Kam směřuje Sýrie po násilí v Suvajdě?

Sledovat Sýrii znamená pohybovat se mezi výbuchy radosti a depresí, často bez jakéhokoli přechodu. Pád Asadova režimu přišel nečekaně v době, kdy se revoluce zdála být ztracena. Když Spojené státy a následně i Evropská unie zrušily sankce původně uvalené na Asadův režim, Syřané ve velkém sdíleli jeden z absurdních výroků Donalda Trumpa: „Budeme vítězit tak často, že vás to unaví, a budete prosit: „Prosím, prosím, už těch vítězství máme dost!‘“

Jindy se však zdá, že Sýrie je ztracena. Během několika březnových dnů přerostl pokus asadovských loajalistů o kontrarevoluci v Latákii v hrůzné sektářské masakry proti alávitům (o nich jsem psal zde). A ztracená se Sýrie jeví i ve vztahu k nedávnému násilí v drúzské provincii Suvajda na jihu země.

Při informování o Sýrii je nutné překonat předsudky a sklony k rychlému zobecňování. Současnou Sýrii nelze pochopit bez uvědomění si, že současný prezident Ahmad Šara patří mezi pragmatické a méně ideologické představitele syrské politiky. Je jistě těžké přijmout to u někoho, kdo začínal v irácké al‑Káidě a prošel i Islámským státem – i když se proti nim později vymezil a bojoval proti nim. Poválečný vývoj v Sýrii ale potvrzuje, že Šara a jeho vláda patří spíše mezi pragmatiky.

Pokud západní země nejsou ochotné Sýrii pomoci se zajištěním bezpečnosti, měly by se alespoň zapojit do obnovy země.

Největší nebezpečí spojené se Šarou spočívá v jeho potenciálních autoritářských sklonech. Pokud by byl příliš úspěšný a populární, mohl by zneužít situace k uzurpaci moci a zabránit demokratické transformaci. Ukázal už ostatně, že má schopnost konsolidovat moc. Nicméně v tuto chvíli se Sýrie nachází daleko od podobné možnosti.

Úkol, který vyvstal bezprostředně po revoluci, byl mimořádně náročný: dostat zemi z mezinárodní izolace, diplomaticky ji znovu otevřít, dosáhnout zrušení sankcí, nastartovat ekonomiku a ukončit závislost syrské ekonomiky na výrobě a prodeji drog, zejména captagonu. Dále bylo třeba uspořádat vztahy s několika milicemi působícími v Sýrii: zejména se Syrskou národní armádou (SNA), která je fakticky tureckou proxy milicí, s kurdskými Syrskými demokratickými silami (SDF), ovládajícími území na východě Sýrie, ale i s různorodou skupinou drúzských milicí v provincii Suvajda. Zároveň bylo třeba udržet na uzdě extremistické tendence mezi bojovníky, kteří svrhli Asadův režim a měli být integrováni do oficiální syrské armády (aby to bylo ještě složitější, nacházeli se mezi nimi v menších počtech i zahraniční bojovníci, například z Čečenska nebo Uzbekistánu).

Současně musela Sýrie čelit vnitřním i vnějším hrozbám: asadistům, buňkám Islámského státu, Hizballáhu a zejména nevyprovokované izraelské agresi. Izrael totiž zaútočil už v den revoluce, bombardoval zemi intenzivněji než kdykoliv za Asadovy vlády a obsadil další území mimo Golanské výšiny. Všechny tyto problémy tvoří pozadí brutálního násilí, k němuž dochází v posledních dnech v provincii Suvajda.

Suvajda

Suvajda je převážně drúzská provincie. Drúzové zde však nepředstavují homogenní skupinu, naopak, její představitelé přistupovali k nové syrské vládě různě. Nejvýznamnějšími z nich jsou tři duchovní vůdci: Jusuf Džerbu, Hamúd al-Hinawi a Hikmat al-Hidžri. Syrská vláda se s nimi několik měsíců snažila vyjednávat o budoucím uspořádání vztahů mezi centrální vládou a provincií. Sporné body se týkaly hlavně způsobu, jakým budou jednotlivé drúzské milice integrovány do syrských bezpečnostních složek. Šlo především o milice, které bojovaly proti Asadovu režimu. Ačkoli Džerbu, Hinawi a Hidžri s režimem spíše spolupracovali, mnozí drúzové v Suvajdě podporovali revoluci. Mezi revoluční milice patřila zejména Ridžál al-Karáma, kterou založil drúzský duchovní Wahíd al-Balús (zavražděný Asadovým režimem v září 2015) a která se podílela i na prosincové ofenzivě proti režimu. Po revoluci však vznikly i milice, které sledovaly spíše autonomní cíle ve vztahu k tehdy vznikající nové syrské vládě – mezi ně patří zejména Vojenská rada Suvajdy (v angličtině známá jako Suwayda Military Council), která se hlásí k Hidžrimu a částečně zahrnuje i bývalé asadisty.

Syrská vláda v zásadě přijala, že bezpečnostní složky v Suvajdě budou většinově drúzské. Chtěla však, aby drúzští bojovníci byli integrováni jako jednotlivci, nikoli jako celé milice, které by si v rámci armády či bezpečnostních složek uchovaly autonomii. Džerbu, Hinawi a většina drúzských milicí byli takovému uspořádání otevření. Dohody, naposledy uzavřené letos v květnu, však opakovaně vetoval Hidžri, který je částečně vnímal jako ohrožení autonomie Suvajdy, ale také jako ohrožení svého vlivu.

Suvajda však byla rozdělena i podle jiných linií než jen podle drúzských milicí a vůdců. Za Asadova režimu byla Suvajda centrem intenzivního obchodu s captagonem a nová syrská vláda se spolu s jordánskými jednotkami snaží proti pašování drog zasahovat. Paralelně tak probíhá boj o moc a udržení vlivu a ekonomických zisků. V mocenském vakuu, které vzniklo kvůli roztříštěnosti milicí a slabému vlivu centrální vlády v Suvajdě, se navíc dařilo různým kriminálním gangům, které se živily loupežemi a únosy.

Nakonec je třeba zmínit, že i když je Suvajda většinově drúzská, žije tam i beduínská menšina. Ta podporovala co největší integraci Suvajdy do rámce Sýrie a měla obavy z přílišné drúzské autonomie. Porevoluční napětí mezi drúzy a Beduíny v Suvajdě má dlouhodobější charakter. Nad tím vším se navíc od začátku vznášely deklarované izraelské zájmy v Suvajdě – těm se ale budu věnovat později.

Násilí v Suvajdě

Časová osa vzniku současného konfliktu se dá poměrně dobře zmapovat. V pátek 11. července zastavili nějací Beduíni dodávku drúzského obchodníka se zeleninou, zbili ho a oloupili. Drúzští ozbrojenci následující den unesli několik Beduínů, které podezřívali z účasti na loupeži. To spustilo dvoudenní sérii odvetných útoků mezi Beduíny a drúzy a přerostlo to v otevřený konflikt. V pondělí 14. července se syrská vláda rozhodla zasáhnout s deklarovaným cílem zastavit násilnosti mezi oběma skupinami. Intervence však byla špatně připravena i komunikována. Navenek se syrská vláda nevyhýbá jednáním s Izraelem a na základě nedávných rozhovorů v Baku byla přesvědčena, že i Izrael tento zásah schvaluje. Šlo však o nedorozumění.

Uvnitř země mohl náhlý a rozsáhlý vstup vládních jednotek po měsících vyjednávání působit jako rezignace na dialog a jako pokus o silové obsazení Suvajdy, přičemž násilí mezi drúzy a Beduíny bylo jen záminkou. Některé drúzské milice, hlavně ty napojené na Hidžriho, takový postup takto také interpretovaly a obávaly se zrušení autonomie Suvajdy. V jednom případě drúzská milice ihned přepadla vládní jednotky, popravila deset syrských vojáků a dalších osm svlékla do spodního prádla. Jejich další osud není známý, ale předpokládá se, že byli rovněž popraveni.

Tento útok, který byl vnímán jako zákeřný, spustil vlnu odvetného násilí. Syrská armáda má i přes snahy vlády stále daleko k modernímu profesionálnímu vojsku a někteří její členové se z pomsty dopustili zločinů i na drúzských civilistech. Do konfliktu se v této fázi zapojil izraelský režim, který 15. července bombardoval pozice syrské armády. Ve středu 16. července dokonce izraelské letectvo zaútočilo přímo na Damašek a bombardovalo budovu ministerstva obrany, přičemž zabilo tři lidi a desítky zranilo. Vládní jednotky se následně stáhly, což vyvolalo vlnu drúzských represí proti Beduínům. Situaci nijak nepomohla prohlášení Hidžriho, která působila jako výzva k etnickým čistkám beduínského obyvatelstva v Suvajdě. Byly hlášeny zločiny i na beduínských civilistech, tentokrát ze strany drúzských milicí. Hidžri následně vyzval své stoupence, aby se násilí na beduínských civilistech nedopouštěli. Mezitím se ale beduíni ze Suvajdy, podpořeni desetitisíci soukmenovců ze sousední provincie Dará, začali sami organizovat a připravovat na odvetu vůči drúzům.

Během tohoto období se syrská vláda snažila vyjednat příměří, v rámci něhož by omezený počet vládních jednotek pomohl zajistit pořádek v Suvajdě. Tyto návrhy opakovaně uvítali Džerbu a Hinawi a ke spolupráci s Damaškem vyzýval i Laith al-Balús, syn Wahída al-Balúsa. Nicméně Hidžri je znovu vetoval. V této době začala syrská vláda ztrácet kontrolu nad situací. Mobilizující se beduínští ozbrojenci vzkazovali vládě, že jakýkoli pokus o jejich zastavení budou považovat za nepřátelský akt. Zásah syrské armády v Suvajdě odmítal i Hidžri, který se přitom spoléhal i na podporu izraelského letectva. Suvajda se zároveň dostávala do izolace – kvůli spontánnímu bojkotu ze strany Syřanů v okolních provinciích, ale i ze strany Jordánska, které podporuje syrskou vládu, protože ji vnímá jako záruku stability v zemi a zároveň s ní spolupracuje při potírání drogového obchodu. Jelikož je provincie Suvajda ekonomicky značně nesoběstačná, mohla se izolace rychle změnit v humanitární katastrofu.

Beduínští ozbrojenci při svém postupu pronikli až do města Suvajda, přičemž se rovněž dopouštěli zločinů. Je třeba zdůraznit, že zvěrstva páchaly všechny strany: drúzské a beduínské milice i vládní jednotky. Na sociálních sítích koluje obrovské množství dezinformací, ale zároveň i dost obrazového materiálu potvrzujícího zločiny, kterých se dopustily všechny ozbrojené skupiny v Suvajdě.

Beduínští ozbrojenci se následně stáhli z města a syrská vláda začala vyvíjet úsilí o doručení humanitární pomoci do Suvajdy. Nakonec však v rámci příměří došlo k odsunu beduínských civilistů. Vláda bez možnosti zajistit pořádek přímo v Suvajdě v podstatě neměla jinou možnost než „evakuovat“ beduínské civilisty z města. V mnohých Syřanech to však vyvolávalo traumatické vzpomínky na nechvalně známé Asadovy „zelené autobusy“, které takto „evakuovaly“ obyvatelstvo z rebelujících měst – a hovoří proto o etnických čistkách.

Už nyní lze říct, že zločiny vládních jednotek, nedávný těžkopádný a silový přístup syrské vlády i (mylné) domněnky, že beduínští ozbrojenci jsou vládní proxy jednotky, vedly k zatvrzení drúzského odporu napříč milicemi i civilním obyvatelstvem v Suvajdě. To všechno zásadně posílilo do té doby menšinovou pozici Hidžriho. Někteří drúzští představitelé, zejména Laith al-Balús, nadále volají po spolupráci s vládou v Damašku a z eskalace – do značné míry oprávněně – viní Hidžriho. Tato pozice se však během několika dní stala mezi suvajdskými drúzy okrajovou a samotný al-Balús podle některých zpráv musel kvůli svému bezpečí odejít ze Suvajdy.

Většinové syrské obyvatelstvo vnímá současnou situaci jako důsledek Hidžriho neústupnosti a machinací, stejně jako důsledek jeho spolupráce s izraelským režimem. Považují ho za zrádce a kolaboranta. Hidžri bezpochyby nese značný díl odpovědnosti za vyhrocení situace v Suvajdě. Tento většinový pohled ale zároveň přehlíží fakt, že špatně připravená a rozsáhlá intervence syrské vlády byla vnímána jako potenciálně nepřátelský krok proti drúzské autonomii, a také podceňuje dopad rozsáhlých zločinů, kterých se dopustila syrská armáda na drúzských civilistech. I kdyby šlo o odvetu, profesionální armáda se nemá mstít na civilním obyvatelstvu. Armáda reprezentuje státní moc, a právě proto zločiny vládních jednotek oprávněně vyvolaly v Suvajdě hlubokou nedůvěru vůči syrské vládě jako takové.

Izraelská intervence

Izraelská intervence obecně posílila Hidžriho postavení, ale zároveň vyvolala mezi většinovým syrským obyvatelstvem obrovský hněv. Motivace Izraele k zásahu v Suvajdě je dvojí. Na jedné straně přicházely požadavky na intervenci od drúzské menšiny v Izraeli, která (například významný duchovní vůdce izraelských drúzů Muwaffak Taríf) je vůči nové syrské vládě skeptická. Izrael se zároveň dlouhodobě snaží zahrnout i drúzy žijící na okupovaných Golanských výšinách – tito drúzové se většinově vnímají jako Syřané, izraelské občanství má jen přibližně 20 procent z nich, přestože izraelské vlády se je aktivně snaží naturalizovat. Počet drúzů s izraelským občanstvím na Golanech však postupně roste. Podobně jako v případě nechvalně známého rozdávání ruských pasů jde i zde o snahu o naturalizaci, která má paralelně legitimizovat anexi cizího území. Mnozí golanští drúzové oslavovali vítězství revoluce. Pro izraelský režim je proto důležité prezentovat novou syrskou vládu jako hrozbu pro drúzy (což částečně potvrdila i sama syrská armáda svými zločiny) a Izrael jako jejich ochránce.

Na druhé straně Izrael usiluje o slabou, ideálně snadno ovlivnitelnou Sýrii. V roce 2013 izraelský diplomat Alon Pinkas shrnul izraelské strategické myšlení o Sýrii slovy: „Je to situace, kdy chcete, aby prohrály oba týmy (…) Ať krvácí, ať vykrvácí k smrti.“ Po vítězství revoluce izraelský režim například lobboval u Donalda Trumpa, aby netlačil na Rusko, aby opustilo své vojenské základny v Latákii – s cílem udržet Sýrii slabou.

Kromě své nelegálnosti je ovšem takový postup i strategicky nesmyslný. V prosinci 2024 nebyla v Sýrii žádná země nenáviděnější než Írán, který podporoval genocidní Asadův režim. Místo toho, aby izraelský režim tuto situaci využil k navázání pozitivních vztahů se sousední zemí, rozhodl se zaujmout extrémně nepřátelský postoj. Výsledkem však nebude podrobená Sýrie. Podkopáváním současné syrské vlády může Izrael dosáhnout nanejvýš destabilizované Sýrie, kde přetrvávající resentimenty, sektářské spory a etnické napětí (například právě mezi Beduíny a drúzy) nebude nikdo brzdit.

Izraelský režim v porevoluční Sýrii od začátku nepodporoval ani tak samotné drúzy, jako spíše jednu konkrétní frakci kolem Hidžriho. Bombardováním sice dosáhl stažení vládních jednotek, ale izraelský režim tím zasahoval do situace, kterou předtím spoluvytvářel vyhrocováním napětí mezi novou vládou a drúzy – a rovněž mezi drúzy samotnými. Traumatizující záběry z bombardování Damašku v přímém televizním přenosu – které izraelský ministr obrany Kac veřejně oslavoval – ve výsledku obracejí pozornost k drúzské komunitě. Stažením vládních jednotek se zároveň otevřel prostor pro desetitisíce beduínských ozbrojenců, kteří začali jednat na vlastní pěst. Izraelský režim tímto nesmyslným přiléváním oleje ve skutečnosti ohrožuje i samotné syrské drúzy.

Cesta vpřed

V bojích v Suvajdě se protínají všechny konfliktní linie existující v poválečné Sýrii: ekonomická krize, drogové kartely, kriminální gangy, dlouhodobě potlačované etnické napětí a resentimenty, zahraniční intervence i problémy s integrací ozbrojenců do regulérní armády. Jde o vážnou krizi. Boje v Suvajdě pochopitelně nevzbuzují důvěru ani mezi kurdskými lídry na východě Sýrie. Autorita nové vlády přitom do značné míry stojí na přesvědčení obyvatelstva, že její pragmatický postup – skrze vyjednávání příměří a snahu o normalizaci vztahů na mezinárodní úrovni – skutečně funguje. Pokud však bude tento přístup vnímán jako neúčinný, existuje vysoké riziko, že to posílí radikály, kteří začnou brát situaci do vlastních rukou.

V krátkodobém horizontu je především třeba stabilizovat situaci v Suvajdě. V první řadě je nutné upevnit příměří mezi Beduíny a drúzy a zajistit přístup humanitární pomoci. Pokud mnoho drúzů v Suvajdě momentálně nedůvěřuje vládě kvůli zločinům spáchaným vládními jednotkami, mohl by dodávky humanitární pomoci zajišťovat Jordánsko. To by z krátkodobého hlediska představovalo vítězství pro Hidžriho, který takový zásah požadoval. Bez ohledu na to však musí syrská vláda důvěru drúzů v Suvajdě znovu a od základu vybudovat. Drúzové žijí v Sýrii například také ve městě Džaramáná u Damašku, kde na jaře také došlo k ozbrojeným střetům mezi vládními jednotkami a místními drúzskými ozbrojenci – ti však patřili spíše ke kriminálním skupinám. Díky zásahu místních drúzských notáblů se ve městě podařilo zachovat klid. Podobný model soužití je třeba najít i pro Suvajdu.

Zároveň je nutné potrestat ty v syrské armádě, kteří se dopustili zločinů a zvěrstev. Mnohé bude záviset na schopnosti syrské vlády vyvodit odpovědnost. V úterý 22. července zveřejnila komise ustavená k vyšetření březnových masakrů alávitů v Latákii své závěry. Mimo jiné identifikovala 298 podezřelých ze zločinů proti alávitským civilistům a 265 podezřelých asadistických loajalistů, kteří útočili na vládní jednotky. Už tyto seznamy napoví, zda je vláda schopná pohnat vlastní složky k odpovědnosti. Záznamy byly předány prokuratuře. Samotná zpráva ale zůstává neveřejná, což není dobrý krok a je to kritizováno i syrskou občanskou společností. Po událostech v Suvajdě by byla na místě vyšší míra transparentnosti. Důležité bude především to, kdo z milic napojených na vládu bude za březnové masakry skutečně odsouzen.

Také dění v Suvajdě bude muset být vyšetřeno transparentně a důsledně – ideálně ve spolupráci s váženými představiteli drúzské komunity v Suvajdě. Pachatelé zločinů, a to včetně vojáků syrské armády, musí být odsouzeni a potrestáni. S odstupem času a s novými důkazy o zločinech proti drúzům si to začíná uvědomovat i většinové sunnitské obyvatelstvo a chápou, že sen o svobodné Sýrii vyžaduje i napravení vztahů s drúzy v Suvajdě. Je nutné profesionalizovat armádu a dokončit integraci zbývajících milicí, případně je postupně odzbrojit.

Západní země by měly prostřednictvím sankcí a zbrojního embarga vyvíjet tlak na izraelský režim, aby ukončil vojenskou agresi vůči Sýrii. Ta je nelegální, eskaluje stávající konflikty a ve výsledku ohrožuje i samotné drúzy. Syrskou vládu to staví do velmi složité situace. Na jedné straně musí čelit chybnému dojmu, že drúzové v Suvajdě slouží jako „nástroj“ k destabilizaci Sýrie. To může vláda efektivně vyvrátit jedině rychlým a upřímným přiznáním vlastních chyb a potrestáním viníků. Na straně druhé však nesmí působit slabě vůči zjevným vnějším hrozbám. Pokud západní země nejsou schopné ani ochotné garantovat územní celistvost Sýrie (stejně jako nejsou ochotny zastavit genocidu v Gaze), musí si Sýrie zajistit bezpečnost jiným způsobem, aby se mohla bránit agresím. Možnou cestou je bezpečnostní spolupráce s Tureckem – i ta však má svá rizika: na takovou spolupráci by se bezpochyby dívali s obrovskou nedůvěrou syrští Kurdové, a to navzdory probíhajícímu sbližování mezi Kurdskou stranou pracujících (PKK) a Tureckem. Platí ale, že svobodná Sýrie nesmí být klientským státem nikoho, ani Turecka.

Pokud západní země nejsou ochotné Sýrii pomoci se zajištěním bezpečnosti, měly by se alespoň zapojit do obnovy země. Postavit syrskou ekonomiku na nohy by zásadně podkopalo vliv kriminálních gangů a drogových kartelů. V tomto směru by bezpochyby mohla Evropská unie dělat mnohem víc. Z dlouhodobého hlediska je nutné pochopit, že neexistuje žádná funkční alternativa ke svobodné a demokratické Sýrii. Asadova relativní vstřícnost vůči menšinám byla vykoupena v podstatě genocidním přístupem k většinovému sunnitskému arabskému obyvatelstvu. Nic podobného nemůže být alternativou.

Sýrie dnes samozřejmě zdaleka není demokratická. Přes všechna úskalí je však stále na cestě k demokracii. Syřané a Syřanky jsou stále ochotni za tuto vizi bojovat. A my máme mnoho možností, jak jim v tom pomoci.

Autor je právník a filosof.