ODS chce politiku bez bizáru. Nic jiného přitom nenabízí

Mladé „odesáctvo“ se pokouší o paralelní kampaň na sociálních sítích na téma politika bez bizáru. Bizár v jejich představě reprezentuje Andrej Babiš se svým kohoutem nebo Alena Schillerová v kostýmu hranolky. Nebizarní politikou je pak stav pod vedením současné vládní koalice. 

Bizarní je slyšet, že jde v těchto volbách o všechno, abychom o čtyři roky později stáli na začátku kampaně, jejímž heslem je, že jde opět o všechno.

Za politiku bez bizáru vyrazilo do boje mladé „odesáctvo“ vedené Michalem Chládkem, což je bizarní samo o sobě. Vedoucí dorostu ODS je současně zetěm premiéra Petra Fialy a před pár měsíci na něj prasklo, že v Jihomoravském kraji a v Brně kumuluje množství placených funkcí, na které ovšem nemá čas, ale přesto za ně pobírá v úhrnu okolo 100 tisíc korun. Někdo by skoro mohl říct, že je to bizarní. 

Kampaň představoval tento snaživý straník třeba na Prima CNN News  v rozhovoru s Michalem Půrem. Ten zde vystupoval coby moderátor, nicméně jak loni zjistil Deník N, jindy vystupuje v roli  poradce ODS s kampaní a Chládek o něm píše texty, kde jeho nezávislou práci hájí. Je pravda, že ani jeden z nich nebyl převlečený za hranolku, přesto je konstelace mladého sběratele trafik a muže, který se občas vydává za novináře, v jednom studiu možná až bizarní. 

Někdo by si také ještě mohl vzpomenout na loňské vystoupení Petra Fialy v Otázkách Václava Moravce, kdy prohlásil svou vládu za nejúspěšnější od roku 1938 a sliboval do čtyř let platy jako v Německu. Je pravda, že premiér v tu chvíli neměl na stole kohouta, ale možná to byla spíše chyba, protože takový kohout by mohl odvést pozornost od jeho bizarních slov nebo by s nimi byl alespoň v souladu. 

České domácnosti patří k těm, které v uplynulých letech v rámci Evropy zchudly nejvíce. Polsko či Maďarsko se s tím popraly lépe. A to nikoli proto, že by měly méně bizarní politiky, ale protože vedle produkce bizáru zvládli jejich politici například radikálně zvyšovat minimální mzdu, čímž pomáhali těm nejhůře placeným. To je totiž skutečný rozdíl mezi bizarní a nebizarní politikou. V bizarní verzi jen říkáte, co byste zhruba tak chtěli, a označujete se sami za nejúspěšnější vládu posledních 10 let, v nebizarní něco skutečně děláte a možná vás pak takto někdo časem pojmenuje sám.

Stát na správné straně genocidy

Mladé „odesáctvo“ se snaží natáčet videa z meetingů, kde se s náhodnými mladými – nejspíš členy ODS – baví o tom, co je a není v politice bizarní. Výsledek je bizarní. Respondentstvo do omrzení opakuje, že bizarní je Babiš s kohoutem a Schillerová coby hranolka. Přitom kdyby tohle bylo skutečně všechno, museli bychom dávno žít v utopii. 

A když se otázky překlopí směrem k budoucnosti, pak lidé opakují fráze, abychom dále patřili k Západu nebo stáli na té správné straně. Jenomže která strana to vlastně je? V tuhle chvíli už ve světle destrukce Gazy a probíhající etnické čistky nahlas obrací i poslední tiší spojenci Izraele. Izrael explicitně deklaroval, co je už dlouho zřejmé, že chce celý prostor zničit, obyvatele vyhladit nebo vyhnat – a my jsme díky naší vládě jednou z posledních zemí na světě, která ke genocidě neřekne vůbec nic. Nebo skoro nic. S výjimkou pár slov Fialy, že „ne se vším, co Izrael dělá, lze souhlasit.“ Dojmout se utrpením je sice podle premiéra v pořádku, nicméně musíme prý věci vidět v souvislostech a kvůli dojetí nepřepisovat historii. Jsme tak díky němu skoro jediní na světě, kdo nezaujatě sleduje hladomor v souvislostech a kdo to zbytečně nepřehání s dojetím nad desítkami tisíc zabitých dětí v pásmu Gazy. Hlavní je stát na té správné straně. Na té ovšem stojíme sami a má podobu masového hrobu. Je tohle bizár? Kéž by jen bizár. 

Na jiném reels křepčí za politiku bez bizáru místopředsedkyně ODS Eva Decroix. Té jste si mohli všimnout před měsícem, kdy sněmovnou procházel zákon o lobbingu. Ten se lobbistům podařilo vykuchat, takže se veřejnost ani po jeho přijetí nedozví skoro nic. Například vypadlo evidování schůzek mezi lobbisty a asistenty poslanců a senátorů, což je obvyklá cesta, jak v politice lobbovat. Zmizela také tzv. legislativní stopa, kdy měl existovat podrobný záznam toho, jak byl navrhovaný zákon postupně měněn a kdo a jak se o to zasadil a s kým se u toho potkal.

Tenhle návrh zmizel kvůli Evě Decroix, která změnu navrhla a – jak se pozdějí ukázalo – převzala oklešťovací návrh z dílny společnosti Cetin, která patří oligarchické struktuře PPF. Pro návrh pak hlasovala jak vládní koalice, tak hnutí ANO. Je tohle politika bez bizáru? Nebylo by lepší, kdyby paní Eva raději točila tanečky na TikTok, místo aby se nechala zlobbovat oligarchy?

Bizarní je také Polsko coby země na vzestupu na titulní straně časopisu Economist. Není tam proto, co se v Česku neustále opakuje, že tedy postavilo dálnice, ale pro kompletní proměnu země. Polsko se vydalo v mnoha věcech opačným směrem. Místo, aby se Poláci strašili šetřením a konsolidací veřejných financí, si naopak půjčovali a za peníze masivně investovali sami do sebe. Země, která byla vždy za námi, nám během pár let v mnoha ukazatelích utekla. A to včetně školství, které v Polsku mnohem lépe než u nás dokáže pomáhat dětem z chudších poměrů v cestě nahoru. 

Bizarní je pustit si čtyři roky starý projev premiéra Fialy k zahájení kampaně, kde slibuje investice do školství, aby pak jeho vláda okamžitě investice do školství přiškrtila, a my jsme tak byli svědkem největších protestů právě ve školství. Bizarní je sledovat premiéra Fialu, jak před čtyřmi lety varoval, že musíme pohnout s nedostupným bydlením pro mladé, abychom na tom o čtyři roky později byli mnohem hůře než tehdy. Bizarní je slyšet, že jde v těchto volbách o všechno, abychom o čtyři roky později stáli na začátku kampaně, jejímž heslem je, že jde opět o všechno. Bizarní je, že když z české politiky odstraníte bizarní nános, nic už z ní nezbyde.