Susan Sontag ve své poslední dokončené knize S bolestí druhých před očima zaměřila pozornost na válečnou fotografii a obecněji na obrazy násilí a krutosti. Jejich přemíra může podle americké esejistky vést ke znecitlivění. Čím víc utrpení vidíme (a ve věku sociálních sítí je těžké je nevidět), tím apatičtějšími se vůči němu stáváme. Je ho zkrátka příliš na to, abychom je dokázali zpracovat. Obrannou reakci na příval důkazů o válečných zločinech – na Ukrajině, v Súdánu, v Palestině – je popření.
Obrazová média ale mohou mít i opačný účinek. Pokud vyprávějí příběhy jednotlivců, dávají válečným hrůzám pevnější časový a prostorový rámec, který usnadňuje emocionální napojení. Narativizace, zasazení do kontextu ostatních událostí, mění vyznění obrazů. Když vidíte jen ruiny budov, nemá to stejný efekt, jako když víte, že se jednalo o školu, která byla ještě před pár dny plná dětí. Už nejde o bolest nerozlišitelné masy, ale konkrétních lidí, kteří mají nebo měli jméno a tvář. A právě takový přínos mohou mít dokumenty o životě Palestinců, které uvádí festival Jeden svět.
Kronika útlaku
Basel Adra je vystudovaný právník a novinář pocházející z oblasti Masafer Yatta na Západním břehu Jordánu. Šlo o skupinu asi devatenácti osad, kde po generace žily stovky Palestinců. V průběhu let 2019 až 2023, kdy Adra sbíral materiály pro svůj film Žádná jiná země, byla velká část z nich násilně vysídlena. Oficiálně proto, že Izrael území prohlásil za vojenskou výcvikovou zónu, kde si Palestinci své domy a školy postavili bez povolení. Jak ale vyplynulo z vládních dokumentů, které jsou ve filmu citovány, skutečným cílem bylo zastavit „arabskou expanzi“ a vyhnat obyvatele do měst, kde je bude možné snáz kontrolovat.
Gaza v bodě nula ukazuje, že i uprostřed jedné z nejhorších humanitárních krizí 21. století přetrvává vůle vyprávět příběhy, tvořit bez ohledu na překážky, jež přináší válka.
K Adrovi se v průběhu let připojili jeho krajan, filmař a lidskoprávní aktivista Hamdan Ballal, izraelský žurnalista Yuval Abraham a izraelská režisérka Rachel Szor. Jejich film je kronikou zastrašování, destrukce a dehumanizace, která končí těsně před říjnem 2023, kdy Hamás zaútočil na Izrael a připravil o život zhruba 1200 lidí. Následná izraelská odveta, která podle Amnesty International nese veškeré znaky genocidy, si dosud vyžádala skoro padesát tisíc mrtvých. Další oběti dle zpráv Lékařů bez hranic, Rady OSN pro lidská práva a jiných lidskoprávních organizací přibývají i po lednovém vyhlášení příměří.
Také syrové svědectví palestinsko-izraelského filmařského kolektivu ukazuje počínání připomínající etnickou čistku. Izraelští osadníci nechávají zasypávat studny cementem, budovy srovnávají se zemí a po Palestincích střílejí ostrými náboji. Rodina jednoho z postřelených mužů se musí ukrývat v jeskyni, protože jejich domov zboural buldozer. Přikrčené, vyčkávající siluety jsou výmluvnou metaforou toho, jak se pro Palestince zmenšuje prostor pro život i vyhlídky na budoucnost. Podobný cit pro víceznačné obrazové kompozice prokazují tvůrci opakovaně.
Větší část filmu je ale vzhledem k okolnostem natočena neklidnou ruční kamerou nebo mobilem. Během vyhrocených konfrontací s vojáky ozbrojenými samopaly někdy ani nebylo možné zaostřit obraz. V jedné z nejintenzivnějších scén filmu Adra s Abrahamem prchají před skupinami maskovaných osadníků, které zachytili při činu. Samozřejmost, s jakou Izraelci střílejí po palestinských civilistech bránících své příbytky, vytváří naléhavou atmosféru strachu a bezmoci. Filmařům se ovšem daří zprostředkovávat i odolnost a odhodlání palestinských rodin.
Matky, z nichž mnohé přišly o syny, se dál snaží vzdělávat děti, které přišly o školu. Dospívající nepřestávají snít o společnosti, kde s nimi bude zacházeno jako s plnohodnotnými bytostmi. Reportážní observace komunity rozpadající se pod tlakem zvnějšku se prolíná s osobním vyprávěním Basela Adry. Film kromě systematické demolice palestinských vesnic zachycuje i přátelství palestinského režiséra s jeho izraelským kolegou Yuvalem Abrahamem. Ve vzácných chvílích klidu spolu kouří vodní dýmku a reflektují absurditu světa, kde místo narození určuje, jestli vám budou přiznána základní lidská práva. V jednu chvíli se Adra zamýšlí nad tím, že je stejně starý jako jeho otec v době, kdy se účastnil protestů proti izraelské okupaci. Stejně jako Adra se i on aroganci a agresivitu vojáků snažil dokumentovat. Vyprávění vedené jinak v přítomném čase je párkrát proloženo otcovými fotkami a videi z rodinného archivu, jež slouží jako kronika odporu předávaného z generace na generaci i jako vzpomínka na sídla, která místním doslova mizí před očima. Archivní videa současně nastolují ústřední otázka filmu: mohou být obrazy zdrojem moci?
Síla obrazu
Kromě toho, že filmaři natáčejí izraelské vojáky, sami jsou jimi filmováni. Ozbrojení muži mají kamery na přilbách nebo na hrudi, případně vytahují své osobní telefony. Videa, na nichž ponižují Palestince, pak podle Adry a Abrahama poskytují izraelským osadníkům a médiím, případně je pro pobavení sdílejí na WhatsAppu se svými kolegy a rodinami. Obrácení objektivů proti jejich obětem se stává mocenským nástrojem deklarujícím izraelskou nadvládu. Nejen vojenskou, ale také symbolickou – ve smyslu „my se díváme na vás, vy jste pod naším dohledem“. Možná to ale může fungovat i obráceně.
Zhruba v polovině dokumentu vzpomíná Adra, jak jeho vesnici v roce 2009 navštívil bývalý britský premiér Tony Blair. Obklopen ochrankou a fotografy se prošel po místních ulicích, rozdal profesionální úsměvy a navštívil školu. Dohromady tam nestrávil ani deset minut. Krátce po návratu Blaira do Británie nicméně izraelská vláda zrušila příkaz k demolici školy a domu v ulici, kterou premiér prošel. Vydatně medializovaná přítomnost zahraničního státníka tak během chvíle změnila to, oč se vesničané snažili roky. Jde o poznání, které v sobě má kus hořkosti i náznak naděje. Když se zbytek světa dívá, věci se hýbou.
Obava z toho, že obrazy mohou něčeho dosáhnout, zřejmě stojí i za nedávnými kroky izraelské strany. Pár hodin poté, co tým stojící za Žádnou jinou zemí převzal Oscara za nejlepší dokument a rozšířil tak svou sbírku cca sedmdesáti různých ocenění, do domů filmařů vpadli vojáci IDFA a izraelský ministr kultury důrazně vyzval, aby film nepromítala žádná kina a kulturní instituce financované z vládních peněz.
Jiným způsobem na sílu obrazů spoléhá italský dokument O pádu, natočený pod záštitou Amnesty International. Odehrává se na předměstí libanonského Bejrútu, v uprchlickém táboře Sabra, kde byly v září 1982 zmasakrovány asi tři tisíce palestinských Arabů a libanonských šíitů. Za útokem stály libanonské falangy a izraelská armáda. Připomínkou masakru v Sabře a Šatíle a symbolem palestinského vzdoru je bývalá nemocnice zvaná Gaza Building, jedna z mála budov, které ustály tehdejší čistku i libanonskou občanskou válku.
Podle Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě žije v Libanonu přes 200 tisíc Palestinců. Mnozí nemají doklady, a tedy ani přístup ke zdravotní a sociální péči, školnímu vzdělání, práci a bydlení. Chátrající mnohapatrová budova je pro řadu z nich jakousi šedou zónou, kde mohou přežívat mimo dohled úřadů a doufat, že se někdy budou moci vrátit na území, odkud byli násilně vyhnáni. Režisér Giovanni C. Lorusso sleduje, jak se v tomto mikrokosmu lidí, zvířat a nepořádku snaží přežít jedenáctiletý Arafat.
Chlapcova nuzná každodennost sestává hlavně z čekání. Nemá kam jít, co dělat. Jako ve vězení. Přežít den mu pomáhají různá drobná rozptýlení. Hudba pouštěná z mobilu, hry, kreslení nebo poslouchání nové verze legendy šířící se mezi místními nájemníky, podle které ze čtvrtého patra Gaza Building kdysi vypadl jeden zloděj. Lorussova kamera zůstává nehybná. Zvuky a pohyb zdevastovaných interiérů zachycuje v dlouhých celcích. Občas střihne na detail něčí tváře nebo těla. Velkou péči při tom věnuje hře světla.
I když sledujeme bídu a rozklad, uhrančivé kompozice, využívající šerosvit podobně jako Caravaggio na svých plátnech, nevyvolávají jen pocit zmaru. Paprsky světla pronikající do pokojů činí figury ponořené ve tmě čitelnými a probouzejí zvědavost, co se odehrává za okny, ve světě, který je pro sociální herce momentálně nedostupný. Klaustrofobní statické záběry díky kreativní práci se světlem a stíny ožívají a otevírají nové obzory. Umění tak pomáhá zachovat život i tam, kde převládá devastace. Na stejném principu je založen i poslední z trojice dokumentů Jednoho světa.
Soucit nestačí
Režisér Rašíd Mašaráví založil v listopadu 2023, tedy na počátku masivního izraelského protiútoku, fond na podporu filmařů a filmařek z Gazy. Chtěl jim poskytnout prostředky k dokumentování okolní reality a tím také možnost odvést pozornost od fyzických a psychických útrap k tvůrčí aktivitě. Vznikl film Gaza v bodě nula, kolekce dvaadvaceti krátkých filmů různých žánrů, stylů a úhlů pohledu. Některé jsou dokumentární, jiné hrané, animované nebo experimentální.
Pomocí jednoduché ploškové animace vyprávějí svůj příběh děti, které mají na rukou a nohou napsaná svá jména, aby je bylo možné identifikovat v případě, že jejich těla roztrhá exploze. V jiném filmu se stand-up komik vydává do města, kde má vystupovat, aby zjistil, že bylo mezitím vybombardováno. Své představení ale nehodlá zrušit. Zničena byla i univerzita, na kterou chce nastoupit protagonistka dalšího snímku, talentovaná kreslířka. Aktérkou jiného filmu je žena, které se podařilo získat kanystr s nedostatkovou vodou. Nejprve s ní umyje dceru, pak v ní vypere oblečení a nakonec zalije květiny a spláchne záchod. Formou duchařských historek jsou připomenuty osudy lidí, kteří zůstali uvězněni pod troskami budov. Film o muži, který převáží lidi na povozu taženém oslem, končí bez pointy. Nemohl být dokončen, protože při izraelském útoku byl zabit režisérčin bratr.
Ačkoli jednotlivé příspěvky vznikaly nezávisle na sobě, dohromady tvoří filmový ekvivalent sbírky poezie s opakujícími se obrazy a tématy. Všude samé trosky budov a místo nich provizorní stanové tábory. Rodiny, které se zoufale snaží najít své nezvěstné příbuzné, nejspíš pohřbené pod vrstvami sutin. Zoufalý nedostatek vody a jídla. A soundtrack genocidy, tvořený bzukotem dronů, houkáním sanitek, burácením izraelských stíhaček a výbuchy.
Technické nebo koncepční nedostatky filmů, roztřesený či nedoostřený obraz, se stejně jako v Žádné jiné zemi jeví jako druhotné ve světle podmínek, v nichž díla vznikala. Když začínáte den otázkou, jestli během nočních náletů nebyl zabit některý člen vaší rodiny, je zázrak, že zvládnete natočit a sestříhat pětiminutový dokument. Obrazy života na území, kde člověka každou chvíli může zasáhnout raketa nebo výstřel z útočné pušky, jsou proto zároveň odrazem snahy dělat alespoň něco tam, kde už nezbývá skoro nic.
Gaza v bodě nula ukazuje, že i uprostřed jedné z nejhorších humanitárních krizí 21. století přetrvává vůle vyprávět příběhy, tvořit bez ohledu na překážky, jež přináší válka. To je také motivem propojujícím všechny tři představené filmy. Jsou vyjádřením nesnesitelné bolesti a krutosti, ale taky životní síly a činorodosti. I Susan Sontag věřila, že proměnění soucitu v konkrétní čin je způsobem, jak tváří v tvář všem hrůzám úplně neotupět a nerezignovat na možnost světa bez masových hrobů a vybombardovaných nemocnic.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás