Jak mezi příslušníky jiných národů poznáte Čecha? Už dávno ne podle ponožek v sandálech a igelitky – respektive kvůli rozšířené zimomřivosti se nošení ponožek udržuje i během horkých měsíců, leč bílkovinami a tukem naditou igelitku dávno nahradila síťovka s kedlubnou. Kromě toho na rozdíl od růžolících cizinců plných tvarů i vyvinuté muskulatury, má většina Čechů bledou pleť a až nezdravě křehkou konstituci, přičemž zvláště u dlouhých kostí jsou patrné srůsty četných zlomenin. To se týká hlavně mladší generace, na niž dopadl záchranný balíček VZP, která v důsledku epidemie fraktur přestala proplácet související léčbu. To všechno jsou dopady vege šílenství, které zasáhlo Česko a přineslo s sebou pandemii podvýživy. Není to totiž jen nedostatek vápníku, jenž se skrývá za znetvořenými končetinami dorostenců. Zelenkavá líčka Češek jsou neklamným signálem nedostatku železa, genderově vyrovnaný je pro změnu výskyt halucinací způsobený nedostatkem vitamínu B12.
Obětí vegandemie jsou přitom často i lidé, kteří by se rádi stravovali tradičně a vege lobby z principu nedůvěřují. Právě tito se skrývají za tragickými případy, kdy se jedinec soustavně živí bedlovými řízky a vege burgery v domnění, že jde o plnohodnotný pokrm s příchutí, ale přesto najednou křup, a je to tady – osteoporóza, kurděje… Kromě těchto nevinných obětí veganství se v Česku ale také zformovaly parazitující sociální skupiny, které si z konzumace extrémně levného veganského jídla udělaly pohodlný životní styl. Ty se pak odmítají přizpůsobit tradičním domácím hodnotám, jako je přesčasová práce za jednu z nejnižších mezd v Evropě nebo rakovina tlustého střeva. Cenné člověkohodiny navíc promrhávají procházkami s podobně orientovanými blízkými, někdy dokonce v lesích, kde se nadále obohacují opět výživově bezcennými houbami.
Zmínka o unijním předpisu pracuje s všelidovou ochotou ukřivděně věřit protievropským hoaxům, jako byl třeba ten o přípustné zakřivenosti banánů.
Takto nějak by musel vypadat svět, aby dávala smysl iniciativa ministerstva zemědělství, které vyrukovalo s legislativním klackem na výrobce veganských potravin. Ti by napříště nesměli používat názvy, které odkazují k inspiraci masnými výrobky – tedy už žádné vege burgery, tofu párky, houbové řízky apod. „Hlavním důvodem předložení návrhu je přizpůsobení požadavků na maso, masné výrobky, produkty rybolovu a akvakultury a výrobky z nich, vejce a výrobky z nich předpisům Evropské unie, vědeckým poznatkům a technologickému vývoji v potravinářství,“ tvrdí ministerstvo k vyhlášce, která byla zveřejněna na konci listopadu, její připomínkové řízení končí 20. prosince a v platnost by měla vejít v červenci příštího roku.
Proti návrhu se okamžitě vzedmula vlna kritiky, kdy se ozvali členové projektu Rostlinně, organizace ProVeg i Svaz obchodu a cestovního ruchu. Za Rostlinně se k novele vyjádřila Lucie Roškotová. Podle ní jde o byrokratickou šikanu, a nikoliv ochranu spotřebitele. Upozorňuje také, že vyhláška způsobí zmatek mezi spotřebiteli, protože současné „názvy jasně říkají, co od jídla očekávat – jeho tvar, konzistenci a způsob přípravy. Bez nich bude orientace složitější.“ Roškotová také zdůrazňuje, že vyhláška dopadne na české výrobce, čímž je znevýhodní vůči těm zahraničním, protože jinde v Evropě podobné nařízení neexistuje. Tuto diskriminační rovinu kritizuje také Svaz obchodu a cestovního ruchu. Podle něj novinka jen nahrává podnikatelům v masném průmyslu a neslouží ke zjednodušení byrokracie všem potravinářům. Producenty rostlinných výrobků navíc zatíží náklady na rebranding produktů.
Přirozený jazyk na řeznickém háku
Proti byrokracií vynucenému rebrandingu veganských produktů, jenž má napříště důsledně obcházet údajně exkluzivní terminologii uzenářů a masozpracovatelů, přitom stojí povaha přirozeného jazyka. Pro pojmenování nových jevů totiž běžně používáme jako výchozí základ stávající slovní zásobu, její analogické nebo metaforické přenesení na novou skutečnost, někdy pomocí přívlastku, významového posunu, jindy vytvořením složeniny nebo použitím předpony. Ani u jídla a podobných produktů tomu není jinak, což dokládají květákové mozečky, čokoládová vajíčka, kočičí jazýčky, medvědí tlapky nebo psí sádlo.
I letmý pohled na etymologii mnoha pojmenování potravin odhalí absurditu nařízení. Například hlívovou paštiku by nově bylo možno nařknout z krádeže názvu pro masný výrobek. Problém je ale v tom, že slovo paštika pochází ze středověké latiny a slova „pasta“, jež původně značilo těsto – konkrétně pečivo plněné masem. Neměli by si tedy paštiku zpětně nárokovat pekaři? A jak vymýtit případy, které reprezentuje muchomůrka růžovka, lidově zvaná masák?
Navíc označení masových pokrmů často není odvozeno z živočišné ingredience, ale způsobu přípravy nebo výsledného tvaru, což platí u tlačenky, sekané i buřtu čili vurstu, jejichž základ pochází z indoevropského slova pro „kroutit“ a „otáčet“. O párcích není třeba se rozepisovat, stejně tak o řízku, jehož rostlinnou variantu znají třeba milovníci pokojových rostlin, aniž by se ji nutně pokoušeli zkonzumovat. Exkluzivní nárok masové lobby na pojmenování tvarů, konzistencí apod. je jazykově nesmyslný. Naopak tradiční mírová koexistence zeleninového a masového vývaru nebo druhů vína, které může být i ovocné nebo rýžové, vybízí k optimismu. Přirozené fungování jazyka tu jde svou logikou proti úřednické reglementaci, která je nepochybně ve svém úsilí motivována jinak než rozumem.
Český restriktivní mentál
Ostatně právě proto se nařízení zaobalí do mýtu o zlé EU, která nám, špekáčkomilům, pořád něco hloupě zakazuje, přičemž nebohým politikům, kteří by nám ve jménu zdravého rozumu tak rádi vyšli vstříc, nezbývá než se zkormouceně podřídit bruselskému diktátu. „Hlavním důvodem předložení návrhu je přizpůsobení požadavků na maso, masné výrobky, produkty rybolovu a akvakultury a výrobky z nich, vejce a výrobky z nich předpisům Evropské unie, vědeckým poznatkům a technologickému vývoji v potravinářství. Nezbytnost navrhované právní úpravy dále vychází ze zkušeností získaných při praktické aplikaci vyhlášky č. 69/2016 Sb., která zatím nebyla nikdy novelizována,“ odevzdaně praví ministerský dokument k chystané úpravě.
Ve skutečnosti je tomu trochu jinak a zmínka o unijním předpisu pracuje s všelidovou ochotou ukřivděně věřit protievropským hoaxům, jako byl třeba ten o přípustné zakřivenosti banánů. Ministerstvo se totiž odkazuje na směrnici článku 7 Evropského parlamentu a Rady EU č. 1169/2011, kde se praví, že „informace o potravinách nesmějí být zavádějící a musí být přesné, jasné a spotřebitelům srozumitelné“. Co je ale nesrozumitelného na vege burgeru, že se jím argumentuje pro masozpracovatelskou privatizaci slova burger? Nikde v Evropě nic, stejně jako je všude srozumitelné, co se míní sójovým párkem, hlívovým gulášem nebo nealkoholickým pivem. Jen my Češi jsme si pro nedostatek jiných problémů zvolili cestu co možná nejvíce restriktivního výkladu, v tradici plukovníka Bedřicha Krause. Ten „byl úctyhodným pitomcem, mluvil samé pozitivní věci, tázaje se přitom, zdali všichni rozumí nejprimitivnějším výrazům“, jak se píše v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka. Onen plukovník byl taktéž tak „nehorázně blbý“, že se mu důstojníci vyhýbali, aby nemuseli poslouchat, že „chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu. A průčelí domu že je…“ Právě v této tradici mají postupovat kontrolní orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce, jež budou zkoumat, zda je párek výhradně masným výrobkem, čímž se má na mysli maso jako hmota z něčeho, co bylo živé, ovšem ne jako nějaká rostlina, ale mělo to i nohy. Byrokratické zupáctví a jeho snahy usměrňovat žitou skutečnost tu má podle všeho tradici, která směle přežívá všechna politická zřízení.
Žrát maso i s propagandou
Těžko říct, co se panu ministrovi, shodou okolností členu nejméně populární vlády na světě, honilo hlavou a jakým tlakům neodolal tentokrát. Možná to byly podobné tlaky, pod nimiž ministři této vlády odklepávali tučné příspěvky Agrární komoře na kampaň Žeru maso. Ostatně je to Agrární komora, která přičinlivě maká na systému potravinářských oligopolů, kvůli nimž máme jedny z nejdražších potravin v Evropě, takže v příhraničí se běžně nakupuje u sousedů, navíc nepřekvapivě kvalitněji.
Je evidentní, že i kampaň Žeru maso by se hodila nanejvýše do alternativní reality popsané na začátku textu. V zemi, která pravidelně útočí na přední příčky žebříčků nadváhy, spotřeby masa, alkoholu, rakoviny tlustého střeva, hypertenze a dalších civilizačních chorob spojených s nedostatkem pohybu a nadměrnou konzumací masných výrobků, jde o naprosto absurdní počin. Lidé přitom mají často představu, že v objemu snězeného masa ani zdaleka nedosahujeme normalizačních hodnot, kdy byla živočišná výroba prioritou. Není tomu ale tak, mění se zvyky, ale maso zůstává – místo lančmítu v kempu je to dnes zahradní grilování, a k pivu si kromě utopence můžete přiobjednat kolena a žebra. A jestli chtějí živočicháři brečet nad klesajícími objemy výroby, místo pláče na špatném veganském hrobečku mají řešit dovoz masa ze zemí, kde je „život“ hospodářských zvířat ještě příšernější než u nás.
Kampaň Žeru maso navíc spíš než osvětu nebo aspoň reklamu, připomínala dezinformace – tak ji alespoň označil biochemik a proděkan 3. lékařské fakulty UK Jan Trnka. Reagoval především na manipulativní leták, kde diagramy výroby hovězího a vege burgeru byly podány tak, aby to vytvářelo dojem, že rostlinná varianta je výsledkem nekonečné série složitých laboratorních procesů, zatímco masová verze je „přirozeným zdrojem bílkovin a vitamínů“, kde burger vyskočí rovnou z úhledného domku s popiskou „jatka“. Právě na mylné představě, že rostlinné produkty představují vysoce procesovanou umělou náhražku něčeho přirozeného (jako je masný výrobek), celá kampaň stála. O tom, že je celá věc výsostně ideologickou propagandou masozpracovatelů, vypovídá především skutečnost, že drtivá většina sortimentu jakékoliv prodejny potravin se skládá z více či méně procesovaných produktů, což ale agrobarony ponechává v klidu.
Tento typ masírky za veřejné peníze navíc naskakuje na řekněme analogickou „zprocesovanost“ veřejného prostoru. Ten je v pohotovostním stavu, nastoupený k lítému boji za klobásu i zabijačku a hodlá zemi ubránit před převýchovnými ambicemi eurohujerů. Jako výmluvný příklad tohoto stavu veřejného mínění lze použít „kauzu“ z roku 2021, kdy mediální prostor zachvátila vlna hysterie, že svět zešílel a z Evropy se stane veganský převýchovný tábor. Za vším se přitom skrývalo, že Volkswagen v jedné ze svých firemních jídelen vyhověl přání zaměstnanců a v kantýně nahradil masová jídla včetně currywurstu veganským menu. Když se redakce Autosalon.TV pokusila celou věc uvést na pravou míru, jaké tipujete, že byly na článek reakce v diskusi? Jeden muž si stěžuje, že měl v letadle do Egypta kvůli „čtyřem čmoudům na palubě“ skopové s těstovinami místo vepřa-knedla, další situaci v automobilce považuje za výsledek odborářského vydírání, jiný zmiňuje „Multi-Kulti-Land Deutschland“ a všem je jasné, že za vším je migrace z muslimských zemí. Že muslimové nejsou vegetariáni ani vegani? Koho tady trápí fakta.
To by se samozřejmě v Česku nestalo – tedy to s tím currywurstem. Zde je za hranicí Prahy a snad i Brna odhadem 95 procent pokrmů na jídelních lístcích masových, výjimku tvoří většinou „přirozený zdroj bílkovin a vitamínů“ v podání smažáku. Vývojový skok v trudné realitě masolandu představuje snad jen fakt, že dnes už jen ojediněle najdete na lístku mezi vegetariánskými jídly césar s kuřecími kousky nebo smažák se šunkou. Zatímco běžný strejc se při nákupu děsí, že si z marketu domů přitáhne omylem „šnycl z bejlí“, přestože obchody mají vege koutky se zelenými obaly a patřičnými labely oddělené, vegetarián je zde vycepován v pročítání etiket se složením, přehrabování se v haldách salámových baget s cílem najít alespoň sýrovou variantu, dumání, jestli majda na pečivu s příchutí „pizza“ bude i se salámkem nebo jestli je v zelném šneku zamotaný i proužek debrecínky, kde všude jsou stopy korýšů a co to znamená, že je ve slaninových chipsech sušené slaniny 0,06 procenta. Nemluvě o desítkách hodin rodinných debat, jestli je kuřecí vývar vegetariánský více či méně než brambory s masovou šťávou a proč je vege řízek z hrachu a pšenice přinejmenším stejně drahý jako ten z rozporcovaného zvířete. Nějaký živočišný produkt je tu téměř ve všech běžných potravinách a tvoří standard domácí kuchyně. Přesto stát důrazně bdí nad tím, aby český cévní systém náhodou neutrpěl šok, kdyby občan kousl do tofu párku.
Proti diskriminaci vegetariánů a veganů v souvislosti s popisovaným návrhem zákona se lze ozvat například zde.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás