„Na co myslíš?“ Sorrentinova novinka Parthenope je hravá i snová pocta ženskosti

Italský režisér a scenárista Paolo Sorrentino v rozhovorech otevřeně přiznává, že ženám vlastně moc nerozumí. Podle toho můžeme soudit, že jeho nejnovější film Parthenope není tak úplně o stejnojmenné fiktivní hrdince narozené v roce 1950, ale spíše o idealizované ženě-bohyni zrozené z pěny (v pěně) Neapolského zálivu a odsouzené žít ve světě mužů, kteří jí díky její kráse padají k nohám. Je to nakonec víc představa o ženské nezávislosti z pohledu padesátníka než skutečná živá postava z masa a kostí. Což by nejspíš nefungovalo ve filmu žádného jiného režiséra nebo režisérky, jejichž styl by nebyl tak snový, artistní a stylizovaný, jako je ten Sorrentinův.

Hrdinka Parthenope nese jméno sirény z Odysseova příběhu. Když ji řecký hrdina podle pověsti odmítl, utopila se ze žalu v moři a v místě, kde se vynořilo její mrtvé tělo, vzniklo stejnojmenné město. To Římané později přejmenovali na Neapol, tedy Sorrentinovo rodiště a město, kolem něhož se točí většina jeho filmů. Mytologická rovina tady splývá s osobní, Parthenope je bohyní a zároveň tak trochu režisérovým osudovým městem, které i po staletích pořád hledá samo sebe.

Divák do filmu vstoupí jako do horečnatého snu, což má možná naznačovat, že sledujeme spíše mýtus než realitu.

Zatímco muži básní o její kráse, Parthenope víc zajímá tajemství lidského života. Studuje antropologii, píše disertační práci o zázracích, umí s muži moudře rozmlouvat, a pokud jde o milostné avantýry, je vždy o krok napřed a muže si vybírá, místo toho, aby si oni vybírali ji. V něčem připomíná hlavní hrdinku Lanthimosových loňských Chudáčků, která objevuje svět skrze svoji sexuální slast. Pětice vztahů s muži, skrze něž sledujeme zrání Parthenope, ale nevypráví jen příběh probouzení ženské sexuality, ale hlavně zrání ženy/člověka procházejícího různými zásadními fázemi života.

Moudré ženy, slintající muži

V Sorrentinových nejslavnějších filmech, jako je Velká nádhera nebo Mládí, muži dychtivě zírají na krásná ženská těla a připomíná jim to jejich stárnutí a tím i nedostatečnost, která přichází s pokročilejším věkem. Vede to nakonec hlavně k dojímání se nad sebou samými. V novém filmu se ale tradiční syžet převrací, dosud neznámá herečka a modelka Celeste Dalla Porta v roli Parthenope je sorrentinovsky okouzlující a kamera se jí samozřejmě nemůže nabažit, ale svět sledujeme hlavně jejíma očima. A na dojímání úplně nedojde.

Parthenope „svoji krásu nezneužívá“ – jak v závěru glosuje jedna vedlejší postava – ale používá ji k tomu, aby se dostala do míst, která by jí byla jinak zapovězená. Stráví intimní chvilky s biskupem (a možná budoucím papežem), pak promlouvá se slavnou herečkou Gretou Cool na konci její životní cesty a o chvíli později v jedné snové sekvenci sestoupí až na úplné společenské dno, do chudinské čtvrti Neapole, kde se početné rodiny tísní ve špinavých bytech. Chce nasát různé způsoby lidského prožívání, ale zároveň si může dovolit udržovat si od světa jistý odstup, jako když v mládí sledovala Neapol přes záliv z domu na útesu.

Nad Parthenopiným životem se snáší stín v podobě sebevraždy jejího staršího bratra, který si vzal život poté, co sestra měla sex s jeho nejlepším kamarádem. Zvláštní incestní pouto má možná naznačit, že bohyně Parthenope existuje v nějakém vlastním světě, v němž neplatí pravidla lidské společnosti. Sebevražda ji ale poučila o tom, jakou mocí disponuje. Smrt mladíka rozklíží vztahy v rodině a hrdinka se musí vydat na svoji cestu poznání sama. Potkává na ní třeba amerického spisovatele Johna Cheevera (Gary Oldman) trávícího čas na italském pobřeží.

Ty podstatné věci o životě jí ale nakonec řeknou spíše ženy než muži, kteří zdánlivě ovládají kolo dějin. Setkání s Gretou Cool a její kamarádkou, učitelkou herectví Florou Malva, hrdinku přesvědčí, aby zavrhla plány na hereckou kariéru, protože je postavená jen na pomíjivé kráse. Parthenope se tak raději vrhá do akademického provozu, kde na ni dohlíží profesor antropologie, který má sám v rodině jedno velké tajemství.

Správně se zeptat

Bizarní setkání s profesorovým synem připomene, že Sorrentino se rád ve svých filmech pohybuje na hraně surreality. Jeho styl je o poznání hravější a lehčí než v předchozím filmu Boží ruka z roku 2021, který byl do jisté míry jeho autobiografií. Stejně jako u výše zmíněných vrcholných snímků ze začátku desátých let, je jeho rukopis výrazně ovlivněný tvorbou Frederica Felliniho.

Divák do filmu vstoupí jako do horečnatého snu, což má možná naznačovat, že sledujeme spíše mýtus než realitu. K jisté stylizovanosti proto směřují i dialogy, v nichž se to hemží vzletnými frázemi jako „krása je jako válka, otevírá dveře“ nebo „antropologie znamená vidět“.

Obřím klišé je ostatně i věta „Na co myslíš?“, kterou si postavy říkají v různých momentech filmu, a uměle otevírá či spojuje dialogy. Zní jako fráze ze seznamu zakázaných vět učebnice dialogů, možná s ní ale Sorrentino jen paroduje blábolení mužů (a žen), kteří chtějí za každou cenu navázat kontakt s druhým pohlavím při namlouvacím rituálu, ale žádné duchaplné věty je už nenapadají.

Docela chápu negativní recenze, které Parthenope označují za definitivní výprodej Sorrentinova talentu a obviňují ho z male gaze, neporozumění ženám nebo uslintaného sentimentu. Film má ale víc vrstev a za opulentními záběry připomínajícími oživlé renesanční obrazy plné krásných lidí se skrývá i něco jiného než příběhové klišé, filmařská suverenita nebo estetická všežravost.

V mytologické rovině filmu hraje velkou roli voda jako symbol čistoty a plodnosti, pěna zálivu nicméně zrodila město plné paradoxů. V příběhu jsou zásadní polarity života a smrti, víry a (humanitní) vědy nebo lásky a sexu. Někdy má možná divák pocit, že Sorrentino hraje se všemi symboly a rovinami až příliš vysokou hru, kterou nemůže uspokojivě dotáhnout do konce. Někdy víc tušíme, než víme, ale třeba je právě to poučení, které si máme z kina odnést.

Parthenopenino hledání stejně dokonalého muže nakonec skončí bez úspěchu. V závěru ji vidíme v současnosti jako třiasedmdesátiletou profesorku antropologie, která odchází do důchodu a loučí se s ní celá fakulta mladých lidí. Děkují jí za své vědění, nicméně Parthenope se vždy spíše řídila pravidlem, že není potřeba za každou cenu znát všechny odpovědi, někdy stačí mít jen touhu se správně zeptat.