Třináct pravicových senátorů podepsalo otevřený dopis prezidentovi a předsedovi vlády České republiky, ve kterém na ně apelují, aby nepřehodnocovali postoj Česka k Izraeli. Podepsaní jsou Jiří Oberfalzer (ODS), Tomáš Töpfer (zvolen za ODS), Zdeněk Papoušek (za ODS), Jan Pirk (za TOP 09), Tomáš Jirsa (ODS), Jiří Drahoš (STAN), Michael Canov (SLK), Lumír Aschenbrenner (ODS), Stanislav Balík (nezávislý), Tomáš Třetina (TOP 09), Jiří Dušek (za ODS), Marek Slabý (Tábor 2020) a Břetislav Rychlík (za TOP 09).
Podle petentů je důležité mít na paměti, že Izrael a Českou republiku „dlouhodobě spojuje významné strategické spojenectví v řadě sfér, například v obraně, vědě a výzkumu, zdravotnictví a v dalších klíčových sektorech“. Dalším argumentem, proč nadále bezvýhradně podporovat Izrael, je „konzistentní linie, kterou Česká republika drží od listopadu 2012, kdy odmítá rezoluce, které jednostranně posilují postavení Palestiny v OSN“. Jako příklad je pak uvedena rezoluce Valného shromáždění OSN z května 2024, podle níž by se Palestina měla stát plnohodnotným členem OSN a proti které Česká republika hlasovala.
Dále senátoři připomínají, že Poslanecká sněmovna ČR v říjnu 2023 přijala jednomyslně usnesení, které vedle odsouzení agrese Hamásu proti Izraeli a podpory práva Izraelců na obranu vyjádřilo solidaritu s bojující zemí a vybídlo českou vládu k přesunutí ambasády do Jeruzaléma.
Toto mají být argumenty, proč bychom nadále měli podporovat Izrael v jeho genocidním počínání v Gaze. Ve skutečnosti se ovšem o žádné argumenty nejedná, jde jen o vyzdvihnutí strategické spolupráce a konstatování faktu, že Česko posledních třináct let bezvýhradně podporuje Izrael, zcela bez ohledu na to, co páchá. Autoři textu proto přidali ještě závěrečný odstavec, který se dotýká i něčeho jiného než historické spolupráce a českého postoje. „Budoucí mír a ukončení bojů závisí zejména na postoji Hamásu, který má na rozpoutání této války plnou odpovědnost a drží klíč k jejímu ukončení. Nátlak na veřejnost a politiky, aby ‚jednali lidsky‘, zní vznešeně. Jenže pod touto fasádou se ve skutečnosti skrývá legitimizace násilí. Kdo volá po empatii bez kontextu, ten ve skutečnosti nepodporuje mír, ale prodlužuje válku,“ zní závěrečná pasáž dopisu.
Hladomor i genocida
Břetislav Rychlík zveřejnil druhý den po podpisu status, ve kterém se za svůj podpis omluvil. „Závěr prohlášení je napsaný špatně, bohužel. Je to moje chyba, že jsem ji nekorigoval. Dává to mimo jiné prostor k představě, že jsem nelidská stvůra. Celý můj život dokládá, že tomu tak není. Ale teď s tím nic neudělám a musím si to nést s sebou. Vymlouvat se nebudu,“ napsal na svůj FB s tím, že považuje situaci v Gaze za neudržitelnou a nehumánní a cítí bolest nad oběťmi z řad civilistů a hlavně nad utrpením dětí. „Solidarizuju stejně s palestinskými i izraelskými oběťmi konfliktu. Politiku kabinetu Benjamina Netanjahua kritizuju, je dlouhodobě neudržitelná,“ uzavřel svou omluvu Rychlík.
Světové společenství se pomalu, ale jistě začíná děsit své dosavadní podpory izraelské vlády, nebo i nečinnosti ve vztahu k jednání Izraele v Gaze.
K tomu všemu dochází v době, kdy izraelská genocida eskaluje – jakkoliv by člověk doufal, že po více než 20 měsících už není kam. V polovině srpna Izrael oznámil pozemní invazi do Gaza City, která znamená vyhnání nebo vyhlazení 740 tisíc (podle jiných odhadů až milionu) obyvatel. Pokud se tato invaze nezastaví, půjde o největší etnickou čistku v rámci Gazy od října 2023. Izraelské tanky a buldozery postupující stále dál do města a za sebou nechávají zcela zničené ulice.
Čím dál tím horší je i hladomor v Gaze. Na podvýživu a s ní spojené příčiny zemřelo již přes tři sta lidí a 22. srpna hladomor v Gaze oficiálně vyhlásilo i IPC – mezinárodní konsorcium humanitárních organizací a mezinárodních institucí jako Světová banka nebo některé agentury OSN. Robustní systém IPC na hodnocení fází hladu je zpravidla pomalý, protože vyžaduje velké množství důkazních informací, v Gaze už je ale stihl nasbírat. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu označil zprávu za antisemitskou pomluvu.
Zároveň sílí kritika Izraele. Stovka humanitárních organizací vyzvala Izrael, aby zastavil řízený hladomor. Dnes už je ale dlouhý i seznam institucí a jedinců, kteří mluví přímo o genocidě v Gaze. Z páchání genocidy Palestinců obvinil Izrael zvláštní výbor OSN nebo nevládní organizace Amnesty International, Human Rights Watch a Lékaři bez hranic. Na tom, že Izrael páchá v Gaze genocidu, existuje rovněž konsenzus mezi odborníky na genocidy. V červenci pak k závěru, že Izrael páchá v Gaze genocidu, došly izraelské organizace Be-celem a Lékaři za lidská práva, které zveřejnily přelomové analýzy.
Postupná ztráta podpory
Světové společenství se tak pomalu, ale jistě začíná děsit své dosavadní podpory izraelské vlády, nebo i nečinnosti ve vztahu k jednání Izraele v Gaze. Dokonce i některé státy, které dosud bezvýhradně Izrael podporovaly, svůj postoj přehodnocují. Například už ani Německo nechce posílat zbraně, které by Izrael mohl použít při své ofenzivě v Pásmu Gazy. V červenci ministři zahraničí Austrálie, Rakouska, Belgie, Kanady, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Islandu, Irska, Itálie, Japonska, Lotyšska, Litvy, Lucemburska, Nizozemska, Nového Zélandu, Norska, Polska, Portugalska, Slovinska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Británie vydali společné prohlášení, ve kterém žádají okamžité zastavení války v Pásmu Gazy.
Politická reakce evropských a dalších států globálního Severu je sice pomalá, a dokud nezmění svůj postoj USA, bude její dopad omezený, ale trend je jasný. Nejen odborníkům na genocidy, intelektuálům a pracovníkům humanitárních organizací, ale dokonce už i politikům začíná docházet, že sledujeme hrůzu, která má v historii lidstva jen málo srovnání. A v této situaci přicházejí naši senátoři s dopisem, ve kterém argumentují našimi vztahy s Izraelem a v posledním odstavci pak Hamásem.
Co přesně myslí petenti větou, že budoucí mír a ukončení bojů závisí zejména na postoji Hamásu, je otázka. Světové mínění právě i na politické úrovni se začalo měnit po událostech letošní zimy a jara, kdy začalo být jasné, že Izrael nechce za žádnou cenu genocidu v Gaze ukončit a že záchrana zbývajících rukojmích není prioritou. Ostatně v Izraeli aktuálně probíhají ohromné protesty právě kvůli postoji vlády k otázce rukojmích. Izrael, který od již uzavřené dohody o výměně rukojmích odstoupil a požadoval jiné podmínky, rozpoutal blokádou v Gaze hladomor. Jakkoliv nejrůznější organizace, které na místě působí, i mnozí odborníci upozorňovali na neudržitelnou situaci už více než rok, byly to právě tyto kroky Izraele, které teď se značným zpožděním vyvolávají reakci nejen jednotlivých politiků, ale i států.
Empatie bez kontextu
Bezkonkurenčně nejbizarnějším je ovšem poslední věta dopisu, kde se píše, že kdo volá po empatii bez kontextu, ten ve skutečnosti nepodporuje mír, ale prodlužuje válku. Co vlastně autoři dopisu mají na mysli tím kontextem? Těžko soudit, ale možná tím odkazují k 7. říjnu, který je pro zastánce genocidy stále ultimátním argumentem. Pokud někdo v týdnech a měsících po útoku Hamásu přicházel s kontextem, ve kterém se snažil vysvětlovat, že útok Hamásu nepřišel jen tak z čistého nebe, ale byl reakcí na dlouhodobý útlak Palestinců, dozvěděl se obvykle, že relativizuje utrpení Izraelců, kteří ten den zemřeli, přišli o své blízké nebo se stali rukojmími. A to i v případě, že se nijak nesnažil omlouvat způsob, kterým Hamás svůj útok provedl, ani zpochybňovat, že se dopustil válečných zločinů.
Argumentace, která dává Izraeli bianco šek na cokoliv, protože je tu 7. říjen, je způsobem myšlení, které nakonec ospravedlňuje i způsob provedení útoku Hamásem. Nakonec jde totiž jen o to, které straně fandíte. Pokud ale odsuzujeme válečné zločiny a nelidské jednání z podstaty, mělo by být jedno, kdo je páchá. Ke „kontextu“ si každý v historii Izraele a Palestiny najde dostatek argumentů, kterými může ospravedlňovat cokoliv, v tomto případě i genocidu. Neustálá argumentace Hamásem navíc působí, jako by Izrael jako stát snad ani neměl svou vlastní vůli a nemohl se rozhodovat, co bude dělat. To je ale lež – Hamás neměl žádné páky, jak Izrael donutit, aby Gazu srovnal se zemí, zabíjel civilisty, vyhladověl obyvatelstvo a střílel na novináře a zdravotníky. To, co Izrael v Gaze páchá, je pouze jeho odpovědnost. A nic na tom nemění, že se u toho tváří, že za to může Hamás.
Opozice na oko
Pozice, kterou zastává senátorský dopis a svými kroky také ministerstvo zahraničí, ale není ani ve vládě zcela dominantní. Uvnitř vládní koalice se v tématu Gazy na první pohled utvořila opozice, kterou reprezentuje především hnutí STAN. První vlaštovku v tomhle ohledu představovalo video Víta Rakušana, ministra vnitra a předsedy hnutí, z konce května. Izrael v něm označuje za přítele, ale taky s odkazem na mezinárodní právo upozorňuje, že „možná příteli víc než komukoliv jinému“ je třeba říct, že blokování humanitární pomoci a odsun lidí z Gazy jsou „určitě za čárou“.
Naposledy se tímto „vnitřním disentem“ pochlubil ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. Na závěr rozhovoru pro Seznam Zprávy začal popisovat, jak na schůzi vlády navrhl změnu postoje k Izraeli, ale nepochodil. „Chytil jsem se do vlastní pasti, kdy jakýkoliv projev nesouhlasu s vládou Benjamina Netanjahua je chápán jako antisemitismus. Myslím, že to je velká chyba, že se tím postupně dostáváme do úplně zbytečné izolace.“
Od strany, pro niž „zásadová lidskoprávní politika“ znamená mimo jiné prosazování diskriminačních zákonů namířených proti Rusům, kteří by chtěli třeba emigrovat z Putinova impéria, samozřejmě nelze čekat důsledné antirasistické pozice. Ale tváří v tvář zoufalství z genocidy by šlo i tento mírný posun brát jako záblesk naděje nebo alespoň jako protiváhu zahraniční politiky podle vlivného premiérova poradce Tomáše Pojara, který „dává na stůl zbraně a peníze“. Ministr Dvořák se navíc sám označuje za „celoživotního bojovníka proti rasismu, předsudkům či kolektivní vině“. Na sociální síti X má ve svém jménu duhovou vlajku. Jakmile ale posloucháme jeho slova jen trochu déle, liberální maska padá.
Koloniální uvažování
Dvořák nenabízí ani jemnou kritiku – vůbec neřekne, jaká zvěrstva Izrael v Gaze páchá. Chce jen prostor pro tuhle kritiku vytvořit. I to by mohlo být cenné, nebýt jeho provedení. Nejdřív nás i on samozřejmě ujistí tím, že vztah s Izraelem označí za přátelský (takto familiárně se nepojmenovává ani vztah s Ukrajinou, která je přinejlepším spojenec). „Mám spoustu důvodů, proč bych omlouval některé zdánlivě neomluvitelné kroky nebo konání Izraelců na území palestinských měst nebo i obecně k arabským sousedům,“ pokračuje Dvořák. Moderátorka se nedoptá, a tak si jako diváci můžeme jenom představovat, co přesně pan ministr omlouvá. Masakry civilistů ve frontách na drobky humanitární pomoci? Útoky na novináře, nemocnice nebo humanitární pracovníky? Absolutní destrukci měst, která je vidět i z vesmíru? Apartheid na Západním břehu? Ilegální okupaci Sýrie a Libanonu? Vyhnání poloviny všech Palestinců v letech 1948 a 1967? Kdyby ministr skončil tady, mohli bychom ho kritizovat za leccos, ale alespoň ne za explicitní rasismus. To se ale změní hned po následující úvaze, kdy Dvořák začne popisovat svoje důvody pro omlouvání izraelských zločinů. Jsou to prý „poměry v regionu, které z Evropy vůbec nejsme schopni pochopit“. „Uvádím to na příkladu debaty s jedním americkým vojákem, který stojí někde v Bagdádu a má tam ten padesátimetrový perimetr. Teď najednou proti němu jde dáma v burce. Jsou vidět jenom oči a má veliké břicho. Je buď těhotná, anebo tam má dvacet kilo dynamitu,“ vypráví ministr.
Začněme reálným základem – v Iráku během americké okupace opravdu probíhaly sebevražedné bombové útoky, které prováděly také ženy. Tady ale pravda končí a začíná čistá islamofobie. Rámování skrze těžký osud „civilizovaného racionálního vojáka“, který musí podstupovat náročné morální volby v důsledku chování „barbarských divochů“, působí jak z kolonizátorských románů z 19. století a kromě toho tak trochu zamlčuje reálné historické okolnosti. Tedy že američtí (a další evropští) vojáci působili v Iráku v rámci imperiální války, jež byla obhajována smyšlenou dezinformací o tom, že země vyrábí zbraně hromadného ničení. Výsledkem této války byly statisíce mrtvých a destabilizovaný region, z nějž později povstal třeba Islámský stát.
Jsou Slované víc než Arabové?
Stejně tak je absurdní a kruté zároveň, že Dvořák z konkrétního historického jevu vyvozuje závěry pro celý region se stovkami milionů obyvatel – hranice Iráku je od Jeruzaléma vzdálená přes čtyři sta kilometrů. Podle stejné logiky by šlo Dvořákovy výroky interpretovat třeba jako blábolení opilého arogantního papaláše, jakých najdeme spoustu třeba v Rusku. Zkrátka „slovanské poměry“, které nikdo zvenčí nemůže pochopit.
Ministr Dvořák tak se svým koloniálním uvažováním dospěje k něčemu velmi podobnému jako signatář senátorské petice Stanislav Balík. Ten kromě držení pevné politické linie na „své“ univerzitě loni na podzim prohlásil: „Stojím za Izraelem, za jedinou demokracií na Blízkém východě. Za v zásadě zázračným státem, který vznikl téměř z ničeho, který je vystaven dlouhá desetiletí obrovskému nepřátelství svých sousedů.“
Ani pro Balíka, ani pro Dvořáka nejsou Palestinci či jiní Arabové dost lidmi na to, aby je zahrnuli do svých vznešených úvah o demokraciích a přátelství. V tomto kontextu se pak nelze divit Dvořákovu výroku z loňského října, kdy prohlásil, že „Palestinci mají v genetické výbavě nenávist k Židům“. Za výrok se sice později omluvil s tím, že nepatří do 21. století, omluvu se ale neobtěžoval adresovat samotným Palestincům – jako kdyby se vztahovala pouze k obecným pravidlům diskuze, nikoliv ke konkrétním lidem.
Podzimní volby můžou vzbuzovat lecjaké obavy – hrozí vláda s účastí krajní pravice nebo strany kombinující ideologii Václava Klause a manosféry. Pokud jde ale o genocidu v Gaze a vztah k Izraeli, nic zvláštního se nejspíš měnit nebude. Stejně jako v Německu, Británii či USA lze i v Česku parafrázovat trefný banner z německé propalestinské demonstrace: „S takovými liberály žádné fašisty ani nepotřebujeme.“
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
