Na začátku listopadu proběhla v Kampusu Hybernská konference na téma pracovních podmínek ve filmovém průmyslu. Pořádaly ji Asociace českých kameramanů (AČK), Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů (ARAS) a Asociace filmových střihačů a střihaček (AFS) a jejím cílem bylo otevřít diskusi o sociálních a zdravotních jistotách pracovníků v audiovizi. Mezi přednášejícími byly i Jana Neustupová z New Era Safety a Linda Pilková, které zde prezentovaly výsledky svého výzkumu na téma pracovních podmínek v audiovizi. Lidí z průmyslu se ptaly i na témata spojená s duševním zdraví a výsledky potvrdily nevábnou realitu českého filmového a televizního průmyslu. Přesčasy, stres, nebezpečí vyhoření a celková deziluze tvoří kolorit práce v těchto oborech. Co se s tím dá dělat a mohou skutečně za všechno jen peníze?
Má filmový a televizní průmysl, co se týče pracovních podmínek, nějaká specifika oproti jiným segmentům kreativního průmyslu?
Linda Pilková: Společného mají určitě to, že většina lidí, kteří působí v kreativním průmyslu, jsou OSVČ. Zásadní rozdíl jsou podle mě dlouhé pracovní směny u filmu. Jedete půl roku, šest dní v týdnu, noční směny, státní svátky, víkendy… Na to se nabaluje nedostatek spánku, což má negativní dopad na fyzické i duševní zdraví. Film je kolektivní dílo, i nejmenší štáby začínají kolem třiceti lidí a všechny ty lidi je potřeba nějak koordinovat. I když jsou OSVČ, je to vlastně jako pracovněprávní vztah zaměstnanec-zaměstnavatel. Musíte být v určitou chvíli na konkrétním místě a postrádáte svobodu, která je spojována se samostatně výdělečnou činností. Když jste řemeslník s OSVČ, můžete si říct, že nějakou zakázku nevezmete, když se u filmu rozhodnete, že zítra na natáčení nepřijdete, vyhodí vás.
Práce u filmu je specifická i tím, že jste izolovaní od zbytku světa, žijete si ve své filmové bublině a rozumíte si s lidmi, kteří to mají stejně a stejně jako vy se taky nevyspí.
Jana Neustupová: V Česku je rybníček tak malý, že i kdyby se člověk postavil za své zdraví a řekl si, že už má dost, bude to mít vždy nějaké následky. Příště už stejnou práci třeba nedostane. Funguje tam i emoční složka, kdy se lidem říká, že bez nich to nepůjde, a argumentuje se blízkými vztahy v branži, které tam určitě jsou. To má za následek, že lidé často cítí zodpovědnost ke svým kolegům, šéfům a celkově k projektu jako takovému. Projekt a štáb se stane vaší rodinou, ale když projekt skončí, rodina se samozřejmě velmi rychle rozpadne.
Byla vaše cesta k tématu pracovních podmínek motivována osobními zkušenostmi v branži?
JN: Když jsem před pár lety pracovala v Anglii, byla jsem v pozici production manažerky a viděla z první ruky, že v nastavení pracovních podmínek jsou problémy. Byly tam třeba ženy, které trávily šestnáct hodin v práci, a já jsem si říkala, že bych vážně nechtěla skončit tím, že mi bude padesát pět a nebudu mít muže ani děti, ale budu mít tuhle práci. Tehdy se na téma zaměřila organizace Film and TV Charity, která v roce 2019 vypracovala výzkum podmínek lidí v audiovizi, na jehož základě se začaly dít změny. Když jsem se pak vrátila do Česka, uvědomila jsem si, že my Češi jsme strašně pracovití a v oboru jsme špičky, ale zároveň nejsme moc dobří v nastavování podmínek. Viděla jsem, že spoustě lidí by pomohlo, kdyby měli podporu a dokázali si vydobýt nějaká pevná pravidla. Proto ale bylo důležité nejprve získat nějaká data, na jejichž základě bychom zjistili, jaká je současná situace a co lidi trápí.
LP: Já jsem sama několik let u filmu působila a k tématu mě dovedlo zhoršení duševního zdraví. Pracovala jsem dlouhodobě na několika projektech a vyústilo to v panické ataky. Během covidu jsem měla čas přemýšlet a byla jsem ve fázi, kdy jsem se musela rozhodnout, o čem psát diplomovou práci na VŠE. A zdokumentování pracovních podmínek mi přišlo jako super téma. Narazila jsem na zahraniční studie, třeba na Looking Glass Survey, což byl průzkum právě Film and TV Charity. Následně jsem se seznámila s Jankou.
Výsledky průzkumu jsou někdy vyloženě depresivní čtení, třeba skutečnost, že dvanáctihodinové směny jsou úplně běžné nebo že většina lidí cítí zhoršení svého duševního zdraví. Co překvapilo vás?
JN: V dotazníku byly itři otázky, kde se lidé mohli více rozepsat, a vůbec jsem nečekala, že toho tolik využijí. Psali tam svoje příběhy a z toho, co jsem tam četla, mi bylo někdy do breku. Třeba když někdo psal, že mu tři měsíce nezaplatili fakturu a ani neví, za kým s tím má jít. Ti lidé nevědí, na koho se obrátit o pomoc, což by vyřešilo třeba vytvoření nějaké nezávislé organizace nebo HR departmentů.
LP: Potvrdilo mi to věci, které jsem čekala. Třeba, že polovina lidí spí v průměru méně než šest hodin denně. To je strašné. Šokující bylo i to, že 76 procent lidí si myslí, že nemáme nastavené vhodné pracovní podmínky, aby se jim dobře pracovalo. A taky to, že 73 procent lidí v minulém roce zaznamenalo zhoršení duševního zdraví nebo nějaké duševní onemocnění. A 80 procent říká, že má zkušenosti s úzkostmi, polovina s panickými ataky. Za mě bylo nejvíc šokující zjistit právě to, jak jsou na tom lidé po duševní stránce.
Tady mě napadá možná hloupá otázka: když lidi zažívají na pracovišti šikanu, přesčasy a jsou ve stresu ze zakázek, proč vůbec v audiovizi zůstávají?
JN: Můžu mluvit za sebe. Odešla jsem z produkce, protože to nebylo udržitelné, ale zůstala jsem v oboru, jen jsem se stala součástí té podpůrné složky. Takže se lze přesměrovat jinam, jen to zabere hodně času a energie. Což je moje odpověď: lidé už vynaložili tolik energie, posouvali se roky v kariérním žebříčku nahoru, navíc v oboru, který je baví, až najednou zjistí, že si vybudovali pozici, kterou je těžké opustit. Protože to by znamenalo začít zase znovu a obnášelo by to i finanční propad.
LP: Je to vysoce kvalifikovaná práce a ti lidé v podstatě nic jiného neumějí.
JN: Ještě bych řekla, že lidé pracující v audiovizi jsou na té práci trošku závislí. Mluvím z vlastní zkušenosti, i když je ta práce někdy hodně nezdravá.
LP: Je to takový love-hate vztah, který je někdy až toxický. Práce u filmu je specifická i tím, že jste izolovaní od zbytku světa, žijete si ve své filmové bublině, rozumíte si s lidmi, kteří to mají stejně a stejně jako vy se taky nevyspí, ale protože pracují na zajímavých projektech, nějak to přežijí. Já jsem se tomu vždycky trochu smála, snažila jsem se udržovat vazby i s lidmi mimo svoji branži, abych byla víc připoutaná k realitě.
Netrpí nakonec špatným zacházením s lidmi ve štábu celý průmysl? Lidé, kteří spí šest hodin a jsou šestnáct hodin na place, přece nemůžou odvádět profesionální výkony. Nebo to nakonec vyváží ekonomický přínos?
JN: Přijde mi důležité, aby zaznělo, že výsledkem výzkumu není nutně to, že lidé, kteří jsou ve štábu ve vyšších pozicích, nemají zájem, aby se lidé pod nimi měli lépe. Spíš jde o to, že je to zajeté tak dlouho, že jim ani nepřijde, že je někde chyba. Občas slyším, že Češi si rádi stěžují a že to nic neznamená. Možná je to občas i generační problém. Nicméně na konferenci vystoupilo mnoho skvělých řečníků z oboru a u většiny zaznělo, že finanční stránka je v oboru problém a řada projektů je podfinancovaná. Když nejsou peníze, všechny části produkce přemýšlí nad tím, kde ušetřit. A poslední věc, na kterou budou mít prostor, je řešit, jestli jsou pracovníci v pohodě.
LP: To je vážně otázka spíše na producenty a jejich asociaci. Souhlasím ale s tím, že ekonomický tlak je cítit, což pak obnáší to, že se dělají přesčasy.
Souvisí to i s tlakem na to, aby Česko zůstalo levné, aby sem jezdily velké filmové a seriálové produkce ze zahraničí?
JN:Ve skutečnosti už zase tak levní nejsme, respektive ne vůči zemím jako Maďarsko, Rumunsko nebo Srbsko. Jsme samozřejmě pořád levná síla ve srovnání s Británií, ale něco už srovnala inflace.
LP: Dostali jsme se do podobných nůžek jako zbytek české ekonomiky. Filmová produkce je vlastně ekvivalentem montovny pro automobilový průmysl. Přijede sem štáb, přinese nápad, nebo inovaci, produkt, má sebou svůj „core“ štáb, což jsou ty nejvyšší pozice, ale potřebují montovnu, kde jsou šikovní, pracovití lidé, který jim pomůžou to celé sestavit dohromady. A je jedno, jestli je to auto nebo film či seriál. To se u nás dlouho podceňovalo, Česko se bralo za montovnu, aniž by investovalo do výzkumu a inovace, které nakonec vytváří přidanou hodnotu. Tím, že rostou mzdy, jsme pro Západ moc drazí a oni tak odcházejí víc na východ. Nemáme jim co nabídnout.
V čem je aktuálně jiná situace ve Velké Británii?
JN: Mají odbory. Ty zastřešující se jmenují BECTU a pak má ještě každá sekce vlastní. Neříkám, že se tím pádem neděje nic špatného a jejich průmysl funguje bez problémů, ale alespoň je někdo, kdo se za lidi může postavit a vydobýt pro ně změny. Když vedení řekne: „Dáme si další hodinu přesčas“, určitě se někdo ozve. Taky je jednodušší získat finance na podpůrné složky, které pomáhají v obtížných situacích.
Odbory jsou jedna věc. Co dalšího by mohlo ještě situaci na pracovišti zlepšit?
LP: To, že vznikla studie a proběhla konference, není náhoda, spíš kumulace dlouhodobé problematické situace, která vyústila v to, že je vhodné období s tím něco dělat. Chápu, že u slova odbory se spoustě Čechů ježí chlupy, ale kromě nich se dá zapracovat také na podpoře profesních organizací, které sdružují jednotlivé štábní profese. Dá se zavést etický kodex, který by určoval, jaké mají mít lidé pauzy, jaké denní sazby a tak dále. Předpokládá to ale pořád, že se lidé sdruží a budou za to bojovat. Když jsem psala diplomku na toto téma, narazila jsem na situaci v Dánsku, kde si místní filmový institut sám vynucuje, aby existovaly přesně dané pracovní podmínky a etický kodex, a když je štáb poruší, nedostane příspěvek ze státního filmového fondu. Mohli bychom se bavit i o edukaci jednotlivců. Bavit se s lidmi ve vyšších pozicích a vysvětlovat jim, co by jejich podřízeným pomohlo, aby se cítili lépe. To, jak jsou lidé spokojení s prací, je nakonec odvislé od toho, jaké klima jim vytváří jejich nadřízený. Ale to platí pro každou práci.
Vy jste svůj výzkum nedávno prezentovaly – visí na webu. Jaká byla odezva z branže?
JN: Některé reakce byly takové typicky české. Proč se v tom rýpeš? Vážně si myslíš, že můžeš něco změnit? Ale víc bylo těch pozitivních. Třeba od lidí, kteří za námi přišli po prezentaci a děkovali nám. I z těch komentářů, které lidé mohli vepsat do průzkumu, bylo cítit, že jsou rádi, že se o ně někdo zajímá. Spousta lidí asi vnímá svoji pozici jako neviditelnou. To by bylo dobré změnit. Plánujeme si zažádat o granty, které nám umožní diskusi posunout k tzv. focus groups, kdy si lidé sednou a baví se spolu o svém oboru a svých nesnázích. Bude také nutné se bavit napříč pozicemi, aby lidé pochopili, jak se v rámci štábu vzájemně ovlivňují a co obnáší jejich práce. Sdílení informací a otevřený dialog je to, z čeho vzejdou reálné návrhy na změny. Je potřeba i mezigenerační dialog, protože lidé, kteří jsou starší a někdy ve vyšších pozicích, si často myslí, že jejich privilegia mají i ti pod nimi, což není vždy pravda a studie to ukázala.
Co teď dělá New Era Safety? Jaké má další plány?
JN: Máme ve firmě několik lidí, kteří se zabývají psychickým zdraví a bezpečností jak u štábu, tak u herců. V tomto ohledu jsme se inspirovali zahraničím, hlavně tedy Velkou Británií, kde za posledních pět let začaly fungovat různé podpůrné pozice, a to jak v přípravách, tak v době natáčení. Lidé v těchto pozicích mají za sebou speciální výcviky a vždy znají audiovizi, takže jsou schopni pomoci nastavit udržitelnější pracovní prostředí a být podporou štábu i herečkám a hercům. Zaměřili jsme se také na spolupráci s lokálními psychology a psychoterapeuty. Věnujeme se vytvoření systému podpory pro dokumentaristy a dokumentární projekty, stejně tak plánujeme větší a hlubší výzkum zaměřený jen na herce a herečky, aby naše podpora odrážela potřeby daných specializací. Jak jsem řekla na začátku, Češi jsou v oboru špičky a je stěžejní se o tyto lidi pečlivě starat, což bude mít pozitivní vliv na celé audiovizuální odvětví jako takové.
Text vyšel s podporou české pobočky nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás