Uplynulo osm let od začátku Velké hospodářské krize a z ekonomické recese se mezitím stal jakýsi trvale výjimečný stav. Před nedávnem vydala nadace Joseph Rowntree Foundation zdrcující zprávu o perspektivách mladých lidí na celém světě. Stručně řečeno – mnoho perspektiv nemáme. Pro takzvané mileniály, tedy mladé lidi narozené v letech 1980 až 1994, kteří dosáhli dospělosti zrovna v době, kdy probíhající technologickou revoluci zasáhla ekonomická krize, jsou „milníky dospělosti“ (tedy práce se zajištěným příjmem, nezávislost na rodičích a samostatné bydlení, koupě domu či pořizování dětí) pouhým vytrácejícím se snem.
Úzkost střední třídy
Už je to skoro šest let, co v Británii došlo ke studentským protestům, které předcházely hnutí Occupy. Výkřik, který v roce 2011 obletěl svět, položil všem bolestnou, téměř politováníhodnou otázku: „Kde je naše budoucnost?“ Ona budoucnost, o niž jsme přišli, byla příběhem, pohádkou střední společenské třídy: když pilně pracujete, držíte se pěkně při zdi a každé svoje rozhodnutí pečlivě zvažujete, získáte slušnou práci a budete schopni založit rodinu. Navíc vám možná zbude dost peněz na to, abyste si mohli vyjet na dovolenou někam, kde přímo na pláži grilují čerstvě vylovené sardinky. Jednou jsem o tom četla v listu The Guardian v sekci o životním stylu a znělo to pěkně.
Pokud mluvíme o generační úzkosti a lomíme rukama nad údělem mileniálů, neměli bychom zapomínat, že ve skutečnosti mluvíme o politických třídách a jejich očekáváních.
Celé tohle generační vyprávění je samozřejmě hluboce střednětřídní. Nejvíc střednětřídní je na něm snaha zakrýt fakt, že ve skutečnosti se točí kolem existenční úzkosti související právě s příslušností ke střední třídě. Jde tu zkrátka o očekávání. Respektive o propast mezi očekáváním lidí a jejich skutečnými perspektivami. Což není moc podstatné téma pro ty, kteří se v životě naučili v nic příliš nedoufat, ani pro lidi, kteří naopak vyrostli s vědomím, že jednou zdědí jmění. Ti ostatní, kteří spadají kamsi mezi oba póly, ovšem stále tvoří převážnou část populace. A proto stojí za to otevřeně diskutovat o jejich těkavém politickém chování.
Většina mileniálů ze střední třídy, které znám, ustrnula v jakémsi udržovacím režimu. Svá dočasná zaměstnání a částečné úvazky mění za další, stěhují se z jednoho levného podnájmu do druhého. Časem si uvědomili, že tento způsob života se pro ně v dohledné době nezmění. Úzkost se stala emblémem naší generace, stejně jako smartphone anebo skinny džíny. Za posledních pět let jsem kvůli strmě stoupajícím nájemním cenám vystřídala osm různých sdílených bytů v Londýně, a to nepočítám delší časový úsek strávený couch-surfingem a pár týdnů, kdy jsem se nastěhovala zpět k tátovi. Mnoho svých novinových sloupků jsem psala na koleni na cestě nebo v plesnivějících ložnicích, kde jsem se ani neobtěžovala vybalit si věci. Je mi skoro třicet let a ještě jsem nevlastnila ani jeden kus nábytku, snad kromě matrace z bazaru, kterou jsem si v roce 2009 pořídila zadarmo přes Freecycle – a i té jsem se při dalším stěhování musela zbavit.
Bez pocitu jistoty
A to mám ještě obrovskou kliku. Patřím totiž mezi ty lidi mého věku, kteří si v posledních letech udrželi aspoň nějakou práci a vydělávají si aspoň tolik, aby nemuseli propadat zoufalství, jak dál. Jednou z výtek, které o generaci mileniálů slýchám, je, že jsou nevyzrálí, bojí se závazků a plácají se v požitkářském stavu věčného mládí. Dobrá, dejme tomu, že pokud nějaký mladý muž žije u rodičů a tráví celé dny hraním videoher, vypovídá to něco o jeho životních prioritách. Ale pokud zde máme tři miliony mladých mužů, kteří také bydlí u rodičů, už to říká něco o celé společnosti.
Samozřejmě, že se bojíme závazků. Všechno, k čemu jsme se chtěli a měli zavázat, nás totiž zklamalo. Většina z nás nezůstane v jedné práci déle než dva roky. Mnohým z nás by stačilo mírné zvýšení nájmu a už bychom byli bez domova. V takové době je logické bát se závazků. Dnešní mladí lidé ze střední třídy zjišťují to, co pracující třída věděla odjakživa – že bez určitého pocitu jistoty není možné se k čemukoliv zavázat, protože věci se můžou změnit takřka přes noc. Proto je jistější žít s jednou nohou ve dveřích. Ano, jsou tím pobouřeni, stejně jako jejich rodiče, protože od života očekávali něco jiného.
Hněv střední třídy je politický problém. Pokud jej nelze zadržet a kontrolovat, obrátí se směrem vzhůru, protože „ambiciózní“ střední třída ví, že má mnohem více společného s třídou pracujících než s vrstvou bohatých. Frustrace. Zklamání. Pocit, že jsme byli obelháni. Žádná vidina založení rodiny a domácnosti. Toto jsou každodenní nesnáze, z nichž vyvěrají výbušné společenské situace. K nepokojům, revolucím a masovým výběrům úspor z bank dochází ve chvíli, kdy si „těžce pracující rodiny“, úzkostliví příslušníci „utiskovaného středu“, o němž naše vlády s takovou oblibou hovoří, konečně uvědomí, že byli obelháni a jejich pobouření se přetaví do konkrétní akce.
Proti komu obrátit hněv?
Pokud má být zachován společenský řád, je třeba, aby se nespokojení a netrpěliví členové střední třídy naučili pocitu hanby a podezíravosti. Jde o zahanbení za to, že nepatří mezi těch pár šťastlivců, jejichž společenský postup nenabral zpětný chod. A také podezíravost vůči všem, kteří se mají o něco hůř než oni sami, jako by samotná sebenenávist nedokázala udržet jejich vztek v mezích.
A právě sem patří nekonečné útoky našich politiků proti lidem, kteří dostávají státní podporu – postiženým, duševně nemocným nebo imigrantům. Nikdy tu nešlo o úsporu peněz. Vždy se jednalo o zachování reputace. Pobouření příslušníků střední třídy je záměrně odváděno jinam. Jde o to vyvolat v nich stav odzbrojující deprese a úzkosti, a ten pak obrátit do zášti vůči komukoliv, kdo je na tom s životní úrovní ještě hůř. Pokud tedy mluvíme o generační úzkosti a lomíme rukama nad údělem mileniálů, neměli bychom zapomínat, že ve skutečnosti mluvíme o politických třídách a jejich očekáváních.
Autorka je spisovatelka a feministka.
Z anglického originálu What we talk about when we talk about millennials publikovaného na webu magazínu New Statesman přeložila Linda Fořtová.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás