Misha alias Michaela Krivankova je přes dvě dekády aktivní hudebnicí, která putovala od extrémních žánrů breakcore a hardcore techno až k dark ambientu. Liza Plants je původem Američanka usazená v České republice, která se k hudbě dostala přes výtvarné umění a obaly desek a v současnosti dělá výstřední bedroom pop. Spolu vloni založily label She/Her, který zahajuje svoji činnost antologií transfeminních hudebnic TDoV Compilation 1. Jsou na něm slyšet hudebnice z celého světa i všech možných žánrů, nahrávka vychází 31. března na Mezinárodní den viditelnosti trans osob.
Jak vás napadlo založit vlastní label?
Misha: Nedávno jsem měla nepříjemnou zkušenost, když jsem posílala svoji demonahrávku jednomu labelu a pak jsem zjistila, že jeho majitel sleduje na Instagramu účty Joe Rogana a Jordana B. Petersona. Došlo mi, že jestli můžu ze své pozice udělat něco pro trans komunitu, je to založit label, který by byl bezpečným místem pro transfeminní umělkyně.
Existují už nějaké kompilace, které by se soustředily jen na transfeminní hudebnice?
Misha: Když jsme začali o labelu přemýšlet, dělali jsme detailní rešerši. Zjistily jsme, že v Americe existuje label Trans Sexual Harsh Noise, ale ten je zaměřený úzce na noise. Funguje i jedno vydavatelství zaměřené jen na trans maskulinní umělce. Jinak nic. Je to prázdné místo, které by se mělo zaplnit.
https://sheher.bandcamp.com/album/tdov-compilation-1
Kompilace je žánrově velmi různorodá. Byl to původní cíl?
Liza: Ano, chtěly jsme ukázat diverzitu.
Misha: Nejde jen o to, že každá z nás dělá jinou hudbu, ale jsme jiné i jako osobnosti. Silné zastoupení mají hudebnice z USA, dvě jsou z Austrálie, čtyři jsou z Evropy. Každá z nás má nějaké příběhy, které jsou trochu podobné, ale zároveň odlišné.
Dost mě překvapilo, kolik lidí bylo opatrných a nejdřív si mysleli, že jsme nějací trollové nebo že sbíráme osobní data, která pak chceme někam prodat. Říká to hodně o tom, jak naše komunita žije ve strachu z budoucnosti.
Liza: Když jsem dřív marně hledala někoho, kdo by mi vydal můj divný pokojíčkový pop, Misha mi poradila, že se mám soustředit na umělce, které mám ráda a dělají podobnou hudbu jako já, a podle nich hledat labely. Tak jsem našla nějaké vydavatelství ve Švédsku a došlo mi, že se možná zbytečně omezujeme geografickými kategoriemi. Jsme trans národ, takže můžeme fungovat globálně.
Počítám, že proces sestavování kompilace byl hodně dlouhý. Kdy začal?
Misha: Dobře si pamatuju jednu horkou letní noc, kdy jsme si řekly, že uděláme něco spojeného s hudbou. Lizu napadly večírky, ale já mám za sebou deset let promotérství a vím, jak je to finančně komplikované. Je kolem toho hodně stresu a už jsem se k tomu nechtěla vracet. Místo toho jsem navrhla, že uděláme label. Napadl nás název She/Her a k našemu překvapení jsme zjistily, že ho zatím nikdo nepoužil. Takže jsme si tak trochu přivlastnily tyhle zájmena pro naši hudbu.
To bylo vloni v létě?
Misha: Ano. Postupně jsme vytipovaly padesát nebo šedesát jmen, která jsme oslovily, Někdo nám ani neodpověděl, někdo si nebyl jistý, co jsme zač, když je to úplně neznámý label. Ale taky bylo hodně umělkyň podporujících. Nakonec se sešlo třináct nahrávek a k tomu jsme přidaly dvě naše, za všemi si stojíme a myslím, že to nemohlo dopadnout lépe. Z těch patnácti tracků šest někde vyšlo předtím a další jsou exkluzivní.
Liza: Dost mě překvapilo, kolik lidí bylo opatrných a nejdřív si mysleli, že jsme nějací trollové nebo že sbíráme osobní data, která pak chceme někam prodat. Říká to hodně o tom, jak naše komunita žije ve strachu z budoucnosti. Z velké míry byla naše práce založená na budování důvěry.
Misha: Do určité míry fungujeme i jako PR. Z environmentálních důvodů jsme se rozhodly mít kompilaci jen digitální, takže se můžeme soustředit na vizuální prezentaci nebo komunikaci s tiskem. Snažit se dostat umělkyně z kompilace tam, kam se jim dosud nepodařilo proniknout.
Existuje vůbec něco jako komunita trans hudebnic?
Misha: Když jsme začaly obepisovat hudebnice, založily jsme discordovou skupinu a doufaly, že se nám podaří vytvořit nějakou komunitu, ale nikdo se do ní nakonec nepřipojil. Umělkyně jsou hodně individualistické. Jsou rády, že jsou na kompilaci, ale to je všechno. Takže bych řekla, že jsme víc skupina silných individuí než komunita. Asi to souvisí i s problémy s důvěrou, které máme.
Liza: Řekla bych, že takové komunity a kolektivy určitě existují, ale jsou jen lokální. Informace o nich nenajdeš na internetu.
Víte o někom takovém v Čechách?
Misha: V Praze funguje Estrogun, ale to je hlavně DJský kolektiv. Scéna je fragmentovaná a nedá se říct, že by existovalo něco zastřešujícího.
O kterou z umělkyň jste usilovaly nejvíce a kterou bylo nejtěžší uhnat?
Liza: Obojí určitě Uboa.
Misha: Já jsem velká fanynka její desky Origin of My Depression, takže jsem byla nadšená, že odpověděla. Rovnou mi ale napsala, že nechce nic slibovat. Řeší své duševní zdraví, má také vážné zdravotní problémy, což se všechno přepisuje do její hudby. V lednu napsala, ať s tím spíš nepočítáme. Komunikovali jsme paralelně s teeth dreams, což je shodou okolností její holka, jejíž hudbu taky máme na kompilaci, která nám pár dní před deadlinem napsala, že Uboa svůj track pošle. Uboa nakonec poslala nově předělanou verzi jednoho svého staršího tracku, který původně vyšel jen na Soundcloudu.
Liza: Já jsem hodně usilovala o to, aby nám něco poslala Tami T, jejíž hudba je trochu víc pop, ale miluju ji. Jen nám ale popřála hodně štěstí. Chápu, že pro spoustu hudebnic je těžké vložit svoji hudbu do rukou někoho, koho třeba úplně dobře neznají. Třeba se nám podaří Tami T přesvědčit příště.
Jaká jsou podle vás převažující témata písní na kompilaci?
Liza: Za nás jsou to asi vztek, sex a nezdolnost.
Vztek dává úplně smysl. Možná jsem podvědomě čekal, že v písních budou převažovat témata osobní transformace, anebo smutek, ale nakonec mi přijde, že kompilace má mnohem pozitivnější náladu, než bych čekal. Nakonec i ten vztek zní často jako pokus, jak nasměrovat svoje vyhrocené emoce na nějaký konkrétní aktivistický cíl.
Misha: Určitě. Nasměrovat negativní energii do něčeho smysluplného je to, co pohání dobré umění.
Sex je jasný, celý pop je o sexu. (smích) A nezdolnost mě napadla, když Immi Midi v tracku GTHGRL rekapituluje všechny hnusné věci, které jí někdo v minulosti řekl, ale nestěžuje si a místo toho je opakuje s ironickým odstupem, který nadávkám obrušuje hrany.
Liza: První skladba kompilace od Rie Daisies se přímo jmenuje Resilience a říká se v ní, že „nezlomnost je dar“. Ta píseň je mimochodem o trans ženě, která byla zavražděna. Nezdolnost je něco, co musíme mít, abychom mohly pokračovat bez ohledu na to, jak bolestivé to je a jaké překážky před nás život staví. Myslím, že to je něco, co se objevuje v každé písni. Když říkáš, že je tam vztek, který ale není jen panovačný a vyznívá pozitivně, to je přesně ta nezdolnost. Jsme naštvané, ale musíme pokračovat.
Kompilace přichází do kontextu současné situace v USA, kde se státní orgány po Trumpově převzetí moci začaly k trans lidem chovat velmi nepřátelsky. Máte od umělkyň ze zámoří nějaké příběhy o tom, co se tam teď děje?
Liza: Trump je po pravdě důvod, proč jsem se ocitla tady. Když se chopil moci poprvé, žila jsem ve Wisconsinu a nějak jsem tušila, co se bude dít. Jsem ráda, že jsem odtud zmizela, ale pořád tam mám spoustu přátel z trans komunity, jsme ve spojení a jsou samozřejmě vyděšení. Hlavně ale netuší, co mají dělat. Kdo by chtěl vědět víc o tom, jaké to je teď v Americe, stačí sledovat Instagramy hudebnic z naší kompilace.
Já jsem přišla do Evropy na pracovní víza, ale k nim spousta mých přátel nemá přístup, takže pro ně není jednoduché jen tak se přestěhovat do nějaké bezpečnější země. Jsem moc ráda, že mám platný pas ještě na sedm let. Brzy budeme mít svatbu, chtěla bych si změnit jméno, ale to nepůjde, protože bych si musela obnovit pas, kde bych ale musela mít nesprávně napsáno, že jsem muž.
To nejzajímavější v dějinách popu se vždycky váže na minority, které využívají médium hudby k tomu, aby o sobě daly vědět. V minulosti to byly různé rasové, genderové i společensky vyloučené komunity. Jak si v tomhle ohledu stojí trans hudebnictvo?
Liza: Je důležité mít na paměti dějiny trans identity. Termín transgender je starý možná dvacet let, předtím se používal termín transsexuál a zdravotnický přístup k trans lidem v tu dobu byl postavený na asimilaci. Když projdeš tranzicí, tvým úkolem je zmizet v předivu „normální“ společnosti. A když jsi neviditelný, těžko můžeš být popová hvězda. Proto jsme možná v minulosti nebyly tak vidět, málokdo byl o své identitě otevřený. Možná nějaké trans popové hvězdy byly, ale neměly potřebu o tom mluvit.
Navíc je zde překryv s dragovou scénou. Nějací umělci byli queer, dělali hudbu a vystupovali jako drag queens. Možná by se dnes definovaly jako transgender.
Misha: V devadesátých letech soutěžila v Eurovizi zpěvačka Dana International, která byla trans. Dneska je velké jméno Kim Petras, která je mimochodem mladší než my dvě.
Na kompilaci jsou hudebnice hlavně ze západních zemí, USA, Austrálie, Británie, tedy zemí, které mají – anebo do nedávné doby ještě měly – liberální, tolerantní přístup k trans osobám. Předpokládám, že hledat hudebnictvo v dalších částech světa je ještě o něco obtížnější…
Misha: Snažily jsme se najít někoho v Asii. Narazily jsme na dvě japonské hudebnice, které ale už teď žijí v USA a neodpověděly nám. Takže z Asie nemáme nikoho, ale je to určitě dané i tím, že v těchto zemích se trans osoby víc skrývají, protože to může být životu nebezpečné.
Liza: Byly jsme limitované tím, že jsme se pohybovaly jen na internetu, ale věříme, že na další kompilaci, kterou chceme vydat zase za rok, se nám už podaří sehnat víc hudebnic. Doufáme, že se nám budou ozývat samy.
Misha: Plánujeme být platformou pro mladé hudebnice, které chtějí předvést světu svoji hudbu. První díl kompilace je jen začátek, bylo by skvělé mít sestavu umělkyň, s nimiž budeme pracovat na sólových releasech. Už teď máme pár věcí naplánovaných, také jsme už obdržely nějaké demonahrávky. Další díl kompilace vyjde určitě zase za rok na Mezinárodní den viditelnosti transgender osob.
Ten den se slaví 31. března. Je za tím datem nějaký příběh?
Liza: V minulosti se globálně slavil Den památky obětí transfobie, který je někdy v listopadu. Má připomínat trans osoby, které zemřely násilně. Je to trochu smutné, že máme jen den, který připomíná mrtvé trans osoby, takže vznikl i den viditelnosti, který má naopak oslavovat ty, kteří žijí a dělají skvělé věci. Jako je třeba hudba.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás