Ministr školství, který nehájí zájmy školství, je k ničemu

Do bilančního rozhovoru se na Novinkách pustil ministr školství Mikuláš Bek. Vládní a zákonný slib navýšení platů učitelům na 130 procent průměrné mzdy v něm prezentuje v podstatě jako vtip, který by bylo možné splnit leda zázrakem. Ohání se přitom populární konstrukcí, podle níž „sliby narazily na ekonomickou realitu“. Ve skutečnosti tím myslí, že narazil na Zbyňka Stanjuru a boj o peníze rovnou vzdal.

Jedná se přitom o slib, který současná vládní koalice opakuje od roku 2021, kdy jej v opozici navrhli Piráti. Později se k němu přihlásila i ODS a do voleb s ním šla rovněž tehdejší koalice Pirátů a Starostů, za něž se Bek stal ministrem školství (po předchozích ministrech školství rovněž za Starosty). Ještě v opozici tento slib současné vládní strany prosazovaly proti vládě „populisty“ Andreje Babiše, který se proti zákonu postavil podobně jako tehdejší ministr školství Robert Plaga, byť s touto platovou hranicí rovněž operovali.

To není srážka s ekonomickou realitou, ale s politickou nekompetencí ministra školství, který není schopný zajistit stabilní financování svého sektoru.

Babiš měl kupodivu obavy o státní rozpočet a nebyl si jistý, zda by slib dokázal naplnit. Nejspíš ho nenapadlo, aby prostě přijal zákon s garancí a pak se na něj vykašlal. To napadlo až vládu, který prý populistická není. Reálně přitom za Babišovy vlády platy učitelů vzrostly historicky nejvíce a oněm 130 procentům se alespoň přiblížily. Za Fialovy vlády se dostaly zpět k historickému minimu.

Mikuláš Bek ve vysvětlení, proč nemůžou mít učitelé slíbené platy, tvrdí: „Dalo by se to zvládnout, kdybychom měli rekordní ekonomický růst, kdybychom rostli o pět procent ročně, ale tak neroste nikdo v Evropě.“ Ano, kdybychom měli rekordní ekonomický růst, jaký nemá nikdo v Evropě, asi by se dalo zvládnout hodně věcí. Snad toto upozornění bude následovat za každým politickým slibem na každém předvolebním billboardu či letáku: „Uvedený slib platí pouze v případě ekonomického růstu, jaký svět ještě neviděl.“ V případě učitelských platů ovšem bude nutné upozornění doplnit přímo do zákona.

Vládu zaskočila ekonomická realita, kterou sama vytvořila

Ale aby si někdo nemyslel, že snad vládu zaskočil nečekaný vývoj ekonomické reality, zákon o platech učitelů byl přijat na jaře roku 2023. V předchozím roce 2022 rostla ekonomika o 2,4 procenta a inflace byla 15 procent. Odhad ekonomického růstu na rok 2023 byl zhruba na úrovni 1,1 procenta. Na rok 2024 si ministerstvo financí malovalo růst necelých dvou procent. S rekordním ekonomickým růstem tedy nepočítal nikdo.

Přesto byl přijat zákon, který učitelům „garantoval“ plat ve výši 130 procent průměrné mzdy. Zákon nicméně neřekl, z čeho a jak se budou garance počítat, a tak jsme byli ihned ve stavu, kdy ministerstvo hlásilo, že se to bude počítat z dva roky starých mezd. Jako by snad nestačilo jednoznačné vyjádření premiéra Fialy před schválením zákona: „Chceme, aby učitelé měli minimálně 130 % průměrné mzdy, což obsahuje námi připravená novela zákona.“

Co se týče ekonomické reality, je nutné připomenout, že o této realitě vláda do značné míry rozhoduje sama. Zbyněk Stanjura slavil ještě v opozici úspěšné zrušení superhrubé mzdy, což prosadila jeho ODS spolu s Babišem a Okamurou s tím, že státu dieta jen prospěje. Rozpočet tak ožebračili o více než sto miliard a jako hlavní prioritu vládního pinožení si následně schválili řešení zadlužení státu, který přitom patří mezi ty nejméně zadlužené v Evropě.

Vymlouvat se v této situaci na „ekonomickou realitu“ je mimo realitu. Ekonomika není gravitace. Lze s ní něco dělat. Ale když s ní nic dělat nechcete, je samozřejmě jednodušší se zaklínat floskulemi, jako ve zmíněném rozhovoru Mikuláš Bek: „Země v tuhle chvíli nemá volné prostředky ve státním rozpočtu, které by umožňovaly slib naplnit… Já bych považoval zvyšování zadlužení za úplně fatální chybu.“ Především je fatální chyba ministra školství, že se nezabývá financemi a zájmy školství a místo toho papouškuje ideologické poučky Zbyňka Stanjury. Ve chvíli, kdy se stará o problémy jiného ministra více než o své vlastní, jako ministr selhal.

Bek bohužel proslul tím, že ať se stane cokoli, nakonec to prezentuje jako něco, co vlastně sám chtěl. Náhlé přesvědčení, že zadlužení by bylo fatální chybou, je v přímém rozporu s jeho prioritami při nástupu do funkce v květnu 2023. Tehdy chtěl masivně rozšiřovat kapacity škol a využít k tomu půjčku od Evropské komise ve výši 45 miliard korun: „Plánované změny není možné realizovat bez prostředků, což s ohledem na celkový stav veřejných rozpočtů vyžaduje hledat rovněž alternativní zdroje… Půjčovat se má pouze na takové investice, které budou do budoucna generovat dodatečné příjmy, a to v případě investic do modernizace vzdělávání rozhodně platí.“ Co platilo tehdy, neplatí dnes.

Tehdy si ještě vláda chtěla půjčit zhruba 200 miliard z evropského Nástroje pro oživení a odolnost. Pak ovšem přišel Stanjura se svou rozpočtovou odpovědností a ze 45 miliard na školy byla náhle nula. I nulu ovšem ministr Bek prezentoval jako v podstatě úspěch s tím, že se peníze prostě najdou jinde. Nic takového se ovšem nestalo. Bekovu prioritu investic do škol nahradila priorita Zbyňka Stanjury v podobě rozpočtové odpovědnosti.

Dálnice existují v jiné ekonomické realitě

Rozpočtová odpovědnost ovšem platí jak kdy. Takové silničáře jsme na rozdíl od učitelů neviděli stávkovat nikdy, přesto právě do asfaltu vláda posílá rekordní stovky miliard. Ty ministr Kupka hájí podobně, jako kdysi hájil půjčování peněz pro školy ministr Bek: „Důležité je samozřejmě sledovat vývoj hospodářské prosperity. Na tohle se člověk nesmí dívat jen prizmatem okamžiku. Co se nám podaří vybudovat, otevírá další příležitosti pro ekonomický růst a vyšší investice v dalších letech. Do země, kde nefunguje dobře doprava, nikdo nebude dvakrát směřovat svoje investice,“ vysvětluje Martin Kupka.

Kupkova slova jsou pravdivá asi jen v případě, pokud se bavíme o investicích do překladišť, skladovacích hal a montoven. Pokud by se chtěl stát posunout do sektoru služeb, nebýt montovnou, ale být do deseti let centrem vzdělanosti, jak kdysi sliboval Fiala, pak by samozřejmě musel investovat někam úplně jinam. Nicméně právě v tomto srovnání v rámci téže „ekonomické reality“ vidíme, jaké jsou skutečné priority.

Investice do dálnic jsou přitom z části lepeny pomocí úvěrů a PPP projektů, kdy se vše bude muset teprve splatit, ale dnes je možné předstírat, že se to státního dluhu netýká, a tak je bůh rozpočtové odpovědnosti spokojen. V případě asfaltu stát prostě nemá problém vymyslet cokoli a půjčovat si každý rok desítky miliard. Kdyby podobně postupoval jednotlivec, rodina či firma, byli by označeni za finančně negramotné.

Místo aby Bek hájil zájmy svého ministerstva a celého vzdělávacího sektoru, vykládá v médiích nesmysly o rozpočtové odpovědnosti a nebezpečí zadlužení. Výsledkem je, že po celou dobu, kdy v čele ministerstva stojí, jsou finance hlavním zdrojem nejistoty školství. Sektor, který má být řízen s ohledem na dlouhodobé strategické zájmy a má být ostrovem stability, se po celou dobu Bekova řízení potýká s nejistotami typu, kdo a z čeho bude platit školníky a kuchařky, jindy zase jak zaplatíme asistenty nebo zda budou peníze na vysoké školy a podobně. To není srážka s ekonomickou realitou, ale s politickou nekompetencí ministra školství, který není schopný zajistit stabilní a předvídatelné financování svého sektoru.

Řešit závislost dětí by bylo ekonomicky nezodpovědné

K nekompetenci nakonec odkazuje také poslední kauza týkající se rušení financování primární prevence rizikového chování a podpory duševního zdraví na středních a základních školách. Tyto služby pomáhají předcházet závislostem a jinému rizikovému chování dětí, což je pro všechny mnohem lepší, než pak řešit následky. Organizace, které tyto potřebné služby ve školách zajišťují celá léta a po celá léta dostávají podporu od ministerstva školství, o ni náhle bez vysvětlení přišly. Dozvěděly se o tom až v červnu, přitom si žádost podaly minulý rok v říjnu. Mnohé organizace dodnes nevědí, jak bylo s jejich žádostí naloženo, a ti, co byli odmítnuti, pro změnu netuší proč. Ministr školství mlčí.

Nejspíš nemá čas řešit problémy lidí, kteří netuší, z čeho budou žít poté, co je ministerstvo bez vysvětlení a po tři čtvrtě roku čekání jen tak potopilo. Ministr Bek se prostě potýká s „ekonomickou realitou“ – v níž mu ovšem stát platí skoro 60 tisíc za byt v Praze, rekordních 300 tisíc za kancelář v Brně, osobní řidič jej vozí s majákem na víkendy a náhrady v Senátu pobírá dál bez toho, že by do něj chodil.

Nejspíš má díky tomu více času přemýšlet, jak nezodpovědné by bylo zadlužit se kvůli vzdělávání jakýchsi dětí nebo kvůli preventivním službám v časech, kdy závislosti mezi dětmi rostou, zatímco potřebné služby od psychologů po dětskou psychiatrii v této zemi dávno zkolabovaly. Děti si prostě musí počkat na rekordní ekonomický růst, jaký svět ještě neviděl. V limuzíně s majákem zkrátka žijete v jiné ekonomické realitě. V té si můžete naplno užívat rekordních investic do dálnic, naší jediné budoucnosti.