Šafr by chtěl lidem, kteří platí na daních méně, než pobírají na dávkách, omezit volební právo

Nervozita před nadcházejícími volbami stoupá, a my tak můžeme sledovat na sociálních sítích tisíce aktuálních variací na Přemluv bábu. Panikařící strážci zaběhlých pořádků vymýšlejí způsoby, jak přesvědčit své spoluobčany, aby volili v zájmu vyšších vrstev. Situace se periodicky opakuje každé volby a místo toho, aby tu vznikly strany, které budou nabízet program, jenž by přinesl zlepšení životní úrovně i těch méně privilegovaných, soustředí se veškerá energie „demokratických“ politiků i jejich fanoušků právě jen na přesvědčování. Používají k tomu velmi vyhrocený slovník a snaží se vyvolat paniku s tím, že tentokrát jde opravdu o všechno.

Výsledkem Šafrova řešení by rozhodně nebyla osvícenější vláda, ale jen horší verze toho, co žijeme teď.

Občas už to někdo nevydrží a začne přemýšlet nad tím, jak by to bylo krásné, kdybychom mohli „dezolátům“, dříve „lůze“, odebrat nebo alespoň nějak omezit volební právo. V roce 2010 tak před volbami vymýšlel Miroslav Macek, že jen třetina lidí, která platí daně, by měla mít volební právo. Karel Steigerwald zas sice v nadsázce (nicméně s jasným elitářským důrazem) před týmiž volbami dovozoval, že volební právo by měli ztratit všichni ti, kdo nepochopili vtip Kalouskovy složenky, a o něco sofistikovaněji se tehdy do všeobecného volebního práva pustil i Stanislav Komárek. Jakkoliv je zřejmé, že si autoři s myšlenkou zrušení všeobecného volebního práva spíše pohrávají, jejich motivace jsou zřejmé. Byli by rádi, kdyby lidi, kteří nevolí tak, jak oni považují za správné, neměli možnost rozhodovat o směřování země. V roce 2018 zas Petr Zídek rozvíjel teorie o tom, že by o volební právo mohli přijít lidé, kteří jsou v exekuci. 

Jak se zbavit primitivů

I letos už se objevil první takový nápad, a to z pera Pavla Šafra, který se domnívá, že demokracie je od podstaty problém, protože musíte brát vážně primitivy. Nápad, se kterým přichází, když nechce část populace zbavit volebního práva úplně, jen je omezit, dává tušit, že o to vážněji své úvahy myslí a že tentokrát rozhodně nejde jen o intelektuální provokaci. Ve svých úvahách se odpichuje od nástupu Hitlera v roce 1933 a od roku 1946 v Československu s argumentací, že demokracie umožňuje lidem, kteří ji chtějí zničit, aby k této destrukci použili její pravidla a postupy. Podle Šafra je „naším problémem mentální nepřipravenost poloviny populace žít v demokracii. Jasně to ukazuje obrovská podpora pro antisystémové strany, které hledají cestu, jak demokracii přidusit.“ Mezi ně Šafr řadí i ANO Andreje Babiše.

„Problém tkví v tom, že voleb se účastní se stejným právem i lidé, kteří nedokážou společnému celku přinášet peníze a jsou závislí na sociální podpoře. V tom je totální nemorálnost všeobecného hlasovacího práva, neboť lidé, kteří celý společenský provoz financují ze svých daní, mají stejná práva jako ti, co se jenom vezou,“ domnívá se dále šéfredaktor webu Forum 24 a hned přichází i s elegantním řešením, kdy by každý volič, jehož daňové přiznání vykazuje vyšší odevzdanou částku než souhrn pobíraných sociálních dávek, měl ve volbách dva hlasy, zatímco každý, kdo bere od státu více, než odevzdává, by měl jen jeden hlas. A tak by lidé, kteří platí o něco vyšší daně, přehlasovali ty, kteří daně neplatí nebo jich platí málo a k tomu pobírají třeba příspěvek na bydlení. Omezení všeobecného hlasovacího práva by v důsledku znamenalo, že nízkopříjmoví zaměstnanci, rodiče na rodičovské, lidé s více dětmi, kteří si odepisují děti z daní, lidé vyžadující péči i ti, kdo o ně pečují, a další zranitelné skupiny obyvatel by neměli možnost přehlasovat ty, kdo pečují jen sami o sebe a své peněženky. Výsledkem Šafrova řešení by rozhodně nebyla osvícenější vláda, ale jen horší verze toho, co žijeme teď.

Vyhnat čerta ďáblem

Vývoj v naší zemi po roce 1989 je totiž zásadně ovlivněn individualistickou neoliberální ideologií, kterou propagovaly mnohem více elity než obyčejní lidé, jichž se Šafr a další tolik štítí. A nedá se říct, že by ten vývoj byl v oblastech, které mají největší vliv na kvalitu našich životů, právě dobrý. Mzdy jsou v Česku tak nízké, že většina lidí nemůže z jednoho platu živit bez problémů rodinu. Bydlení je pro ty, kdo neměli štěstí v podobě privatizace, restituce, mimořádných příjmů nebo dědictví, čím dál víc nedostupné a asi nejabsurdnější kapitolou polistopadového vývoje je vzdělávací systém, který se po základní škole uzavírá dětem, jejichž rodiny nejsou schopny zajistit nákladnou přípravu. 

A právě vzdělání v nejširším slova smyslu souvisí pochopitelně s problémem, který otevřel svým textem Pavel Šafr. On sám v textu píše, že demokracie vyžaduje elementární vzdělání a kulturu obyvatelstva a jako pozitivní příklad uvádí Švýcarsko. Místo toho, aby si lámal hlavu, jak se přiblížit švýcarské politické kultuře, jak zavádět postupně prvky přímé demokracie, aby lidé skutečně mohli rozhodovat o tom, co se děje, a neztráceli tak důvěru v demokracii, nebo jak přispět k tomu, aby česká populace byla co nejvíce vzdělaná a odolná dezinformacím i hnědnutí, odsoudí část české společnosti jako „křováckou“. U takové společnosti je pak podle něj „na místě pochybnost o způsobilosti rozhodovat o sobě“, a proto hned přichází s nápadem, jak demokracii okleštit dřív, než to udělají ti druzí. Rozdělí populaci na dvě části, a omezí tak mimo jiné volební právo všem, kdo se věnují péči o své blízké. 

Pokud se někdo v současné době bojí hlasu lidu, může se třeba zamyslet nad tím, co tomu lidu asi tak může vadit a v jaké společnosti by se lidu, tedy nám, žilo lépe. Určitě by ke spokojenosti lidu přispělo, kdyby si prací vydělal na život, dovolenou i nenadálé výdaje, mohl stabilně bydlet bez každoročního strachu z vystěhování a v zimě si i zatopit a talenty všech dětí by se mohly rozvíjet v kvalitních školách pro všechny bez krysích závodů v podobě přijímacích zkoušek. Dostupné kvalitní vzdělání je nutnou podmínkou pro vytváření zdravé společnosti, která bude odolná proti úskalím, jež před nás současná podoba krize liberální demokracie staví. Současné ekonomické elity, jež by v Šafrových vizích měly mít mnohem větší hlas při rozhodování, je přitom nechtějí v tuto chvíli dopřát všem. Myslet si, že se to s přístupem ke kvalitnímu vzdělání pro všechny nějak zlepší, když se dá víc rozhodovacích pravomocí těm, kdo je už teď reálně mají, je přinejmenším neprozíravé. Ze Šafrových úvah navíc jasně vyplývá, že mu vůbec nejde o demokracii, ale byl by spokojený i s osvícenou autokracií, kdyby jen měla legitimitu. Ohrožením demokracie jsou tak především podobné nápady lidí jako je Šafr, kteří pokud snad nejsou sami přímo fašisty, dláždí fašismu přičinlivě cestu.