Ať do té prádelny nastoupí všichni ti protikorupční bojovníci!

Když se v rámci rozsáhlé kauzy Motol provalilo, že se vedení nemocnice mimo jiné obohacovalo při zadávání zakázek firmám, jež nemocnici zajišťují praní prádla nebo úklid, nebyla jsem sama, kdo si vzpomněl na reportáž Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem. Příběhy lidí, kteří otročí v prádelně, a přitom přemýšlejí, jak zaplatí nájem nebo nové kalhoty pro své děti, kde brát na cesty do práce nebo jak se dostat z exekucí, jsou v Česku bohužel stále stejné.

Mzdy lidí, kteří zajišťují chod nemocnice, ať už perou prádlo, uklízejí nebo vaří jídlo, se za těch sedm let v Motole zvýšily jen o tolik, o kolik vzrostla minimální mzda. V inzerátech, které tato místa nabízejí, je někdy dovětek „vhodné pro cizince“. Nejspíš aby se ukrajinské uprchlice nebály odpovědět na nabídku práce, kde je budou brutálně vykořisťovat. Ač je minimální mzda dnes vyšší než před sedmi lety, inflace a ceny energií i bydlení se postaraly o to, že život těch nejchudších je pořád stejně drsný. Řada lidí má proto práce dvě, někdy i tři, protože směšně nízké mzdy jejich životní náklady pokrýt nestačí.

SMS z Motola

Při vědomí těžké situace lidí na sociálním dně, kteří zároveň vykonávají práci, bez níž by se naše společnost okamžitě zhroutila, je obzvlášť bolestivé poslouchat zprávy o tom, jak se lidé na vysokých pozicích nechávali uplácet, aby měli ještě víc. Tito lidé nikdy neřešili, za co uvaří dětem; měli vysoké příjmy, a přesto chtěli ještě víc. Nejvíc zavrženíhodné však je, že jim nevadilo, že jiní lidé vstávají ve čtyři ráno, dřou, a přesto se svou prací neuživí.

Žádné zástupy nemakačenků, které by žily ze štědrého sociálního státu, tu nejsou – už proto, že tu není štědrý stát.

V návaznosti na zmíněnou reportáž o motolské prádelně, napsala moje kamarádka Petra Kolínská řediteli Fakultní nemocnice v Motole Miloslavu Ludvíkovi SMS, v níž se ho zeptala, zda by nebylo možné, aby nemocnice prohlásila, že upraví smlouvu s agenturou tak, aby všichni její pracovníci v Motole dostávali stejnou mzdu, a dohlédne na to, aby tam bylo dost lidí na záskoky za nemocné. „My už s nimi skončili, ale co mám dělat, když se to muselo odsoutěžit za nejnižší cenu. Ať do té prádelny nastoupí všichni ti protikorupční bojovníci!“ odpověděl tehdy, v roce 2017, Ludvík. Na další dotaz, jestli by nešlo kontrolovat, že se platí všem stejně, a jestli by ve smlouvě neměly být sankce za porušování zákoníku práce, odpověděl: „Já bych kontroloval, akorát že žádná dodavatelská firma mi to neumožní. A zkuste si dávat do smluv, že se budou dodržovat české zákony!“

Pohrdání chudými

Necitlivost, se kterou se dobře zajištění lidé neštítí zneužívat ty, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou vykonávat lépe placenou práci, ale není spojená jen s trestnou činností. Zvykli jsme si, že je normální, že někteří lidé mají platy tak vysoké, že nakonec ani nevědí, kam by peníze, které jim zbývají, uložili, zatímco jiní sice pracují těžce, ale práce je pořádně neuživí. Vidíme to všude kolem sebe a někdy má tato společensky přijímaná realita přímé dopady i na kvalitu našich životů nebo životů našich blízkých.

Neoliberální ideologie nám sice tvrdí, že když je některých profesí nedostatek, trh zařídí, že budou lépe placené, ale ve skutečnosti to tak nefunguje. Dobrým příkladem mohou být pracovníci v sociálních službách, například v soukromých domovech pro seniory. Lidí, kteří by tuto fyzicky i emocionálně náročnou práci vykonávali, je velký nedostatek, protože je mizerně placená a zároveň není stanoven maximální počet klientů na jednoho pečovatele. Přímý důsledek nedostatku pečujícího personálu je například ten, že kdo nezvládá sám chodit na toaletu, dostane automaticky pleny. Jasnější příklad toho, jak se pohrdání nízkopříjmovými vrstvami společnosti propisuje do kvality života dalších lidí, snad ani být nemůže.

Kdo nepracuje, ať nejí?

Místo aby zodpovědní politici bili na poplach a snažili se změnit situaci chudých lidí, opakuje naše vláda mantru, kterou slýcháváme už desítky let. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka se tak opět nechal slyšet, že kdo nepracuje, ať nejí. Lidem, kteří žijí v blahobytu, to mnohdy nedochází, ale takovými prohlášeními se strefují právě do těch, kteří pracují na místech, jako je motolská prádelna. O osudech lidí, kteří měli několik prací, zničili si zdraví, protože dělali těžkou fyzickou práci, a pak se ocitli na dávkách, které často nedostanou, anebo nestačí pokrýt jejich náklady na život, bych za ty roky, co se věnuji o sociální politice, mohla napsat knihy. Žádné zástupy nemakačenků, které by žily ze štědrého sociálního státu, tu nejsou – už proto, že tu není štědrý stát.

Místo toho tu jsou lidé, kteří mají jedinou jistotu: že když onemocní, když začnou mít bolesti, když se stanou samoživiteli nebo když se budou starat o nemocné dítě nebo dítě s hendikepem, dostanou se do neřešitelných problémů a stát je nechá na holičkách. A ministr práce a sociálních věcí místo toho, aby řešil problémy, jako jsou nízké mzdy, nedostupné bydlení nebo exekuce, přispívá ke třídní nenávisti namířené proti těm nejzranitelnějším. Není divu, že když pak tito lidé čtou o milionových podvodech privilegovaných, kterým to dlouhé roky procházelo, mají toho dost a uvažují „antisystémově“.