Od odborů různí lidé očekávají leccos, chvalozpěvy na politické vedení to ale většinou nebývají. Když se odboráři PCS, jednoho z největších zaměstnaneckých svazů v Británii, koncem května sjížděli do jihoanglického Brightonu, nálada vůči labouristické vládě skutečně nebyla příliš vstřícná. Kritika, kterou delegáti z řad pracovníků státní správy zahrnuli Downing Street, se však stěží dá popsat jinak než jako zdrcující.
Slova o vládě, která „útočí na pracující třídu“ nebo která „nemá na srdci zájem těch nejzranitelnějších“, by bylo možné očekávat u minulých politických garnitur. U Labouristické strany, jejíž historie je s odborovým hnutím neoddělitelně spjata, však takhle vyostřená rétorika působí poněkud nečekaně. Ovšem jenom do doby, kdy člověk nahlédne složitou každodenní realitu ostrovního království.
„Správné“ toalety a slavný autobus
Při zahájení brightonského sjezdu se přitom zdálo, že jednání skončí ještě před tím, než vůbec začnou – a s nimi i prostor pro hodnocení labouristických excesů. Stejně jako na zbytek britské společnosti, i na odbory totiž dolehla tíha nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém soudci zásadně zkomplikovali přístup trans lidem do společných prostor, jakými jsou například šatny či toalety. Dali tak za pravdu gender-kritickému hnutí For Women Scotland, podle kterého jsou tyto prostory určeny pouze danému „biologickému pohlaví“.
Z dílny Keira Starmera nás zkrátka žádná radikální vize nečeká – nebo minimálně ne do doby, než Faragova Reform UK uštědří labouristům pořádnou, Trumpem inspirovanou lekci.
To, jaké konkrétní právní a společenské dopady bude mít rozhodnutí, které historicky první britská trans soudkyně Victoria McCloud považuje za „život ohrožující“, bude britská společnost zjišťovat v příštích měsících a letech. Nejistota a vyšší míra diskriminace, kterým jsou trans lidé od dubnového rozhodnutí v UK vystaveni, jsou však pozorovatelné už teď.
Místo ujištění a podpory však špičky PCS odmítly projednat rezoluci na podporu trans lidí na pracovišti a vyzvaly trans delegáty k „užívání toaletních zařízení v souladu (s nálezem Nejvyššího soudu)“. Část odborářů se tak ze solidarity pokusila zablokovat schválení celého jednacího programu.
Otázka ochrany trans práv je pochopitelně v posledních letech výbušným tématem a veřejná debata o ní znatelně postrádá citlivost a nuanci, kterou by si zasluhovala. Skutečnost, že i vedení organizace ohánějící se respektem a sounáležitostí se rozhodlo v lepším případě svěsit hlavu, v horším přijmout esencialistické, gender-kritické pojetí světa, by mělo být varovným signálem nejen pro členy PCS, ale pro všechny, kteří to s bojem za práva trans osob myslí vážně.
Tuto myšlenku, ostatně jako i vztek a rozhořčení většiny delegátstva, pak nejlépe vyjádřila dosluhující členka výkonného výboru Fiona Brittle v jasném odkazu na Rosu Parks a boj odborářských svazů proti segregaci: „Nepostavit se diskriminaci, nebojovat proti zákonu, který je nespravedlivý, není jenom neodborářské. Je to přímo zbabělé.“
Austerity 2.0
Potřebnou bojovnost a solidaritu bohužel nevykazují jen špičky odborů, ale podobně se k problému staví i vedení labouristické strany. Mluvit dnes ve spojitosti s lídry labouristů o solidaritě se dokonce jeví jako téměř nemístné. A to nejen ve vztahu k právům trans osob, vůči kterým labouristé zaujali pozici pštrosa nacházejícího se poblíž mělké jámy s pískem.
Především na poli sociální politiky si to totiž labouristé stihli rozházet hned na několika frontách. Osekání státní správy. Omezení příspěvků na topení pro seniory. Zpřísnění podpory v invaliditě. Zastropování státních příspěvků na dvě děti. To jsou jen hlavní body agendy, za kterou by se nemusela stydět nejedna pravicová vláda starého kontinentu. Jenomže právě takový program na ostrovech poslední rok prosazuje labouristický premiér.
Při bližším ohledání reforem, které se zatím labouristům podařilo prosadit, se nelze zbavit dojmu, že kroky vlády míří proti zájmům jejího voličstva. Jeden z brightonských delegátů vystihl sentiment společnosti, která uvěřila slibům labouristů „zásadně proměnit Británii k lepšímu“, zcela přesně. „Starmerismus“, jak se současnému „vycentrování“ labouristů přezdívá, totiž jeho slovy představuje zcela „zásadní proměnu společenské smlouvy“ – k horšímu. A popularita premiérství sira Keira, která se necelý rok po parlamentních volbách propadla hluboko na velmi nízká čísla, mu dává zatím za pravdu.
Úsvit systému tří stran?
Pocit, že se Labour Party dopouští odklonu od svých tradičních hodnot, nebo dokonce jakési nepřiznané formy „třídní zrady“ ve Spojeném království evidentně – ať už vědomě, či nepojmenovaně – rezonuje. Není to koneckonců příliš překvapivé. Naivní stereotypizace Británie jako národa čajem nasáklých gentlemanů ve tvídových sáčkách, ve které se česká média ráda vyžívají, pod náporem dlouholetých škrtů přestává být nosnou.
Jak ukazují čísla britského finančního regulátora, Financial Conduct Authority, až 13 milionů Britů, tedy celá jedna čtvrtina populace, se potýká s dluhy, nízkou výší úspor, nebo je pozadu s placením složenek. Více než čtyři miliony Britů nejsou schopny pracovat kvůli problémům spojeným se svým zdravím.
Ve veřejných vystoupeních sira Keira Starmera a jeho ministrů nejsou však úsporná opatření ničím než spravedlivým bojem proti „plýtvání“ veřejnými penězi. Ta optikou předsedy vlády, který vystavěl svoji předvolební personu na sebestylizaci coby syna nástrojaře a zdravotní sestřičky, ale ve výsledku prospívají hlavně zranitelným a nízkopříjmovým obyvatelům. Jak totiž britský premiér uvádí, „stabilní finance jsou v samém srdci snahy vytvořit lepší životy pracujících.“ Skutečnost, že právě pracující nechává Starmerova politika ve stavu totálního rozčarování jaksi „muži z lidu“ uniká.
Varovných signálů zároveň přibývá jako hub po dešti. Květnové volby do lokálních zastupitelstev by se pro labouristy daly označit bezmála za debakl – pokud by na tom tedy konkurenční konzervativci nebyli ještě o poznání hůře. Podle legendy britské volební matematiky Sira Johna Curtise byl výsledek letošních voleb pro největší britskou opoziční stranu „nejhorším výsledkem v historii“, a obří ztráty zastupitelských křesel vedly některé konzervativce až k výzvám k odstoupení stále relativně čerstvé předsedkyně a někdejší ministryně průmyslu a obchodu Kemi Badenoch.
Fakt, že právě chyby v sociální politice měly zásadní vliv na tento poněkud chaotický výsledek, se zdá vcelku nabíledni. Jak ostatně ve vysílání v Runcornu, kde poslanecký kandidát labouristů těsně podlehl Reform UK Nigela Farage, poznamenal reportér BBC: „Dle mého zdroje z kampaně labouristů to bylo u každých dveří vždycky to samé: podpora na topení a dávky v invaliditě.“
Přirozeně, lídr extrémně pravicové Reform UK – jednoznačného vítěze květnového volebního klání – cítí ve vzduchu krev. „Když jsem vyhrál svůj poslanecký mandát v Clactonu, řekl jsem, že konzervativci jsou hotoví – teď je čas na Labour. A panečku, už si jdeme pro ně,“ nechal se slyšet Farage. A přestože začátkem června v doplňovacích volbách do Holyroodu, skotského parlamentu sídlícího v Edinburghu, skončilo Reform UK „až“ třetí, silné voličské přelivy ve prospěch Reform UK naznačují, že britský dvoupartajní systém čeká v příštích letech těžká zkouška.
Lekce ze zámoří
Skutečnost, že Starmerův centrismus může „stoickou“ Británii v ne příliš vzdálené budoucnosti dovést do zcela neprobádaných vod, by obzvláště při pohledu na světové dění neměla nikoho šokovat. Když do UK před nedávnem zavítal nezávislý senátor z Vermontu Bernie Sanders, o filipiky na trumpismus a rozklad právního státu nebyla nouze. Ústřední poselství, které tato superstar amerických progresivistů chtěla shromážděným ve Westminsteru předat, bylo však jasné: neopakujte chyby Ameriky.
„Boj proti extrémní pravici se nedá vyhrát tím, že budeme bránit status quo. Strany jako republikáni nebo Reform UK nabízejí radikální změnu. Změnu, která je autoritářská, která je asociální, ale přesto – změnu,“ pronesl někdejší prezidentský vyzyvatel demokratů Hillary Clinton a Joea Bidena. „My jako progresivní strany musíme být stejně radikální. Musíme nabídnout svébytnou, ambiciózní vizi jiného světa, která se postaví oligarchům a která zásadně zlepší podmínky pracující třídy.“
Tato myšlenka, za kterou dlouholetý senátor sklidil bouřlivé ovace z řad diváků i skupiny zástupců Labour Party v čele s někdejším lídrem britské opozice Jeremy Corbynem, se možná jeví jako samozřejmá. Dosavadní kroky Downing Street bohužel nasvědčují tomu, že křehký sociální smír na ostrovech i po letech vlády konzervativců čekají jenom další zátěžové testy. Z dílny Keira Starmera nás zkrátka žádná radikální vize nečeká – nebo minimálně ne do doby, než Faragova Reform UK uštědří labouristům pořádnou, Trumpem inspirovanou lekci. Takovou lekci, kterou by si koneckonců mohla připomenout nejedna ze stran, která toužebně vyhlíží říjnový návrat do Thunovského paláce.
Autor je ekonom a odborářský aktivista ve Spojeném království.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás