Dávejte si pozor, auto nezastaví na pětníku!

Jsem velkým fanouškem pročítání debat pod články, které informují o kolizi auta s chodcem. Ten většinou utrpí zranění od lehčích po smrtelná, kdežto autu se obvykle nestane nic. Nejsou výjimečné případy, kdy řidič od nehody prostě ujede, nebo si dokonce ani nevšimne, že někoho srazil. Z Brna známe případ ženy, která zabila svým SUV dítě, protože ho přes monstrózní kapotu neviděla. Mediální zprávy o těchto smutných a tragických událostech jsou nicméně často skoupé na detaily a průběh celé události. Informuje se obvykle v okamžiku, kdy se toho ještě ví málo, a pozdější detaily už v mediálním provozu nejsou důležité. Tento zdánlivý nedostatek poskytuje diskutujícím prostor k tomu vysvětlit, proč si za všechno může sám chodec, chodkyně či chodectvo.

Je to taková blbost, ale člověk od nás se může v takové situaci skoro až rozbrečet z toho prozření, že zbytečná krutost není nezbytnou podmínkou lidské existence.

Nejsnazší je to samozřejmě v případech, kdy se událost stane mimo chodník či přechod pro chodce. Zde je provinění pěších natolik zřejmé, že je bezmála na blahovůli řidičstva, zda dotyčné srazí, či nikoli. Vždyť ani slon nevidí, na co přesně šlape a nikdo mu nemůže vyčítat, když pod nohama cosi přehlédne. Je naopak v zájmu všeho toho hmyzu a jiného drobného tvorstva klidit se mu z cesty, jinak je slon rozšlape (ve skutečnosti je chodidlo jednou z nejcitlivějších částí sloního těla vůbec, přes niž sloni nejen vnímají povrch, ale také dokáží naslouchat a komunikovat, čímž se liší od aut, která nic necítí a řidiče od světa živých izolují).

Nicméně pojďme k případům, kdy řidič srazí chodce na přechodu pro chodce, kde má ona křehká citlivá lidská stránka teoreticky přednost před dvoutunovou hromadou skla, plastů a oceli, kterou řídí kdosi na cestě pro rohlíky či na chatu. Na přechodu přitom znamená skutečně na přechodu, ne centimetr vedle, kde si za přejetí – viz výše – může chodec sám a je v podstatě povinností řidiče v takové situaci člověka takzvaně vyškolit.

Přednost chodců není absolutní, tedy neexistuje

Na přechodu je škála argumentů vysvětlujících vinu pěší osoby širší, ale nikoli nekonečná. Předně je třeba si ujasnit, v každé diskusi obvykle mnohokrát zazní, že přednost chodců není absolutní. Z toho v podstatě vyplývá, že o žádné přednosti nemůže být řeč. Tím, že chodec přistoupí k přechodu, v podstatě jen prosí o pozornost a záleží na řidiči, v jaké je zrovna náladě.

Zákon říká: „Řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, anebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce.“ To vypadá jednoznačně, jednoduše a rozumně. Chcete-li přejít, stačí přijít k přechodu a je povinností řidičstva vám to umožnit. A právě proto moudrý zákonodárce o kus dál připsal: „Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.“ A na téhle větě se točí celá debata i argumentace policie, kdy nejspíš každé vozidlo v dohledu je de facto „bezprostředně se blížící“. Proto má chodec v této zemi smůlu. Možná jste si všimli, že dokud nevstoupíte agresivně do vozovky, nezastaví vám v Česku skoro nikdo, a současně je tato jediná funkční strategie zákonem rovnou zapovězena. Šachmat.

Policií a experty doporučený způsob „navázat před vstupem na přechod oční kontakt s řidičem“ řeší řidiči zhruba stejně jako obsluha v přeplněné restauraci, která se vám dokáže dívat přímo do očí, a přesto hledí kamsi kilometr za vás, nejspíš do jiného vesmíru, v němž zrovna přijímá objednávky nebo je někým úplně jiným. V důsledku je každá kolize chodce s autem na přechodu pro chodce vždy chyba pěších. Chodci chybují za prvé tím, že cestu vůbec přecházejí. Často navíc lezou na přechod se sluchátky na uších. To je z nějakého důvodu oblíbený terč preventivních akcí police, při nichž upozorňují chodce na nebezpečí hudby či slova v uších. V Brně je policie schopna takto působit na chodce dokonce i v pěší zóně, kde hrozí brněnským chodcům největší nebezpečí. Není známo, že by policie kdy apelovala na řidiče, ať si třeba ztlumí rádio a sledují cestu před sebou.

Po sluchátkách je další na řadě mobilní telefon. Pokud ho máte při přecházení v ruce, nejspíš tím dáváte řidičům znamení, že si s vámi mohou dělat cokoli. Musíte brát také ohledy na řidiče současných aut, kde se dotykovým displejem ovládá skoro vše. Řidič tak místo sledování nezajímavého pohybu před sebou raději hledá nastavení ventilace sedadla, aby se mu v současných vedrech nepotil zadek.

Samostatnou kapitolou jsou děti, staří lidí či lidé se zdravotním postižením. Nikdo z nich by neměl přecházet cesty. To je ostatně patrné i z toho, že třeba v Brně zkrátili zelenou pro chodce na jednotky vteřin, kdy si často nejste ani jistí, zda svítila zelená, nebo jste jen příliš intenzivně mrkli.

Dostáváme se tím po několika odbočkách k mému nejoblíbenějšímu argumentu, který se ve zmíněných diskusích objeví vždy. Totiž že si chodec musí uvědomit, že auto nezastaví na pětníku. A jelikož nezastaví na pětníku, nemůžete vůbec čekat, že by mohlo kdy zastavit. Je to vlastně jen lidový opis onoho bezprostředně se blížícího vozidla. Přenáší se tím veškerá odpovědnost na chodce, který coby nejzranitelnější člen provozu musí anticipovat všechny možnosti a předcházet své možné smrti, protože od řidičů aut nemůže čekat prakticky nic. Řidič prostě sází na to, že vám strach o život nedovolí ho zdržovat.

Odpovědnost leží na tom, kdo drží volant

Na tuto větu jsem si vzpomněl před týdnem a kvůli ní jsem napsal celý text. Trávil jsem dovolenou v jedné severské zemi, ale mohla to být i země v jiném než severním směru. Někde, kde lidem záleží na životech svých i cizích. Každopádně v této zemi jsem jednoho dne vycházel s dcerou ze supermarketu. Dcera šla napřed a vypadalo to, že se blíží k okraji chodníku. Chvíli jsem nevěděl, co je na té situaci přede mnou zvláštního. Pak mi to došlo. Několik rozjetých aut současně zastavilo v bezpečné vzdálenosti od ní. Řidiči pozorovali mé dítě ze svých vozidel a čekali, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Dcera je vycepovaná z brněnského boje o přežití, a tak by na cestu jen tak nevběhla. Nicméně myslím, že ti řidiči a řidičky se rovněž řídili oním heslem, že auto nezastaví na pětníku. Kupodivu z toho vyvodili, že právě proto musí dávat oni sami pozor na všechny okolo, aby se nikomu nic nestalo. Z řízení několika tun oceli prostě vyplývá odpovědnost, která leží na tom, kdo drží volant. Je to taková blbost, ale člověk od nás se může v takové situaci skoro až rozbrečet z toho prozření, že zbytečná krutost není nezbytnou podmínkou lidské existence, a kde je to možné, je povinností všech ji eliminovat.

Mohli bychom začít každý sám u sebe, kdo držíme v rukou volant, ale jistě i řídítka kola či koloběžky. Společně pak změnou zákona, který udělá z teoretické přednosti chodců přednost vynutitelnou a absolutní, kterou už policie nebude moci ignorovat a třeba ji začne i vymáhat. A pokud máte pocit, že své auto nezastavíte na pětníku, pak to znamená, že jedete moc rychle.