Volby lidí s omezenou svéprávností jsou tvrdě vybojované právo, ne bulvární záležitost

Letošní komunální a senátní volby byly prvními českými volbami, ve kterých mohli volit lidé s omezenou svéprávností. V české společnosti, kde lidé s postižením žijí kvůli bariérám, segregaci a institucionalizaci poměrně odděleně od zdravé populace, přetrvává nepochopení toho, že postižení by nemělo být důvodem k omezení lidských práv či přístupu k demokratickému rozhodování. V tomto kontextu je nutné číst i mediální pokrytí voleb lidí s omezenou svéprávností.

Osoby zbavené svéprávnosti?

Ve večerních zprávách v den voleb uvedla televize Nova reportáž, která byla pro diváky se základním přehledem o právech lidí s postižením či o novinářské etice minimálně zarážející. Reportáž sleduje Matěje Hojdara, který má omezenou svéprávnost, jeho otce opatrovníka a nevlastní matku. Situaci pro diváctvo rámuje reportér Ivan Berka vyjádřeními typu: „Jména Matěj vybírá náhodně napříč kandidátkami. Nejdříve psal kolečka, pak se nanečisto učil křížky.“ Nechybí ani pohled politologa, který sebejistě tvrdí, že v případě lidí s omezenou svéprávností „demokracie není úplně namístě“.

Odstraňování bariér většinou pomůže celé společnosti. Proto je záhodno se na ně soustředit i ve zpravodajské a novinářské praxi – místo podporování všudypřítomných předsudků vůči lidem s postižením.

Celý vstup začíná mylnou zavádějící informací, že k volbám nyní mohou přijít lidé zbavení svéprávnosti. Jenže v Česku už od roku 2014 není možné svéprávnost zcela odebrat, je pouze možné ji omezit. To je zásadní rozdíl, protože ztráta svéprávnosti znamenala trvalou nemožnost samostatně konat jakékoli právní úkony i každodenní činnosti, jako je jízda hromadnou dopravou nebo nákup potravin. Omezení je oproti tomu dočasné s možností opakovaného prodlužování, nechává lidem svobodu provádět samostatně každodenní úkony a má jasně definované oblasti, kterých se týká. Soud tak stanuje, jestli se omezení bude týkat nakládání s financemi a majetkem, uzavírání smluv, jednání s úřady nebo rozhodování o zdravotní péči.

Už v druhé větě reportáže pak moderátorka uvedla další zavádějící výrok, konkrétně že všichni opatrovníci jsou proti volebnímu právu pro lidi s omezenou svéprávností. Toto tvrzení podkládá Nova pouze výroky rodičů Matěje Hojdara, jehož volební den reportáž sleduje. Jenže jeden opatrovník je dost slabý vzorek pro skupinu opatrovnic a opatrovníků, která čítá okolo 25 tisíc lidí (zhruba 15 tisíc opatrovanců má totiž jako opatrovníka stanovenou obec).

Otec opatrovník si v reportáži vedle svého syna stoupne a s klidem mluví o tom, že volby lidí s omezenou svéprávností jsou „úsměvné“, a dodává, že by si přál, aby bylo volební právo lidem s omezenou svéprávností opět odebráno. V takových případech je ale třeba se ptát, jak tedy probíhá spolupráce opatrovníka a opatrovance. Rolí opatrovníka je totiž pomáhat naplňovat vůli a přání opatrovance a provést ho úkony, které by mohly být příliš náročné a mohly by přesahovat mentální kapacitu daného člověka. Výjimkou jsou situace, kdy by přání opatrovance ohrožovala jeho samotného či byla přímo proti jeho zájmům; pak může opatrovník výjimečně jednat i v rozporu s nimi. V případě voleb by taková pomoc mohla znamenat pobavit se společně o významu voleb a institucí, kam se volí. Opatrovník je zároveň blízkou osobou, která opatrovance musí dobře znát. Neměl by tedy být problém společně najít témata, která daného člověka zajímají, projít si společně volební programy a vysvětlit je srozumitelným jazykem. To vše je podmíněné zájmem člověka s omezenou svéprávností o to volit.

Když se nad tímto procesem zamyslíme, můžeme si sáhnout do svědomí a podívat se na sebe a naše okolí. Lidé, obzvlášť v komunálních volbách, často volí podle toho, jestli lidi na kandidátce znají, anebo opakovaně volí tutéž stranu bez ohledu na její současný program nebo výkon za poslední roky. Kdo má tedy právo říct, že volba lidí s mentálním postižením je vždy méně informovaná než volba lidí bez postižení?

Dvojí metr

Dalším velkým problémem reportáže, který je bohužel typický pro to, jak se v médiích mluví o lidech s mentálním postižením, je to, jak prezentuje člověka s omezenou svéprávností. Pan Hojdar je zde popisován způsobem, jakým bychom mluvili o zvířatech v safari. V momentech, kdy bychom měli znát jeho perspektivu a dozvědět se například, proč se rozhodl volit, dostáváme pouze pohled jeho rodičů, kteří s jeho volbou zřejmě nesouhlasí. Je přirozené, že lidé s mentálním postižením mají omezené komunikační schopnosti, ale v momentě, kdy se bavíme o jejich právech, je absurdní, že nezazní žádná perspektiva, která by obhajovala důležitost autonomie a participace lidí s omezenou svéprávností.

Tento reportérský pohled z venku mnohdy staví bariéru mezi zdravé a postižené lidi, což nám umožňuje nastavit dvojí metr. Dobře je to popsané v publikaci Společnosti pro podporu lidí s mentálním postižením, kde se píše: „Je nesmírně důležité, aby si podporující osoby uvědomovaly, že musí přijmout i rozhodnutí osoby s mentálním postižením, které nereflektuje jejich zájem, ale které je učiněno na bázi zdánlivě náhodných faktorů. Jde například o situace, kdy člověk s mentálním postižením volí kandidáta proto, že mu připadá sympatický. Stejně se rozhoduje i mnoho běžných voličů a takovéto rozhodnutí musí být plně akceptováno.“

Debatování o právech

Popsané reportování o zapojování lidí s postižením do spoleřnosti nevede k většímu pochopení a diskuzi o nastavení vhodných podmínek, ale ke zpochybňování jejich práv. Příkladem jsou reakce na reportáž v komentářích, které zpochybňují kapacitu lidí s mentálním postižením, a dokonce je rovnou viní za špatnou politickou situaci. Objevují se i spekulace, že taková situace povede k umožnění volby dětem, což samozřejmě nereflektuje realitu: pokud by k něčemu takovému došlo, vycházelo by to z úplně jiných kontextů. O mentální kapacitě lidí s postižením se sice často mluví skrze přirovnání k dětem, to ale neznamená, že se nejedná o dospělé lidi, kterých se politická situace navíc dotýká ještě citelněji než osob bez postižení, protože jejich důstojný život mnohdy závisí na dávkách od státu.

Otázka, zda by lidé s omezenou svéprávností měli, nebo neměli volit, přitom vůbec není na stole. Zákon, který vešel v platnost 1. 1. 2026, totiž pouze reflektoval závazky, které jsme přijali ratifikováním Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením. Ta definuje právo na plné zapojení lidí s postižením do politického a veřejného života. V tom máme ale i přes rozšířené volební právo pořád řadu nedostatků. Lidé s omezenou svéprávností u nás stále nemohou kandidovat a velkým omezením je také nedostatečná přístupnost volebních místností a dalších míst, kde se řeší otázky politického zastoupení, a v neposlední řadě i malá přístupnost srozumitelných informací.

Je také třeba si uvědomit, že lidé s mentálním a duševním postižením jsou velmi rozmanitá skupina. Kdybychom přistoupili na narativ, že všichni mentálně postižení lidé ani nedokážou napsat křížek a jejich opratrovnictvo je vždy chce chránit tak, že bude dělat rozhodnutí za ně, ochudili bychom se o možnost vnímat se navzájem jako individuální osobnosti s různorodými zkušenostmi a náhledy na svět. I mezi lidmi s omezenou svéprávností jsou velké rozdíly, proto se také omezení voleb do letoška týkalo zhruba 10 tisíc osob, ačkoli lidí s různými formami omezení svéprávnosti je v Česku okolo 40 tisíc.

Přístupné informace pomohou všem

Účast lidí s omezenou svéprávností na volbách jistě otevírá i téma manipulace. To je ale problematika, která přesahuje samotný akt volby a ovlivňují ji systémové jevy jako izolace a institucionalizace lidí s postižením a nedostupnost terénních služeb, která zvyšuje závislost na primární pečující osobě. Významným faktorem pro možnost zodpovědně volit je také dostávat informace v jazyce, kterému rozumíme. Zpřístupnění základních informací se u nás věnuje například Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením, ale nemůžeme očekávat, že jedna nezisková organizace bude řešit všechny problémy s přístupností informací v Česku.

Zároveň obzvlášť v případě komunálních a senátních voleb věřím, že se i mnozí z nás (bez ohledu na zdravotní stav) marně snažili najít program a pochopit postoje kandidátstva. Když už se člověk dostane na volební stránky, jazyk je zde mnohdy nejen nepřístupný, ale informace jsou zároveň velmi nekonkrétní a nejsou zasazené v kontextu politických pravomocí. Jako voličstvo jsme odkázáni na svoji schopnost vyhledávání informací a dobrou vůli kandidujících subjektů, že budou ochotni sdílet transparentně, jaké jsou jejich priority a jaké hodnoty a cíle chtějí prosazovat do budoucna. Bez informací dostupných všemu potenciálnímu voličstvu, můžeme jen odhadovat, co náš hlas skutečně podpoří. Větší přístupnost a odstraňování bariér tak většinou nakonec pomůže celé společnosti. Proto je záhodno se na ně soustředit i ve zpravodajské a novinářské praxi – místo podporování všudypřítomných předsudků vůči lidem s postižením.

Autor se věnuje aktivismu za práva lidí s postižením.