Chybělo málo a stát skoro pochopil, kdo může za mrtvé na přechodech pro chodce

Potřebujeme absolutní přednost chodců na přechodech. Stávající situace je neudržitelná a řidiči nechápou, že z řízení auta vyplývá odpovědnost za všechny ostatní. 

Stanislav Biler
Foto Stanislav Biler / Alarm

V České republice loni došlo ke skoro třem tisícům nehod s účastí chodců. Podle policie za to ve dvou třetinách mohli řidiči aut. Čtvrtina těchto nehod se odehrála na přechodech pro chodce, tedy na místě, které má být bezpečnou cestou pro pěší přes silnici. Někdo by si na základě takových stručných a jednoznačných informací mohl pomyslet, že je to asi nějaký tragický omyl a stát napne všechny síly, aby prostě řidiči nesráželi pěší alespoň na přechodech. Není to nakonec nijak složité – auto je velké a těžké, a proto ten, kdo v něm sedí, musí chápat svou odpovědnost a dávat pozor, aby se nikomu nic nestalo. Stejně jako musí dávat pozor člověk, který vlastní zbraň, aby nikoho nezastřelil. 

Kampaně zaměřené na pěší jsou zhruba na úrovni rad ženám, aby nechodily přes park v noci samy a v tzv. „vyzývavém oblečení“. 

V Česku se ale klíčová informace někde ztratí a raději se zdůrazní skutečnost, že za tyto tzv. nehody ve třetině případů mohou chodci. Odtud pak vede také cesta k řešení: musí dávat více pozor. Protože kdyby dávali více pozor, nestaly by se nehody žádné, tedy ani ty, za které prý mohou řidiči. Stačí myslet na to, že takové auto nezastaví na pětníku, a je jasné, že řidiči nemohou v podstatě za nic. 

Maximum možného, co stát zvládne vyprodukovat, je tak osvětová kampaň, která apeluje na chodce i řidiče stejnou měrou, aby dávali pozor a navázali oční kontakt. Víc se dělat nedá. Takto ostatně novou kampaň komentuje ministr dopravy Martin Kupka: „Cílem kampaně je upozornit na zranitelnost chodců v silničním provozu a ukázat, že pokud se v blízkosti přechodu budou řidič i chodec chovat odpovědně a soustředit se, mohou tragickým nehodám předcházet. Často totiž chybí opravdu málo k tomu, aby ke srážce auta s chodcem vůbec nedošlo. Stačí například navázat oční kontakt či odložit mobil,“ řekl ministr dopravy Martin Kupka.

Nevím, jestli Martin Kupka někdy v životě přecházel cestu, ale navázat oční kontakt s řidičem je mnohdy podobně náročné, jako ho navázat s číšníkem v přeplněné restauraci. Ten vás dokáže nevidět, i když se dívá přímo vaším směrem a vy mu máváte rukama před očima. A pokud vás takový číšník nevidí, pak si nic neobjednáte. A stejné je to s řidičem – když vás vidět nechce, nikdy přes cestu nepřejdete. Co dělat v takové situaci, bohužel kampaň ani ministr neradí. Možná počkat do nočních hodin, až se doprava zklidní, a pak jako lasička rychle přeskákat na druhou stranu. Ale asi všichni tušíme, když pak ráno nacházíme mrtvá těla těchto drobných nočních tvorů, jak se jim v tomto daří. 

Stačí málo: změnit zákon a dát chodcům absolutní přednost

Celá konstrukce o dvou účastnících, kteří se musí chovat odpovědně a soustředit se, kolabuje jednoduše na tom, že jeden z nich má mocenskou převahu a druhý prostě jen žebrá o svolení přejít cestu. Legislativa je napsaná natolik neurčitě, že řidiče nenutí nic navázat oční kontakt nebo ho snad hledat. Naopak – stačí tupě zírat před sebe a lidi na okraji chodníku nemusíte vůbec řešit. 

A tak se celý problém v rámci „victim blamingu“ přesouvá na pěší. V posledních letech také v rámci populárního narativu, kdy si chodci za smrt na přechodech mohou sami, protože mají sluchátka v uších nebo koukají do mobilu. 

Skočila na to třeba Česká televize v reportáži a textu k tématu s titulkem Sluchátka a mobily na přechodech dělají z lidí „těla bez duše“. Jako dopravní expert vystupuje třeba Roman Budský, který nás oblažuje informacemi o lidech se sluchátky a mobily typu: „Přinejmenším dvojnásobně větší riziko, že způsobíte nějakou dopravní nehodu, protože jste mentálně úplně mimo,“ říká Budský, bývalý majitel autoškoly a absolvent vysoké školy hotelové, který se věnuje public relations a jehož celoživotní vášní jsou auta.

Ale není to rozhodně jen jeho případ. Brno skoro každý rok vede smutný žebříček o nejnebezpečnější město pro pěší a jediné, co se zde kdy udělalo, jsou akce, kdy policisté zastavují lidi se sluchátky v pěší zóně a nabádají je k větší opatrnosti. Ještě nikdy jsem zato neslyšel o akci, kdy by policie zastavovala auta před přechody a nabádala řidiče k větší opatrnosti. Kampaně zaměřené na pěší jsou zhruba na úrovni rad ženám, aby nechodily přes park v noci samy a v tzv. „vyzývavém oblečení“. 

Přitom Martin Kupka a celá kampaň BESIPu mají pravdu. Stačí opravdu málo. A to změnit legislativu, aby se srovnala s většinou Evropy, zakotvila jasně absolutní přednost pěších na přechodech a současně stanovila jinde běžná ustanovení typu: „řidič vozidla blížícího se k přechodu pro chodce musí dbát zvýšené opatrnosti a jet takovou rychlostí, aby mohl v případě potřeby zastavit před přechodem,“ jak třeba říká finská legislativa. 

Jakmile se totiž jasně definují povinnosti řidiče, vyhneme se českému stavu, ve kterém chodec přednost má a současně nemá. Kdy když se dnes řidič řítí k přechodu konstantní rychlostí 50 kilometrů za hodinu (optimistická varianta), pak samozřejmě zastavit včas nikdy nestihne a chodec přednost nikdy nemá, protože před takto rychle jedoucí auto vstoupit nesmí, pokud tedy nechce riskovat smrt. Ale stačí změnit pár vět, aby řidič věděl, že jakmile se na obzoru objeví přechod, bude možná muset zastavit a tuto situaci musí předem řešit snížením rychlosti, protože je to jeho povinnost. Svět se náhle vyjasní. 

Vyjasní se natolik, že budeme možná moci chodit přes přechod klidně i se sluchátky a mobily, jako bychom žili ve městě mezi lidmi s důvěrou, že nás nechtějí zabít, a ne na minovém poli, kde musí člověk navázat pohled s odstřelovačem na protějším kopci a prosit ho o život. Možná pak dokonce budou moci i děti chodit samy do školy a do kroužků a nikdo je nepřejede s tím, že na ten přechod nějak nečekaně vběhly. Přechod je k přecházení a je úplně jedno, kdo a kdy se rozhodne na něj vstoupit. Ve Skandinávii nemají poloviční počet mrtvých pěších proto, že jsou to mistři světa v navazování očního kontaktu, ale protože je řidiči nepřejíždí a dávají jim přednost. Zní to neuvěřitelně, ale žádná další magie v tom není. 

S takovou drobnou změnou pak bude možné dokonce chtít po české policii, aby pohnula zadkem a začala se o bezpečnost na přechodech skutečně starat a pravidla vymáhat. Místo pořádání rádoby preventivních akcí, kdy buzeruje pěší za to, že dýchají příliš hlasitě a málo se soustředí na okolní dopravu. Stačí málo. Ale jak ukázala poslední léta, řidiči svou odpovědnost vůči pěším bohužel vůbec nechápou. 

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Stanislav Biler je spisovatel, novinář a sociolog. Věnuje se především domácí politice, školství a životu na periferii Česka. Od roku 2021 připravuje videopořad Všichni tady umřeme. | [email protected]