Rozhodly jsme se zaměřit na profesi, kde ženy (ale vlastně ani muži) nemají zrovna na růžích ustláno. O tom, jak se žije a pracuje ženám v architektuře, jsme si povídaly s Alžbětou Brůhovou a Adélou Pečlovou, zakladatelkami spolku Architektky, a členkami výzkumného týmu projektu Pracovní podmínky mladých architektů a architektek.
Není překvapením, že profese architekta v 21. století není to samé, jak tomu bylo v období první republiky. Tenkrát bylo ženám teprve dovoleno architekturu začít studovat, teď už jich je na fakultách o něco více než mužů. Přesto se stereotyp toho, že architektura není obor pro ženy, v obecném povědomí stále udržuje.
Adéla se na architekturu dostala skoro omylem, zatímco Alžběta (spolu se svou sestrou) drží rodinnou tradici. I v jejich příbězích a v příbězích dalších žen z jejich komunity se odráží skutečnost, že tento obor vlastně není tak úzce definovaný, jak bychom si mohli myslet.
Spolu s dalšími mladými ženami řešily celou řadu společných témat, ať už jde o možnou prekérní podobu této práce nebo o otázku, kam vlastně ženy z architektury mizí. Proto také skupinu Architektky založily a hned na počátku se setkaly s překvapenými reakcemi – řada jejich kolegů zkrátka nerozuměla, proč do takové skupiny nemají přístup.
V roce 2019 vyšel průzkum Pracovní podmínky mladých architektů a architektek z více než 1200 odpovědí respondentstva do 35 let. Tenkrát například 48 procent z něj pracovalo na živnostenský list pro jediného odběratele. Často musí mít vlastní software a hardware a ne vždycky mohou spoléhat na mentoring nebo odborné vedení.
Slaďování práce a rodiny představuje pro architektky výzvu. Některé architektky pak po příchodu dětí mění své odborné zaměření nebo dokonce z architektury úplně odejdou. Něco podobného potkalo i Adélu, i když se snažila v práci architektky pokračovat. Ve finále se věnuje šperku a my její tvorbu milujeme.
Architektura je opravdu velmi široký a proměnlivý obor, nabízí různé výhody i rizika. Práce na stavebních úřadech má nepochybně výhodu určité stability, nicméně z průzkumu vyplývá, že spokojení jsou spíše ti, kteří se architektuře věnují na volné noze. Ovšem velký rozdíl je mezi volnou nohou a švarc systémem.
Alžběta se výzkumně věnuje i otázkám budoucnosti architektury nad rámec vytváření a budování forem. Neřeší se jen to, co a jak se bude stavět, ale i odpovědnost architektury při řešení klimatické krize nebo možnosti emancipace oboru.
Co dalšího se objevuje na obzoru architektury? Co by pomohlo ženám i všem ostatním? Jaký význam má péče o duševní zdraví a jaký mýtus by Adéla ráda zbořila? O těchto a dalších věcech jsme mluvily v epizodě, která nepochybně zaujme i posluchačstvo, které se s architekturou profesně nespojuje.
Chcete nás nejen slyšet, ale také mít ve své knihovně?
Kupte si knihu Pay Gap: Kratší konec provazu, kde najdete to nejlepší z našeho podcastu – rozhovory, data, příběhy, právní i kariérní okénka, spoustu tipů a inspirace. Řešíme témata jako slaďování, flexibilita, druhá směna, diskriminace nebo prekérní práce.
Stále nás zajímají vaše názory a zkušenosti, ale i dotazy nejen k tématu dnešní epizody a obecně z pracovního života. Dejte nám vědět na sociálních sítích nebo na e-mailové adrese [email protected].
Podcast vzniká s podporou zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás