Povědomí o skleněném stropu jako o neviditelné překážce, která nemá žádnou zákonnou podobu a která přesto spolehlivě brání ženám v uplatnění se ve vyšších, ba nejvyšších pozicích ve svém oboru, ve společnosti už existuje a celkem často se stává i debatním tématem, jakkoliv někdy nepřímo. Strop totiž tvoří nejen reálné bariéry v asymetrickém dělení péče o děti, domácnost, muže, rodiče apod., ale i obecné předsudky vůči ženám, nebo nakonec také tichá dohoda mezi muži, kteří se automaticky zbavují ženské konkurence a zároveň upevňují vzájemnou mužskou loajalitu. Jako údajný důkaz, že skleněný strop neexistuje, pak mohou sloužit zřídkavé případy, kdy se ženy na skutečně nejvyšší pozice dostanou. Kromě toho, že ona zřídkavost existenci skleněného stropu naopak prokazuje, je tu ještě jeden zádrhel. Ženy jsou do vrcholných funkcí vpouštěny nápadně často ve chvílích hluboké krize, mnohdy aby řešily neřešitelné, zachraňovaly nezachranitelné, uklízely neukliditelné. Jejich případné nenaplnění očekávání pak jen potvrdí to, co už jsme všichni dávno věděli, tedy že se na nejvyšší pozice prostě nehodí. Tomuto společenskému jevu se pak odvozeně říká skleněný útes. Aktuálně nejviditelnější členka Fialovy vlády Eva Decroix jej ilustruje s nebývalým osobním nasazením.
Skleněné útesy na planetě ODS
Eva Decroix je teprve třetí stranickou ministryní ODS od roku 1989. Tou první byla krátce Daniela Filipiová, která na ministerstvu zdravotnictví nahradila Tomáše Julínka, k jehož sesazení tehdy vyzývala i Česká lékařská komora. V druhé Topolánkově vládě se ale sotva rozkoukala, když vláda nakonec padla celá. Historicky druhou ministryni pak najdeme také v současné vládě Petra Fialy a je jí Jana Černochová, která řídí obranu.
Opět nastal čas pustit nějakou ženu ze skleněného útesu, ať to cestou uklidí, aby se hlavně pan premiér a další hoši neušpinili.
Pro úplnost ale dodejme, že ODS měla ve vládě také několik nestraniček, přesně dvě – Milenu Vicenovou a Miroslavu Kopicovou v první Topolánkově vládě. Samostatnou kapitolou byla pak z podstaty nestranická, tzv. úřednická vláda Jana Fischera, která po pádu druhé Topolánkovy vlády překlenula zhruba rok do předčasných voleb. Každopádně do ní byli ODS nominováni čtyři muži a – což je jen zdánlivě šokující – také čtyři ženy: Dana Jurásková, opět Miroslava Kopicová, Rut Bízková a Daniela Kovářová. První dvě jmenované vysokou politiku po svém angažmá v tzv. „letní vládě“ opustily, přestože Jurásková po konci vlády do ODS vstoupila a zároveň se stala ředitelkou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Naopak původně normalizační komunistka Daniela Kovářová jako nezávislá opět bojuje za ultrakonzervativní hodnoty – dnes v Senátu. Stranickost Rut Bízkové se pak zdá stejně zásadová a hodnotová jako celá politika ODS, protože své členství ve straně před nástupem do ministerské funkce zrušila a po opuštění ministerstva se do strany zase vrátila. Vzhledem k tomu, že byla během roku už čtvrtou ministryní daného resortu, svůj politický vrchol si užívala zhruba čtyři měsíce. Prostě straně posloužila ve chvilce personální nouze, napříště už ale byla opět pouze náměstkyní.
V souvislosti s vrcholnými politickými funkcemi se svého času také hovořilo o Miroslavě Němcové, a to dokonce jako o premiérce. Němcová měla po dlouhých letech ve straně, kdy se do sněmovny prokousala z neatraktivních pozic na volebních lístcích díky kroužkům voličů na Vysočině, náhle posloužit jako „zkušená politička s odpovídajícím morálním i politickým kreditem“, jak se o ní vyjádřil kolega Kuba. Bohužel si na ni strana vzpomněla ve chvíli naprostého rozvratu po pádu Nečasovy vlády (viz dále), kdy by jmenováním zároveň přišla o předsedkyni sněmovny. Němcová, vůči níž nebyli nikdy elementárně kolegiální ani mnozí spolustraníci, kteří ji posměšně nazývali „tetou“, se premiérkou nakonec nestala ani na tu chvilku do voleb. Každopádně tento tehdejší „sociální experiment“ ODS byl tak politicky krkolomný, že se o něm už tehdy mluvilo jako o příkladu skleněného útesu.
Z pohledu uplatnění žen to tedy není zrovna slavná bilance, zase je ale třeba říci, že ODS se úplně nedaří vládnout jako celku, kdy jejich jediná vláda, která přežila celé čtyři roky, byla první Klausova z devadesátých let (nula ministryň). Pak už vesměs padaly. Připomeňme fiktivní sponzory ODS a tzv. Sarajevo, které položilo druhou Klausovu vládu, Topolánek se svou první vládou nejprve nezískal důvěru, vylepšená verze zase spadla během předsednictví EU částečně i díky úsilí konkurenčního křídla ODS a Nečasovu vládu položily premiérovy city k bezskrupulózní Janě Nagyové, později Nečasové. Jejich společná a košatě rozvětvená kauza byla plná korupce, trafik, luxusních kabelek, krácení daní, zneužití rozvědky, a nakonec snad trochu i té lásky. Na pravicové poměry heroický kousek se tedy nyní povede možná ještě Petru Fialovi, jakkoli vlásek, na němž jeho vláda visí, se nepřetrhne jen díky tomu, že volby jsou za ani ne dva měsíce.
Jako na pouti: palačinky, džegíny a slovní vata
Strana, která je u nás prakticky synonymem pravicového zeštíhlování a zároveň kmotrovského rozkrádání státu, se nakonec z reputačních trosek nepokusila vyškrabat s pomocí morálně příliš úzkoprsé „tety“, ale našla si nového „profesora“. Robotického Fialu, který se trošičku rozpustí jen při státotvorných projevech, z nichž příležitostně kolikrát kouká skoro až rozhazovačná levicovost – třeba když hodně mluví o dětech, budoucnosti, investicích do vzdělávání a vědy nebo dokonce německých platech, zatímco jeho vlastní vláda totéž houževnatě podřezává.
V krizi tentokrát není jen ODS, ale celá země, a tak mezitím, co nás ekonomicky předbíhalo i tradičně vysmívané bramborové Polsko, už možná ani ODS neměla kde brát. Daňový ani jiný progresivismus není na pravici přípustný, konec vládnutí se neúprosně blíží, tak se holt tak nějak jako ve filmu sáhlo po penězích ukradených z drogového tržiště. Dopadlo to jako vždycky, když ODS neví, kdy má dost. A to neví vlastně nikdy, a proto zákonitě opět nastal čas pustit nějakou ženu ze skleněného útesu, ať to cestou uklidí, aby se hlavně pan premiér a další hoši neušpinili.
ODS se shodou okolností v paralelně probíhající kampani snaží distancovat od „bizáru“, na který má v české politice patent i kádry konkurenční ANO. Funguje jim to ale stejně schizofrenně jako Fialovy projevy, kdy přes verbální odmítnutí dělají to stejné jako opozice. Nebo se o to alespoň pokoušejí, protože zatímco „hranolka Schillerová“, Babišovy mikiny a obrážení fesťáků nějak na tiktokovou generaci zabírají svou nekomplikovanou zábavností, u modrých ptáků přebarvených nazeleno se pocit kolektivního trapna rozlévá nalevo, napravo, mezi mladé, staré, tlusté i hubené, bledé i snědé.
A právě Eva Decroix, která se ukázala jako velmi přičinlivou již jako poslankyně, co napomohla vykostit zákon o lobbingu, když přispěchala se svým pozměňovacím návrhem vzešlým z nitra oligarchické skupiny PPF, v sobě spojuje dvě v současné „pravicově-demokratické-prozápadní“ politice cenné schopnosti. Tedy primárně schopnost čímkoliv paralyzovat výkon státu tak, aby se ke skloňovanému Západu nepřiblížil moc unáhleně, rozhodně ne dřív, než se všichni straníci a jejich mladí zaopatří. A zadruhé u toho ještě vesele křepčit a udržovat pohodu. A taky obracet palačinky, v džegínách poskakovat jako sexy diblík s výskotem, že balónky mi nafoukli, každopádně tady už to jede i se vším bizárem a jeho nejzaseknutějším smíchem. Jako trochu smutná pouťová atrakce k rozptýlení voliče, který by se třeba i konzervativně pídil po programu, to sice spíš nefunguje, ale když to dělá ANO, tak musí i ODS.
Zatímco na zmíněnou transparentnost lobbingu nakonec bude krátký nejen zákon, ale pro sichr na něj nebudou ani peníze, ani lidi, stejným stylem nakládá Decroix i s bitcoinovou kauzou. Několikrát týdně komunikuje o tom, že komunikuje. Naposledy v pátek uspořádala tiskovou konferenci o tom, že příští týden uspořádá tiskovou konferenci. Mlhu vnesla i do okolností, za jakých bývalý ústavní soudce David Uhlíř, který měl jako koordinátor šetření sepsat do konce srpna o kauze zprávu, ministerstvu vypověděl spolupráci. I do toho, zda Uhlíř zprávu napíše, nenapíše, napíše, i když není ve funkci, anebo vlastně nenapíše. V sobotu ministerstvo dokonce z nějakého důvodu zveřejnilo a z nějakého důvodu neúplný Uhlířův výkaz práce.
Kdo se do slovní vaty paní ministryně zaposlouchá pozorněji, vypreparuje v zásadě jasný signál o tom, že se nic nedozvíme. Alespoň ne od nikoho z ODS. To bylo možné vysledovat například už z podcastu Marie Bastlové Ptám se já. Kauza má pro letní ministryni dva aspekty, politický a právní. Politický se prý vyřešil „ukázkově rychlou reakcí Blažka“, s právním aspektem je to příznačně horší. Ministryně zahrnuje redaktorku postřehy o přílišné administrativě, baráku plném právníků, absentujícím stanovisku, málokdo se v tom vyzná, tunelové vidění apod. A nejčastějším viníkem je prostě „někdo“. Zkrátka Eva Decroix jako „my právníci a advokáti“ národu sděluje, že nemáme zákon, metodický pokyn, vyhlášku či jakýkoliv papír, kde by bylo „pevně nastavené“, že si politici nemohou nechat přemáchnout přes ministerstvo jakési snad (ach, ta nejistota) na drogovém tržišti uloupené bitcoiny a následně je rozprodávat dalším spřáteleným stranám, které se mohou po státu domáhat náhrady za neprodejnou špinavou digiměnu.
A tak zatímco veřejnost spekuluje, co děsivého zahlédl právní matador David Uhlíř v poskytnutých podkladech, že promptně vycouval z okraje propasti, ministryně se naopak ve svých rétorických performancích stále jakoby pobaveně usmívá. Nechtěla bych být v tuto chvíli liberální komentátor a psát sloupky o tom, že demokracii před antisystémovými politickými stranami zachrání jedině silné instituce. Zkrátka zločin je vždycky aspoň o krok napřed. V Česku možná až o dva.
Ženy mají v ODS své pevné místo jako uklízečky
„Dlouhodobě se ukazuje, že ženy mají v politice své pevné místo,“ uvedla Eva Decroix na podzimním celorepublikovém setkání Dámského klubu ODS. Jestli tyto fráze, na něž se tu pro jistotu nikdo nepokouší radši odpovídat, o něčem přesto vypovídají, tak je to naprostá absence povědomí o feminismu. To nakonec dokládá i neformální pokec ve feministickém podcastu Buď dobrá, kde se sobě vlastními kvalitami Decroix prokličkuje nastraženými otázkami, aby se nakonec svěřila, že není feministkou, protože se nechce cítit jako oběť systému.
Skvělé, už z komunikace k bitcoinům lze pochopit, že slova, a zvláště je-li jich hodně, jsou pro paní ministryni něco jako deka, kterou lze přehodit přes cokoliv, čeho se bojí. A pak už je jedno, jestli je to nějaký další průšvih tohoto státu, nebo takový ten divný pocit, tísnící se někde v koutku hlavy zaplašen nacvičeným úsměvem, jestli přeci jen by ty ženy nakonec nemohly být systémem trochu brány na hůl. Kdyby se totiž všechny ty politické odmítačky feminismu nespoléhaly na pocity, ale zjistily si elementární fakta nebo třeba jen vypozorovaly, jak s nimi kolegové straníci a nejen oni zametají, už dávno máme kvóty. Anebo je dokonce z důvodu nadbytečnosti rušíme.
Zákonné kvóty jsou přitom nejefektivnějším způsobem demokratizace společnosti v tom smyslu, aby měly obě poloviny lidstva své rovné zastoupení v politice, která mimochodem prosazuje jejich specifické zájmy dané genderem. Když se političky domnívají, že ve prospěch žen mohou klidně hlasovat i muži, tak se domnívají špatně. Triviální je příklad z obecních rozpočtů, kdy, jde-li o fotbal, tak se na nějaký milion nekouká, zatímco má-li obec zajistit školku, nastává vážná, často neřešitelná situace.
V komunální politice lze také dobře sledovat, že čím větší obec a více peněz, tím slabší je zastoupení žen (ostatně platí to i v hierarchiích vědeckých pracovišť, firem, úřadů i škol). Pokud se tento text primárně věnuje političkám ODS, právě Jana Černochová je ideálním příkladem toho, že sem tam nějaká ta žena na ministerstvu jednou za 20 let rozhodně nestačí. Na to, aby ženy v politice skutečně hájily zájmy voliček, je jich potřeba dostatečné zastoupení, přičemž výzkumy mluví o 40 procentech. Pak jsou teprve schopny systematicky prosazovat agendu, která vyplývá ze specifické ženské zkušenosti a potřeb a nikoliv jen dělat diblice před volbami, proteplovat vztahy, uklízet chaos po svých předchůdcích a se smíchem se klouzat po skleněných útesech.
Mezi nízkým zastoupením žen v politice – kdy například neziskový sektor naopak ukazuje extrémní zájem žen o věci veřejné – a smutnými čísly o postavení žen v Česku prostě existuje souvislost. Nedostatek předškolní péče, nebezpečný veřejný prostor, permanentně ohrožené interrupce, nedoceněná a nedostačující zdravotní a sociální péče, liknavé řešení domácího násilí (Istanbulská úmluva), hluboký pay gap a další bolesti české společnosti nevyřeší jedna i kdyby ozbrojená Černochová. Naopak paní ministryně se prezentuje způsobem, aby ji nikdo ani na vteřinu nepodezíral ze změkčilosti, takže dávno před tím, než chtěla opouštět OSN, protože ji v žádném případě nedojímá počet civilních obětí v Gaze, třeba koketovala s extremistickým Islám v ČR nechceme.
Přesto nějaké ty nesmělé stopy feministického povědomí najdeme i v ODS. Miroslava Němcová se kdysi ohradila vůči misogynním průpovídkám Miloše Zemana, Eva Decroix se pro změnu postavila proti nápadu některého poslanectva, včetně stranické kolegyně Zdenky Němečkové Crkvenjaš, aby obaly s těhotenskými testy povinně odkazovaly na stránky ultrakonzervativního Hnutí pro život, a opakovaně se také stavěla za dostupnost interrupcí. Jsou to takové první vlaštovky, ale pokud ženy s politickými funkcemi nebudou chápat strukturní mechanismy moci, budou ve svých dámských klubech akorát polykat hořkost a utěšovat se frázemi o potřebnosti žen v politice jak v nějakém obrozeneckém salonu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás