Česko je zemí, která ostudně mrhá talenty dětí ze znevýhodněného sociálního prostředí a pošlapává jejich budoucnost. Máme možná desítky studií, které přesně popisují, jakým způsobem celý školský systém reprodukuje nerovnosti, kdy nedokáže pomoci nahoru dětem ze znevýhodněných prostředí. Evropa nám pak pravidelně rok za rokem již dekády připomíná, že segregované školy nejsou v pořádku v žádném vesmíru, na což Česká republika neříká nic. V tom lepším případě, v tom horším se probudí zmatený ombudsman a hartusí, že je všechno v pořádku.
Přitom kdyby stát či snad ministr financí skutečně uměli počítat, nebylo by co řešit. Stále platí, že s vyšším vzděláním rostou výdělky, tedy odvedené daně, z čehož se radují výše zmíněné rozpočty i ministr financí.
Přesto v posledních letech i v českém panoptiku vyrostly ostrovy naděje. Jsou místa, kde zřizovatelům, ředitelkám a ředitelům není jedno, jak na tom jsou děti, které obvykle zastání u nikoho nemají, a v mnohých školách se tak objevily pozice sociálních pedagogů. Sociální pedagog je spojnicí, která řeší problémy mezi dětmi, školou, rodinou a jinými institucemi, které se do podobných problémů zapojují, jako je OSPOD a další. Podporu žactva ze znevýhodněného prostředí nemá ve standardní škole v popisu práce nikdo.
Může se přitom jednat o široké spektrum dětí z chudých rodin, s nestabilním bydlením, s rodiči se závislostmi nebo jednoduše s omezenými či žádnými kompetencemi ke vzdělávání.
Neřešení těchto problémů vede k tomu, že každý rok v České republice tisíce dětí nedokončí školní docházku a v drtivé většině jsou to děti rodičů, které potkal stejný osud. Pomocí sociálních pedagogů se situaci v zapojených školách začíná dařit řešit. Výsledkem je, že školu dokončí i děti, které by to vzhledem ke svému zázemí nejspíš nezvládly.
Roste zde naděje, že by se bludný kruh, v němž se točí jedna generace znevýhodněných dětí za druhou, konečně podařilo přetnout a najít cestu ven. Na Západ a do Evropy, abych připomněl oblíbenou vládní mantru.
Dosud byly pozice těchto pedagogů placeny ad hoc dle výzev a grantů. To je pro školy, a zvláště pro děti, jejichž docházka ani problémy netrvají rok či dva, jako jednotlivé výzvy, ale skoro dekádu v případě základní školy, málo. Sociální pedagogové se potácejí v pracovní nejistotě, kdy netuší, jak dlouho jejich práce vydrží a zda se dané škole za rok podaří někde sehnat peníze. Ředitelky a ředitelé škol mají další stres navíc, jak a kde sehnat prostředky, aby slibně rozjetá práce mohla pokračovat. A pak jsou zde samozřejmě ty děti, o které by alespoň teoreticky mělo jít především, i když víme, že to v případě Česka je pravdou spíš ojediněle.
Situace došla tak daleko, že stovky ředitelek, ředitelů či zřizovatelů a pedagogů podepisují petici adresovanou státu, aby tuto slibnou cestu zachoval, legislativně zakotvil a finančně zajistil. Otevřený dopis iniciovala ředitelka základní školy v Budišově nad Budišovkou Natálie Jaššová, kde se jim daří s pomocí sociálních pedagogů dětem pomáhat a posouvat je dále.
Do připravovaného zákona o pedagogických pracovnících chce sociální pedagogy přidat skupina poslanců až pozměňovacím návrhem. Problém s tím trochu má jako obvykle ministerstvo financí, které má sice pochopení pro rekordní investice do asfaltu, ale s dětmi z tristních sociálních podmínek to není tak jednoduché. Přece jen, asfalt je asfalt, ale co s lidmi?
Dát sociální pedagogy do zákona znamená, jim tím zákonem zajistit financování. Právě proto je tam všichni zapojení aktéři chtějí zakotvit, aby ředitelé škol, v nichž čelí sociálním problémům více než jinde, nemuseli ještě navíc každý rok běhat a shánět peníze znovu a znovu jen proto, že se problémy znevýhodněných dětí nikomu nechce řešit.
Přitom kdyby stát či snad ministr financí skutečně uměli počítat, nebylo by co řešit. Stále platí, že s vyšším vzděláním rostou výdělky, tedy odvedené daně, z čehož se radují výše zmíněné rozpočty i ministr financí. Stejně tak klesají nároky na zdravotní systém, kdy s růstem vzdělání roste také péče o vlastní zdraví, což znamená menší nároky na zdravotnictví. A protože se pohybujeme u pomoci dětem ze znevýhodněných až vyloženě problematických sociálních podmínek, platí výše uvedené násobně, když se k úsporám přidají budoucí nižší výdaje na sociální pomoc, méně sociálních problémů a nakonec i potenciální kriminality. Nikdo není na pracovním trhu hůře zaměstnatelný, než člověk jen se základní školou nebo dokonce bez ní.
Je třeba to vypsat takto doslovně až tupě, protože navzdory zjevnému a studiemi i zahraničními příklady doloženému mechanismu to český stát a jeho vrcholní představitelé chápou jen s obtížemi. Stále si myslí, že o rozpočtu lze uvažovat jen na rok dopředu, protože co kdyby pak nastal konec světa. Ale co když ne? Co když se i nám vyplatí, když konečně jednu generaci dětí natrvalo vytáhneme z chudoby a sociální deprivace a pošleme ji na dráhu možná ne dramatického, ale přece jen udržitelného a nadějného sociálního vzestupu.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás