jej vyložil jednoznačně: „Chceme, aby učitelé měli minimálně 130 procent průměrné mzdy, což obsahuje námi připravená novela zákona.“

Koalice se staví do pozice demokratického bloku, který má být hrází proti populismu. Jenomže tato hráz je postavena z mazlavého bláta slov, slibů a reality, které nedrží pohromadě.  

Jednoznačné jsou také výsledky. Platy učitelů se za této vlády propadly na historické dno. Prakticky každý rok jsme sledovali neuvěřitelné boje právě o rozpočet školství, v němž chtěl faktický premiér Zbyněk Stanjura škrtat často nejvíce. Zažili jsme kvůli tomu nejmasivnější stávky ve školství za poslední dekády. A to za vlády, v jejímž čele stojí formálně bývalý rektor a další bývalý rektor je ministrem školství.

Když koalice Spolu představila letos na jaře své priority pro tyto volby, kupodivu se mezi nimi znovu objevilo vzdělání: „Čtvrtým pilířem koalice je moderní školství. To má odpovídat potřebám 21. století, rozvíjet tvořivost a praktické dovednosti a připravovat mladé generace na budoucí zaměstnání a profesní výzvy,“ píše se v tiskové zprávě koalice, podle níž je čas stát na správné straně. Tím nejspíš jen záludně zkouší, co všechno její voliči vydrží, snesou, zapřou a zapomenou.

O kus dál ve stejném textu se už Zbyněk Stanjura voličům Spolu vyloženě posmívá: „V éře instantních gest, selfíček a prázdných sloganů si vybíráme těžší cestu: oslovit voliče, kteří přemýšlejí.“ Tyto voliče má nejspíš oslovit Stanjurův návrh rozpočtu na další rok, v němž se opět škrtá právě ve školství. Spolu klade na své voliče břímě, jaké kladl naposledy možná bůh na Abraháma, když mu přikázal, aby obětoval svého syna. Zde chce Fialova koalice po svých voličích, aby obětovali rozum a prostě uvěřili, že se k lepšímu vzdělání pro děti proškrtáme.

Sami sobě největším problémem

Od příštího roku dojde k převedení financování nepedagogických pracovníků na obce a kraje. Část těchto nákladů tedy Stanjura z navrženého rozpočtu školství škrtl a výsledkem je nový rozpočet, nominálně nižší o skoro 11 miliard korun. V takové podobě tedy nepočítá s reálným zvýšením platů učitelů, chybí peníze na asistenty pedagogů, psychology nebo pozice sociálních pedagogů a podfinancované vysoké školství zůstane nadále podfinancované. Pro zajištění normálního fungování chybí zhruba 14 miliard korun. A vůbec zde není řeč o zvyšování úrovně celé soustavy na něco, co koalice, jíž je Stanjura podstatným členem, rámuje jako „moderní školství.“

Koalice se staví do pozice demokratického bloku, který má být hrází proti populismu. Jenomže tato hráz je postavena z mazlavého bláta slov, slibů a reality, které nedrží pohromadě.  

Vzdělávání je dlouhodobou záležitostí. Aby jako celek fungovalo a dávalo smysl, musí být školství ostrovem stability, v němž si všichni aktéři musí alespoň rámcově být jistí, s čím mohou v dalších dekádách počítat. Ale co si počít v realitě, v níž vláda od svého nástupu opakuje, že je vzdělání prioritou a klíčem k budoucnosti a současně celý sektor skrze financování neustále destabilizuje. Jak se má kdokoli s dobrou vírou rozhodnout pro kariéru ve školství, když vidí tento každoroční chaos a boj o peníze.

Právě v tomto chaosu se populismu daří nejlépe, protože proti němu neexistuje stabilní koherentní alternativa, v níž by byly v souladu slova, sliby a činy. Místo toho realitu ovládá jakýsi zmatený účetní, který si myslí, že alfou a omegou státu je excelová tabulka s rozpočtem na jeden rok. Ten mu ovšem žádný rok nechce vyjít, protože si náš účetní spolu s Babišem a Okamurou za velkého jásotu zrušili superhrubou mzdu, a tak mu každý rok chybí více než sto miliard korun. Náš účetní a sním podstatná část politické scény bohužel neví nebo nevěří, že po jednom roce následuje obvykle rok další a že jsou tyto časové úseky spolu jaksi záhadně provázány.

Nejspíš tak netušil, že když jeden rok zruší superhrubou mzdu, přijde další rok, v němž mu ony peníze budou chybět a on chudák bude muset vyřešit něco, co vyřešit nelze. Navíc v tomto nepřehledném tkanivu plynutí času čelí voličstvu, které si je mnohdy schopno pamatovat, co se dělo v předchozích létech. A tak si může dokonce vzpomenout, jak to bylo se školstvím, sliby a reálným rozpočtem loni nebo předloni.

Největším problémem vládních stran pak v takovém světě ovšem není Babiš, ale jejich vlastní politika, z níž vyplývá, že netuší, co činí. Důsledkem je blížící se vítězství opozice a v tomto případě bohužel také zdevastované a destabilizované školství. A jedním z důvodů tohoto výsledku je Zbyněk Stanjura, který dodnes nezjistil, jaký je rozdíl mezi ministrem financí a účetním okresní IT firmy.