Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) patřila v meziválečném Československu k nejsilnějším aktérům na slovenské politické scéně. V roce 1935 dosáhla strana na 28,52 procenta (430 880) hlasů. Jednalo se o celkem slušný výsledek. Druhá skončila Agrárna strana, která získala 18,89 procenta hlasů. Je tedy zjevné, že úspěch HSĽS nebyl nijak drtivý a rozhodně nedával ľudákům právo tvrdit, že pouze oni mají pravomoc diktovat politiku na Slovensku. Je nutné také dodat, že navzdory postupné radikalizaci strany, zůstávala HSĽS poměrně standardní stranou prosazující svůj volební program v demokratických hranicích první republiky až do politických otřesů spojených s přijetím Mnichovské dohody v roce 1938. Zmiňuji to kvůli tomu, že se velmi často zužuje politické spektrum meziválečného Slovenska pouze na ľudáky. Je na tom vidět, do jaké míry byla jejich propaganda úspěšná.
Ve skutečnosti se ľudáci utkávali s projevy nesouhlasu ještě před vznikem „samostatné“ ľudácké republiky. Ľudáci vyhrožovali svým politickým rivalům zřízením koncentračního tábora v Ilave už v listopadu 1938 (vznikl v březnu 1939) a poměrně rychle zaútočili na spolky a politické strany na Slovensku, které měly jiný názor než oni.
Během oslav osmdesátého výročí vypuknutí SNP se nechal slyšet současný premiér Robert Fico, že SNP bylo mírovým projektem. Toto tvrzení souvisí se současnou „mírovou“ agendou vládnoucí koalice na Slovensku.
Nejistotu ľudáků ilustruje i to, jakým způsobem proběhly volby do Slovenského sněmu v prosinci 1938. Machinace kolem vyhlášky o vypsání voleb nebo nasazení příslušníků Hlinkových gard do volebních místností ukazovalo jednak na odklon od demokratických principů, ale také na obavu z demokratické politické soutěže. Ľudáci se totiž po uchopení moci a dosažení vysněné autonomie nemohli prezentovat výraznějšími politickými výsledky, spíše naopak. Spoléhání se na nového hegemona ve střední Evropě v podobě nacistického Německa nakonec vyústilo ve fiasko v podobě Vídeňské arbitráže, kdy Česko-Slovensko muselo postoupit velkou část svého jižního a východního území Maďarsku. To vše dokládalo spíše selhání ľudáckých politických představitelů.
Ľudáci představovali pro nacisty prostředek, kterým by se jim mohlo podařit rozvrátit Československo zevnitř a nepůsobit jako přímý agresor. V březnu 1939 nacistická zpravodajská služba a diplomacie slavily úspěch této taktiky. Březen 1939 můžeme ale také vnímat jako začátek příběhu slovenského, respektive československého odboje.
Formování protiľudáckého odboje
Události ze 14. března 1939 a vyhlášení „samostatnosti“ Slovenským sněmem jsou poměrně známé. Méně známý je fakt, že už v tento den se objevila skupina bývalých legionářů, kteří se otevřeně hlásili k myšlenkám společného státu Čechů a Slováků a vyzývali poslance k tomu, aby byla zachována celistvost republiky. Výzvu podepsali mimo jiné Jozef Gregor Tajovský, Janko Jesenský, Juraj Tvarožek nebo generál Rudolf Viest. Právě oni a jim podobní představovali tu část obyvatelstva, která stála v opozici vůči kolaboraci s nacistickým Německem a nesouhlasila s rozdělením Československa. Ve dnech, které bezprostředně následovaly po 14. březnu 1939, se také mezi ľudáky vytvořila opozice vůči vlastnímu režimu. V následujících dnech byli lidé, o nichž se vědělo, že nesdílejí politické názory ľudáků, přepadáni, odvlékáni a fyzicky napadáni. Byla také podepsána takzvaná Ochranná smlouva, která jasně definovala postavení nového státu vůči nacistickému Německu. Tyto události měly přímý vliv na vytváření odboje doma i v zahraničí, kde se do boje proti nacistickému Německu a jeho kolaborantům (včetně HSĽS) zapojili i Slováci.
Referování o počátečních projevech odporu a rezistence na Slovensku je velmi důležité z několika důvodů. Především je to ukázka rozmanitosti samotné slovenské společnosti, která se svou roztříštěností a různorodostí politických názorů nijak neliší od ostatních evropských zemí, i když má určitá specifika. Jedním z nich je skutečnost, že slovenské území nebylo po většinu druhé světové války okupováno nacistickým Německem, ale bylo spravováno kolaboranty; druhým je otázka postavení Slováků v případě porážky nacistického Německa a územního obnovení Československa. Otázka postavení Slováků v poválečném období je přítomna i mezi odbojáři. Není náhodou, že již v prohlášení povstalecké Slovenské národní rady (SNR) z 1. září 1944 se uvádí, že SNR je pro „bratrské soužití s bratrským českým národem v nové Československé republice“. Myšlenky politického československého národa ovšem odmítali nejen ľudáci, ale i značná část odbojářů na Slovensku, kteří byli ochotni bojovat za obnovení společného státu, ale ne za stejné poměry, jaké existovaly ve státě před rokem 1938. Součástí příprav Slovenského národního povstání byla i otázka poválečného uspořádání. Koncepce rovnoprávnosti, tedy odkaz na to, že po skončení války by měl být vztah mezi Čechy a Slováky založen na principu rovnosti, a nikoli na myšlence společného politického národa, je zakotvena i v jednom z nejdůležitějších dokumentů odboje na Slovensku – ve Vánoční dohodě.
Ve válečném stavu často vznikají spojenectví, která by byla v době míru jen těžko představitelná. Druhá světová válka nebyla výjimkou – razance, s jakou se bojovalo, brutalita nepřítele a efektivita jeho bezpečnostních orgánů nutily různá hnutí odporu k nebývalé míře faktické spolupráce, a to přes zásadně odlišné politické názory na poválečné uspořádání. Pro toto spojenectví za účelem porážky společného nepřítele a s malou šancí na poválečnou spolupráci používám pracovní termín „negativní spojenectví“. Cílem bylo společně bojovat, ale již ne spolupracovat při budování poválečného mírového uspořádání. Tento typ spojenectví se objevil i na Slovensku v podobě Vánoční dohody, která byla uzavřena v prosinci 1943. Není náhodou, že k úspěšnému navázání spolupráce došlo jen krátce po podpisu smlouvy o přátelství mezi SSSR a ČSR. Obojí dočasně sjednotilo odbojáře, kteří měli dlouhodobě neslučitelné cíle, což se poměrně rychle ukázalo v poslední fázi druhé světové války a v poválečných letech, kdy probíhal boj o charakter státu.
Poválečné události však nic nezměnily na významu podpisu Vánoční dohody, dokumentu, kterým se síly občanského a komunistického odboje na Slovensku spojily s cílem porazit jak nacistické Německo, tak „domácí uzurpátory politické moci“, jak se v dokumentu uvádí. Podpisem dohody byla ustavena ilegální Slovenská národní rada jako jediný domácí představitel politické vůle slovenského národa. Limitem tohoto spojenectví bylo, že vynechalo některé odbojové skupiny, které stály spíše na čechoslovakistických základech (skupina kolem Vávro Šrobára) nebo se zaměřovaly především na porážku protivníka, a nikoliv na poválečné uspořádání (např. odbojová skupina Justícia).
SNP jako politický symbol
Slovenské národní povstání (SNP) jako nezpochybnitelné vyvrcholení odboje na Slovensku je událostí, kterou významná část slovenské společnosti vnímá jako jednoznačně pozitivní. Komplikací je však otázka, co si pod pojmem SNP představují různé části společnosti. Události SNP byly od roku 1944 zásadně zkreslovány a dezinterpretovány. Ani často zmiňované komunistické období nepředstavuje v tomto kontextu neměnný monolit – právě naopak. Zatímco v padesátých letech bylo SNP víceméně opomíjeno, v šedesátých letech byl výzkum umožněn na relativně krátkou dobu, spojenou s objektivními výstupy historiků, které jsou v mnohém dodnes nepřekonané (práce Jozefa Jablonického či Viléma Prečana). Nejničivějším obdobím spojeným se zkreslováním SNP a jeho dopadu na paměť širší veřejnosti je z mého pohledu období normalizace v Československu, kdy se de facto oficiálním výkladem SNP stal názor Gustáva Husáka, který podal ve své knize Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní. Vzhledem k délce trvání normalizačního Československa různé mýty o vedení komunistů v odboji na Slovensku významným způsobem zakořenily a jsou stále přítomny mezi značnou částí naší populace.
Komunistické ohýbání dějin odboje aktivně využívaly různé emigrantské a neoľudácke kruhy, které se po sametové revoluci, respektive po rozpadu Československa a vzniku samostatné Slovenské republiky v roce 1993, snažily nejen očernit odboj a SNP, ale také rehabilitovat ľudácky režim. Autoři knih týkajících se období 1939–1945 na Slovensku, jako například Milan S. Ďurica nebo František Vnuk, dlouhodobě relativizovali odpovědnost představitelů ľudové strany za zločiny, k nimž došlo v době existence SNP. Relativizovali odpovědnost režimu za represe proti židovskému obyvatelstvu či politickým odpůrcům ľudáckého režimu a zdůrazňovali existenci „státnosti“ bez ohledu na to, na jakých základech byla vybudována. Jednou z jejich hlavních výhod v rámci postkomunistického období bylo, že často pocházeli z emigrace a mohli se prezentovat jako „odborníci“ nepoznamenaní působením v rámci komunistické historiografie. Starší a mladší generaci historiků se nicméně za pomoci rozsáhlého archivního výzkumu podařilo vyvrátit jejich četné mýty a dezinterpretace. Přestože na tyto práce narazíte v obchodech dodnes, troufám si tvrdit, že pro zájemce o dějiny 20. století na Slovensku jsou spíše okrajové.
Četné snahy o očernění SNP a činnosti protinacistického a protiľudáckého odboje nebyly úspěšné, nicméně část malé, ale poměrně hlučné menšiny pokračovala i v 21. století v (neo)ľudácké propagandě, která SNP líčila jako vojenský puč. Tyto postoje doprovázelo například vyvěšování černých vlajek na úřadech 29. srpna, tedy v den, kdy se na Slovensku připomíná SNP jako státní svátek. Marián Kotleba, který jako předseda Banskobystrického samosprávného kraje vyvěsil v den výročí SNP zmíněné černé vlajky, je v současné době v politickém ústraní. Bývalí členové jeho strany, kteří jsou dnes i v Evropském parlamentu, si našli jiná témata: straší islámem, migrací nebo diktaturou Bruselu.
Postfaktická doba však s sebou přináší fascinující příběhy, kdy v posledních letech můžeme pozorovat změnu i v kruzích, které jsou nebo v minulosti byly spojenci extremistických stran a dnes ve snaze získat podporu ve volbách připomínají i SNP a hovoří o jeho významu a odkazu pro slovenskou společnost. Spolupráce s extremisty a zároveň podpora SNP ovšem není jedinou novou variantou politické interpretace této události ve snaze získat politické body. Během oslav osmdesátého výročí vypuknutí SNP se mimo jiné nechal slyšet současný premiér Robert Fico, že SNP bylo mírovým projektem. Toto tvrzení souvisí se současnou „mírovou“ agendou vládnoucí koalice na Slovensku a představuje zajímavý doplněk k interpretacím povstání za posledních osmdesát let.
Historickým faktem zůstává, že Slovenské národní povstání bylo nejen vrcholem odbojové činnosti na Slovensku, ale i reakcí na okupaci slovenského území nacistickým Německem, a svou roli při něm sehrály všechny složky domácího odboje (občanskodemokratický, komunistický i sociálnědemokratický), přičemž hlavní tíhu bojů až do konce října 1944 nesla armáda, která se otevřeně hlásila k myšlence obnovení Československa, a to i svým názvem: 1. Československá armáda na Slovensku. Přes snahy ľudáckých a neoľudáckých kruhů rehabilitovat bývalý ľudácký režim na Slovensku lze říci, že pokusy krajní pravice o rehabilitaci ľudáckého režimu či jeho představitelů nebyly úspěšné.
Autor je historik.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás