Východní Německo: ráj autoritářů, nebo potenciální laboratoř participace?

Rodák z východoněmeckého Rostocku a profesor sociologie na berlínské Humboldtově univerzitě Steffen Mau patří mezi výrazné hlasy německé veřejné debaty. Jeho knihám se daří kombinovat vědecký výzkum s čtenářskou přístupností, díky čemuž boduje i v pravidelných žebříčcích německých bestsellerů. Do češtiny však byla zatím přeložena jen jedna jeho starší kniha (Metrická společnost). To je velká škoda. Zejména Mauovy práce o specifické povaze „transformační společnosti“ někdejší Německé demokratické republiky (NDR) totiž mají čím přispět i do debat o problémech současného Česka. Zvláště pak to platí pro aktuální a díky malému rozsahu i snadno stravitelnou práci Ungleich vereint: Warum der Osten anders bleibt (Nerovně sjednoceni. Proč je Východ jiný).

Současné problémy postkomunistických demokracií nelze vyležet jako chřipku – a jen s tradičními recepty „západní“ zastupitelské demokracie si také nevystačíme.

Mau vstupuje do obsáhlé a často ritualizované debaty o bilanci německého sjednocení, která v něčem připomíná diskuze o „vítězích“ a „poražených“ české sametové revoluce. Také v Německu se totiž každý podzim organizovaně vzpomíná, a to nejen na pád Berlínské zdi v listopadu 1989, ale zejména na sjednocení obou německých států v říjnu 1990. A i u našich sousedů se toto vzpomínání posunulo od optimistické oslavy vítězství svobody a demokracie směrem k plastičtějšímu – a rozpačitějšímu – hodnocení. Ani po pětatřiceti letech totiž nemají východní Němci stejné platy a důchody jako jejich spoluobčané ze západu země. Mnohé kdysi průmyslové části bývalé NDR jsou vylidňujícími se periferiemi, nijak nepřipomínajícími „kvetoucí krajiny“ slibované kdysi kancléřem Helmutem Kohlem. Výrazně vyšší je zde zato krajně pravicová kriminalita či podpora extremistické Alternativy pro Německo (AfD).

Proč je Východ jiný

Mau se vymezuje proti zkreslujícím a moralizujícím příběhům, které jsou ve veřejném prostoru slyšet nejhlasitěji. Odmítá představu, že problémy východoněmecké společnosti jsou jen jakousi dočasnou odchylkou. Podle této teze totiž Východ časem Západ „dožene“, jen je potřeba jej dostatečně podpořit při překonávání tíživého „dědictví komunismu“ či následného „šoku ze svobody“. Stejně tak ale Mau kritizuje i opačně zaměřený ukřivděný narativ oběti, podle kterého jsou naopak všechny problémy přímým důsledkem nespravedlivého sjednocení či zneuznání ze strany Západu.

Namísto toho přichází s jednoduchou, ale pečlivě podloženou tezí: na východě Německa se v posledních desetiletích vyvinula společnost, která je prostě a jednoduše jiná, než jakou známe ze západního Německa. Tyto odlišnosti se navíc v čase spíše upevňují, než že by se rozmělňovaly, a je možné je nacházet v celé řadě různých faktorů, které se ale navzájem proplétají a umocňují. Mau vedle známých argumentů o ekonomických nerovnostech či odlišné historické zkušenosti uvádí také teze o různé demografii, specifických identitách či autonomní politické kultuře.

To ovšem neznamená, že by se obě části současného Německa rozcházely ve všem. Ekonomicky zaostávající regiony najdeme i na západě spolkové republiky a AfD na rekordní čísla sahá i v blahobytném Bavorsku či Hesensku. Spíše jde o to, abychom východoněmeckou společnost začali chápat jako svébytnou a specificky strukturovanou, a ne jako defektní, patologickou či definovanou pouze tím, v čem se liší či zaostává od údajně „normálního“ Západu.

Lekce pro Česko

Východoněmecká zkušenost je v některých ohledech nepřenositelná – zejména v rychlém časovém sledu demokratizace NDR a jejího „rozpuštění“ ve sjednocené Spolkové republice. Demokratické sebeuvědomění demonstrantů z roku 1989 tak rychle vystřídal pocit politické bezmoci, když rozhodování doslova přes noc přešlo do rukou elit importovaných z donedávna „cizího“ Západu.

Další poznatky jsou ale platné a inspirativní i pro nás. V Česku by měla rezonovat zejména analýza krize demokratické politiky, která je pro Maua především problémem reprezentace. Jednoduše řečeno, velká část občanů nemá pocit, že jsou jejich potřeby a zájmy zohledněny v politickém rozhodování. Z toho vyplývá silná nedůvěra v instituce. V sousedním Sasku důvěřuje spolkové vládě, médiím či klíčovým orgánům EU méně než pětina obyvatel, což jsou ještě horší čísla než v Česku. Zájem o politiku přitom roste, jak ostatně ukazují i rekordní volební účasti v zemských volbách v Sasku, Durynsku a Braniborsku v roce 2024. To je v souladu nejen s českým, ale i širším středoevropským trendem (který jsme s Danielem Šiterou analyzovali v nedávné studii).

Zásadním problémem je pak stav politických stran, které by v reprezentaci vůle občanů měly hrát klíčovou roli. Ty jsou ale velmi slabé. Nejpočetnější CDU nemá ve čtyřmilionovém Sasku ani 10 tisíc členů; ve dvaapůlkrát větším Česku pak základna KDU-ČSL, strany s největším počtem straníků, klesla pod 20 tisícíc. Na obou stranách hranice se navíc strany vytrácejí z politiky na komunální úrovni, čímž dále sílí – často oprávněný – pocit, že politická elita je odtržená od života „obyčejných lidí“.

Východ jako laboratoř demokracie

To ale zároveň neznamená, že by Sasové, Braniboři či Durynci ztráceli důvěru v demokracii jako takovou. Mau odmítá povrchní tezi o „autoritářském Východu“, která ostatně připomíná opovrhování údajnými „dezoláty“ mezi částí českých liberálů. Právě na východě Německa se totiž výrazně ukazuje rozdíl mezi masivní podporou demokratického ideálu (více než 90 procent, vyšší než na západě země) a skepsí vůči fungování současné demokracie (důvěřuje jí méně než 30 procent obyvatel). Východní Němci si tedy v naprosté většině nepřejí vládu pevné ruky, ale současnou formu demokracie prostě nepovažují za funkční. Z toho také Mau vyvozuje své hlavní doporučení: východ Německa by se měl stát laboratoří participace, kde by bylo možné experimentovat s novými formami demokratického zastoupení.

Na základě svého dřívějšího výzkumu i mezinárodních příkladů pak navrhuje různé typy občanských shromáždění, která by doplňovala standardní zastupitelské orgány. Tato konkrétní doporučení jsou bohužel méně přesvědčivá než diagnóza problému. Otázkou je také jejich přenositelnost do kontextu českého individualismu (či privatismu, jak píše Pavel Pospěch), který – alespoň podle Mauova popisu – není ve východoněmecké společnosti tak silný.

Širší argument ale sedí: současné problémy postkomunistických demokracií nelze vyležet jako chřipku – a jen s tradičními recepty „západní“ zastupitelské demokracie si také nevystačíme. Východoněmecké či východoevropské experimenty by mohly přinést obecnější impulzy pro oživení chřadnoucích demokracií i v západní a jižní Evropě, a alespoň částečně tak překonat sebedestruktivní logiku „dohánění“.

Autor působí na Institutu mezinárodních studií FSV UK.