Blackout v éře informačního šílenství a zmatek ve prospěch oligarchie

Rychlost, s jakou nezaváhali někteří politici hodit páteční blackout na Green Deal, byla závratná. Vůbec nečekali na vyjádření patřičných lidí, natožpak podrobnější vyšetřování, a měli jasno. Nejmazanější byla lídryně Stačilo! Kateřina Konečná, která napsala nejen, že za blackout může Green Deal, ale také, že čeká, až vláda obviní z blackoutu Rusko. Místo věcné debaty rovnou předjímala jiný typ výmluvy ze strany vlády. V Česku jako byste si mohli vybrat vždy mezi dvěma vysvětleními – může za to Rusko anebo Green Deal (a Brusel). Pozadu nezůstali lidi jako Jindřich Rajchl a mnoho další z Motoristů či SPD, zavtipkoval si i ódeesák Saša Vondra nebo lobbista Mirek Topolánek.

Uprostřed politického kolbiště stojí spor o poznání a o povahu reality. Byla covidová pandemie od začátku do konce podvod? Je člověkem způsobená klimatická krize výmysl zkorumpovaných vědců a neziskovek? 

Zdálo by se, že přece ani vyšinutí politici nemůžou riskovat, že plácnou totální blbost a budou za šašky. Jenže to by předpokládalo, že společnost má schopnost se aspoň rámcově a v základních rysech shodnout, kdo má dostatečnou odbornost a porozumění říct, co se stalo. Jaké technické selhání způsobilo blackout a co je jeho příčinou. Veřejný prostor v současnosti takovou schopnost shody nemá. Politici jako Jindřich Rajchl nebo Kateřina Konečná se můžou s jistotou spolehnout na to, že pokud se spletou a plácnou nesmysl, bude existovat dost početná skupina lidí obhajujících realitu, ve které oni mají pravdu a ve které je Greta Thunberg stejně nebezpečná pro lidstvo jako Hitler.   

Stále výraznějším politickým aktérem jsou fosilní média, která na různých kanálech nepřetržitě chrlí argumenty, pseudoargumenty i vyslovené lži. Zpochybňují klimatickou vědu a útočí na jakékoliv klimatické opatření či jejich představitele. Politici naskakují na tento styl komunikace a dělají z klimatické politiky univerzálního viníka prakticky všeho. Kauza blackout byla dobrým příkladem. V tomto prostředí pak politik může „vysvětlovat“ blackout okamžitě a nemusí čekat vůbec na nic. Interpretace události existuje dřív než samotná událost.

Politická postpolitika i antipolitika

Ještě před 10 a něco lety byla hitem takzvaná postpolitická politika, která, ve zkratce, hlásala, že politické ideologie jsou záležitostí minulosti a budoucnost patří expertní a na datech založené správě státu. U nás tento proud v odlišných formách reprezentovali Piráti například heslem „ekologie bez ideologie“ nebo ANO s Babišovým „řídit stát jako firmu“. Přes proklamace o expertní vládě byla „postpolitická“ politika ekonomicky pravicová a kulturně spíše liberální. Apolitičnost byla především zástěrkou pro neoliberální reformy, depolitizaci veřejné debaty a vyloučení alternativ. 

Dnes by i pouhá představa na datech založené expertní politiky působila divně. Napřed by bylo potřeba se domluvit na jakých datech. Do centra politických debat se posunuly spory úplně jiného charakteru. Uprostřed politického kolbiště stojí spor o poznání a o povahu reality. Byla covidová pandemie od začátku do konce podvod? Je člověkem způsobená klimatická krize výmysl zkorumpovaných vědců a neziskovek? 

Zmatek pojmů působí apoliticky. Pro všechny by přece bylo příjemnější se domluvit. Ale je to úplně naopak. Je to politický zmatek. Zmatek, který je zbraní ve třídní válce oligarchie proti zbytku. Dávno zodpovězená otázka o lidském původu klimatických změn se po pandemii vrátila do politické debaty a už neodešla. Stačilo znejistit část veřejnosti a vrátit diskusi do časů „nikdo přesně neví, jak to je“. V takovém prostředí už žádný politik v Česku nechce prosazovat jakoukoli zelenou transformaci a její náklady. Básník a politik Tomáš Zdechovský pateticky prohlásil, že pokud Evropská komise schválí další omezení emisí, rezignuje na europoslanecký mandát. Část politiků – a v Česku drtivá většina – se prostě rozhodla, že toto pro ně už není otázka.

Stejně jako nebyla politicky neutrální postpolitika, není neutrální ani situace, kdy existuje hned několik verzí reality bez ohledu na realitu samotnou. Příkladem postpolitiky může být způsob, jakým se evropské instituce vyrovnávaly s finanční krizí po roce 2008. Neoliberální ekonomové, experti, bankéři i politici nařizovali škrty ve veřejných výdajích bez ohledu na sociální dopady a jakákoliv jiná řešení byla označovaná jako nerealistická, nevýhodná a nerozumná. Utahovaly se opasky s velkými dopady zejména na chudší část společnosti, ale  „jinak to nešlo“. 

Klimatická politika byla po roce 2018, kdy vyšla vlivná zpráva Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, přijímána po celém světě s relativní podporou většiny obyvatel. Intenzivní a dobře placenou dezinformační snahu klimatického průmyslu popřít výsledky klimatické vědy popsal v knize Továrna na lži a mnoha článcích sociolog Vojtěch Pecka. Tato velká pochybnost se stala součástí ideologie krajní pravice financované oligarchiemi po celém světě. Regulace, které omezují těžbu nebo spotřebu, jsou přímým cílem krajní pravice, rétoricky i v konkrétní politice.  

V rozbouřené postcovidové realitě jsou cílem různých verzí konzervativních nacionalistů po celém světě všechny regulace, ty klimatické ale nejvíce. V USA i v EU. I Stačilo!, které samo sebe označuje za levici, bojuje víc proti těmto regulacím než proti samotnému kapitalismu. Jakákoliv kompetence veřejných aktérů regulovat kapitál je pod útokem současné trumpistické pravice. Paradoxně je k tomu využívaný antisystémový jazyk o spiknutí elit, který na podporu deregulace velkého kapitálu mobilizuje masy. Klimatická politika je prezentovaná jako záležitost elit.   

V podání například evropských elit je řada opatření bezohledná. Nejznámějším příkladem je zdražení benzínu ve Francii, které vedlo ke vzniku Žlutých vest, původně venkovského hnutí proti zdražení benzínu speciální ekologickou daní. Zatímco ale sociální hnutí jako byly Žluté vesty dokáže formulovat požadavky na společenské změny, výpady politiků proti Green Dealu jsou útokem na regulaci kapitálu a jeho růstu, nikoliv snahou zajistit sociálně udržitelnou ekologickou transformaci. Nadávání na Green Deal, jako jsme zažili po blackoutu, vychází z odmítání klimatické politiky jako celku, často spojené i s odmítáním klimatické vědy.   

Klimatický rozvrat nepoměrně více dopadá na chudší lidi s mnohem menší možností se bránit a bezpečně ochráněni před jeho riziky jsou skutečně jen ti úplně nejbohatší. Liberální mainstream v současné Evropě nemá odvahu ani fantazii na změny, které by umožnily sociálně akceptovatelnější odchod od fosilních paliv. Nástup Donalda Trumpa a dalších otevřeně protiklimatických lídrů do čela nejmocnějších států světa klade pro tyto politiky další obrovskou výzvu. Transformace musí probíhat tak, aby pro státy a regiony dávala smysl, i pokud už se jiné části světa nezapojí. Zároveň s perspektivou, že USA, Indie nebo Argentina dostanou v relativně brzké době rozum a pokusí se křehké planetární klima zachránit. Zmatek ohledně klimatické krize není vedlejším produktem současného politického stylu, ale strukturálním předpokladem udržení stávající moci. V podmínkách trvalé nejistoty se ztrácí možnost kolektivního odporu i formulace alternativ. Politici, kteří tento zmatek rozšiřují a pořvávají něco o Green Dealu, aniž by se problémem technicky zabývali, fungují jako prodloužená ruka oligarchických zájmů. Což ve většině případů sami dobře vědí.