V rozhovoru s Martinou Netrvalovou, chirurgickou zdravotní sestrou a předsedkyní základní organizace Odborového Svazu zdravotnictví a sociální péče jsme probíraly roli odborů ve zdravotnictví, důležitost sociálního dialogu, potřebu jednoty i to, že být v odborech je „cool“ a je to jednoduchá cesta, jak zlepšit pracovní podmínky pro sebe i pro ostatní.
Můžete popsat, v čem spočívá vaše práce?
Moje práce na pozici předsedkyně základní organizace je první pomoc i dlouhodobá péče o zaměstnance, kteří mne a kolegy ve výboru podporují svým členstvím. Lidé potřebují často pomoci zorientovat se v pracovním prostředí, když nastoupí do zaměstnání jako čerství absolventi či noví zaměstnanci. Jsem v neustálém kontaktu s vedením společnosti a jako zástupce zaměstnanců řeším nejrůznější témata od organizačních věcí po trápení jednotlivců. Zdůrazňuji, že je pro mne prioritou člen odborů, pokud mne osloví s konkrétním problémem pracoviště nebo skupina zaměstnanců, přihlížím k tomu, kolik z nich je v odborech. Kapacita mé energie a času totiž není neomezená, jelikož jsem sama zaměstnaná na plný úvazek chirurgické sestřičky a jsem jen člověk.
Setkávám se s různými pohledy, jeden znázorňuje lidskou prostotu, jistou zamrzlost nebo jen neznalost, kdy lidé spojují odbory s komunismem či nějakým přežitkem té doby. Při tom ale vidí, jak se daří odborářům lepšit i jejich pracovní podmínky.
Pracuji i v úrovni vyšších struktur naší centrály, podílím se na celorepublikové odborové činnosti, tudíž hájím nejen podmínky zaměstnanců, ale i podmínky zaměstnavatelů v našem oboru zdravotnictví a sociální péči a tím i kvalitu péče o pacienty.
Co je na té práci nejhezčí?
Naplňuje mne pocit nezbytnosti mé práce. Vidím v mnoha případech posun k lepším pracovním podmínkám a co je nejvíc, vidí to právě i ti zaměstnanci, kteří mi dávají zpětnou vazbu poděkováním. Letos jsem v rámci výzvy našeho vedení všem členům dostala ocenění za práci v odborech, členové mé organizace o mě napsali moc hezká slova. Nedávno jsem dostala i dárek od zaměstnankyň úklidu. A to je to nejhezčí, vidět, že to má smysl a lidé si mé práce váží. Podařilo se nám také vytvořit se zaměstnavatelem ten správný sociální dialog, dokonce mi vedení společnosti umožnilo pracovat dva dny v měsíci ve vlastní kanceláři, která byla pro tyto účely zrekonstruovaná.
A co naopak nejtěžší?
To je rozhodně upozadění mých osobních aktivit a zájmů. Každý, kdo dělá odboráře, aktivně vnímá vliv na svoji rodinu a tedy i já. Práce v odborech je nesmírně náročná a je škoda, že si to někteří zaměstnanci nejen u nás v nemocnici neuvědomují. Jinak by přece v odborech byli všichni.
Proč jste vstoupila do odborů a o jaké odbory se jedná?
Jsem členkou Odborového Svazu zdravotnictví a sociální péče. Důvody vstupu byly různé. Jednak konkrétní nespokojenost s proplácením přesčasové práce, firemní kulturou, podmínkami s ohledem na bezpečnost práce, ale také s podmínkami nastavenými ze strany státu pro zdravotníky a jiné profese. Chtěla jsem se na vylepšení podílet a ne jen stát stranou jako bezvýznamný kritik. Velkou motivací mi byla tehdejší i současná předsedkyně zdravotnických odborů Dagmar Žitníková, která za nás za všechny spolu s vedením Odborového Svazu zdravotnictví a sociální péče bojuje jako lvice.
V čem vám organizování se v odborech změnilo život?
Nebojím se ozvat, když vidím bezpráví. Konečně v tom nejsem sama, za mnou stojí mnoho lidí, kteří mi pomáhají. Naučila jsem se být trpělivá a cílevědomá. Zdokonalila jsem se díky odborovým aktivitám a vzdělávání v legislativě. Díky absolvování projektu ČMKOS Odborová akademie jsem rozvinula svoje schopnosti při jednání nejen s vedením nemocnice, ale i s politiky, se kterými je nezbytné komunikovat. V neposlední řadě jsem získala mnoho přátel, u kterých nacházím porozumění a pomoc při řešení problémů, které vnímáme podobnou optikou.
Čeho byste chtěli dosáhnout? Jaké konkrétní změny v pracovních podmínkách vám připadají nejdůležitější?
Důležité jsou v mé práci krátkodobé cíle na úrovni naší nemocnice. Naučila jsem se, že není prohrou některé nedotáhnout dle svých představ. Nejdůležitější je, že se podaří alespoň část toho, co si naši zaměstnanci zaslouží. Často však sklízím ovoce až potom, co se mnoho let snažím dosáhnout nějaké změny. Chtěla bych, aby lidé více vnímali potřebu pospolitosti a pochopili smysl táhnutí za jeden provaz.
Nejdůležitější je pro mne to, co pro mé členy, každá skupina má jiné priority. V dnešní době, která je šílená především pro nízkopříjmové skupiny zaměstnanců, je nejdůležitější finanční ohodnocení, a tedy považuji za důležité vyjednat každý rok co nejvíc peněz do mzdových tarifů. Sestřičky nyní konkrétně vnímají vyčerpanost a je na ně vyvíjen tlak kvůli nedostatku personálu, tak požadují více dovolené nebo revitalizačních benefitů.
Myslíte, že je možné si vyjednat lepší pracovní podmínky individuálně, anebo že je nutné se spojovat a vyjednávat kolektivně?
Individuálním požadavkům už odzvonilo. Pokud některý zaměstnavatel k tomuto ještě přistupuje, je to samozřejmě výhodnější pro něj, ale dlouhodobě neudržitelné pro jedince. Odbory tu jsou, aby hájily zájmy zaměstnanců bez dalších podmínek. Jedině tam, kde je jednota, je síla k vytvoření udržitelných podmínek pro práci. Být v odborech je „cool“ a je to pro každého jednoduchá cesta, jak i pasivním členstvím dokázat hodně.
Jak se na odbory dívají kolegyně, které nejsou členkami? Je těžké je přesvědčovat?
Setkávám se s různými pohledy, jeden znázorňuje lidskou prostotu, jistou zamrzlost nebo jen neznalost, kdy lidé spojují odbory s komunismem či nějakým přežitkem té doby. Při tom ale vidí, jak se daří odborářům lepšit i jejich pracovní podmínky. Tuto skupinu lidí se ani nesnažím přesvědčovat. Energii směřuji spíš na ty zaměstnance, kteří nemají informace o významu odborů, anebo mají určité obavy ze vstupu. Vnímám většinou uznání a respekt od nečlenů, ale bohužel nemají v sobě dostatek solidarity a sounáležitosti, aby se jen „nevezli“ za peníze svých kolegů, kteří do práce mé a všech aktivních kolegů investují nějakou tu kačku.
Věřím, že se mi především činy a tím, jak se daří navyšovat mzdy, zavádět benefity, pracovat na zlepšení bezpečnosti a ochraně zdraví při práci v naší nemocnici, povede i do budoucna postupně zvyšovat členskou základnu.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás