Martin Parula pracuje jako ředitel neziskové organizace Spolek Ulice Plzeň. Neziskovka pomáhající lidem ohroženým závislostmi vznikla kdysi i kvůli tomu, že její zakladatelé cítili potřebu pomáhat také lidem poskytujícím sexuální služby. Tento cíl se nikdy nezměnil, ale organizace se postupně rozrostla a v současnosti poskytuje vedle terénního programu Ulice, také substituční léčbu a provozuje Centrum duševního zdraví (CDZ) pro adiktologické pacienty. Rozhovor jsme vedli ve chvíli, kdy Asociace poskytovatelů adiktologických služeb bojuje o zásadní navýšení peněz od státu. Současná vláda plánovala dokonce agenturu, která by finance pomohla stabilizovat, ale nejspíš z toho nic nebude. Peníze jsou tak stále malé, adiktologické služby přetížené a podle Paruly to nakonec stojí peníze navíc samotný stát, který se na těchto lidech snaží co nejvíc šetřit.
Jak bys popsal nejvýraznější změny v posledních letech? Po pandemii covidu následovala inflace, energetická krize a růst cen základních služeb a bydlení, jak se to projevilo v terénu?
Covid byla velká změna a spousta lidí se ocitla na ulici. Máme tu stanová městečka v náletových dřevinách, která jsou třeba i v centru Plzně. Takto bydlí mraky lidí. Po pandemii už to tak zůstalo. Ještě před lety jsme měli spoustu klientů, kteří bydleli normálně na bytech. Byly to samozřejmě velmi různé druhy bytů. Dělili jsme je na komunitní byty, kde byla celá parta, pak rodinné byty, kde bydlela celá rodina od babičky často až po vnoučata, kde část nebo všichni dospělí nějakým způsobem užívali a různě se o sebe starali. Některé byty pak byly třeba jenom pro pár lidí. Ale bydlelo se. I když kvalita nebyla vždycky bůhvíjaká, tak platí, že bydlení je furt základ.
Vždycky je nad námi přímo premiér. K Petru Fialovi jsme se vůbec nedostali, k Babišovi jsme se ale párkrát dostali. Babiš byl zajímavý v tom, že když už ho někdo o něčem přesvědčil, tak to udělal, ale druhý rok to zrušil.
Po nějaké době začali tito lidé mířit z bytů do ubytoven, což je samozřejmě peklo. No a teď tito lidé, naši klienti, vypadli i z ubytoven. Po Plzni jsou teď opravdu různé lokality, kde žijí. O některých místech jsem se dozvěděl, až když mě tam vzali teréňáci, když jsme pomáhali za covidu a nosili tam už i granule pro psy a takové věci.
Jestli to dobře chápu, tak toto už překračuje běžnou činnost adiktologické služby.
Stala se nám z toho terénu sociální služba, která nahrazuje spoustu jiných služeb. Existují specifické potřeby u bezdomovců nebo cizinců a podobně, které často pokrývají adiktologické služby, které jsou v kontaktu se spoustou lidí. Je to vlastně logické. Naši klienti mají vějíř problémů a my jsme na místě a máme lidi a základní zázemí. A furt je někam odesílat, „běž tam“ a „běž támhle“, taky nejde, to radši přineseme potraviny z potravinové banky, přineseme oblečení nebo se klienti přijdou obléknout k nám a tak dále. Samozřejmě je to omezený, protože neděláme primárně tyhle věci a zdrojů na to je míň.
Jaká nastala změna na straně samotných adiktologických služeb? Jaké jsou vaše možnosti na toto reagovat?
Od toho sociálního debaklu, který je fakt krutý, mají adiktologické služby mnohem větší portfolio. Ale to nám nikdo neproplatí. „Terén“ dřív znamenalo chodit po ulici, měnit stříkačky a další základní věci. To znamená vodičky, kyselku (kyselina askorbová na rozředění opiátů) a tak podobně. Nabídka je dnes mnohem větší, hodně se dbá právě na hygienu, takže se fakt řeší filtry, řeší se různé druhy stříkaček, řeší se nasazovací stříkačky. Lidi, kteří jsou v tom dlouho a které už dobře známe, lidi v závislostech, mají už nepropustné žíly, takže potřebují jiné stříkačky.
Zastřešující organizace poskytovatelů adiktologických služeb – APAS v poslední době dávala hodně najevo nespokojenost s nedostatkem prostředků na další činnost.
Problémy na ulici a v závislostech obecně se velmi zhoršují a psychiatrické problémy v celé společnosti jsou větší a větší. Různé samosprávy a vláda do nás tlačí, abychom řešili mnohem větší škálu závislostí, tedy nelátkovou závislost, automaty a podobně. Tedy vyjma alkoholu, protože to si vzalo ministerstvo zdravotnictví a taky to tak vypadá. Bohužel na nás tlačí i vláda, ať jedeme všechno možné, což je svým způsobem dobře, ale zároveň mají nějaké své akční plány, které neplní. Akční plán vlády obsahuje i zřízení oborové agentury, ale těžko říct, jestli to udělají.
Na jaké bázi by měla podobná agentura fungovat?
Hodil by se nám úřad, který by zastřešoval, minimálně finančně, adiktologii jako takovou. Protože adiktologie je teď na pomezí zdravotních a sociálních úřadů. Zdravotní a sociální služby si sice rozumějí, ale příslušná ministerstva si nerozumějí a rozumět nechtějí. Vždy po nějaké době se objeví nebezpečí, že adiktologie spadne pod ministerstvo zdravotnictví, což je moloch, pro který je adiktologie tak malá, že bychom pravděpodobně zanikli.
Původní plán pro agenturu byl, že by se z výdajů do oblasti závislostí udělal mandatorní výdaj a stát by tedy měl povinnost tyto peníze poskytnout. Znamenalo by to peníze na rozvoj, protože současné financování adiktologických služeb stačí pouze na hašení aktuálních problémů. Mohla by to být i výhoda pro politiky. Někteří osvícení politici občas problematiku závislostí a věcí okolo chápou, ale taky vědí, že ty věci neprosadí. Takto by mohli říct „sorry, to je zákon.“
Co se týče Rady vlády pro koordinaci politiky v oblasti závislostí, tak úřad a lidi na něm jsou fajn a snaží se, aby to fungovalo. Ale ve vyšších patrech to nefunguje. Nemáme ministra, nemáme nikoho, kdo by nad námi stál. Vždycky je nad námi přímo premiér. K Petru Fialovi jsme se vůbec nedostali, k Babišovi jsme se ale párkrát dostali. Babiš byl zajímavý v tom, že když už ho někdo o něčem přesvědčil, tak to udělal, ale druhý rok to zrušil. Nemělo to žádnou kontinuitu. I proto voláme po agentuře. Byla by to instituce, na kterou by si nemohl sáhnout žádný jiný úřad, který řekne, že potřebuje peníze na něco jiného, a v adiktologických službách se to potom škrtne.
V tuto chvíli je to takové hašení těch nejpalčivějších problémů. Nemáme žádný rozvoj, žádné směřování ani koncepci. Právě agentura by toto mohla řešit. Máme tady kratom, máme další nové látky, ale my na to nemáme kapacitu. A kapacitu nemáme, protože nemáme peníze. APAS tlačí na Radu vlády, aby se náš rozpočet zvednul z 300 milionů ročně, což je na celou republiku velmi málo, na jednu miliardu. To je docela skok, ale je logický a smysluplný. Snažíme se a upozorňujeme také na to, že jde o služby preventivní, a nejen preventivní v rámci sociálně zdravotní služby a péče, ale preventivní také pro státní kasu. Na to jsou data i studie.
Co by znamenal takový rozvoj? Co si pod tím můžeme představit?
Například potřebujeme naprosto zásadně rozšířit substituční léčbu. V tuto chvíli ji v celé republice poskytuje pouze třináct center. To je katastroficky málo. V Plzeňském kraji je jen jedno a Karlovarský kraj nemá dokonce žádné. Absolutně to nestačí. Je taky opravdu potřeba rozšířit Centra duševního zdraví pro adiktologické pacienty, která jsou v republice asi tři, jedno velké a dvě malé.
Kdybychom se podívali, co doporučuje třeba Světová zdravotnická organizace, tak vidíme, že je Česká republika pořád hodně pozadu. Co se týče distribuce stříkaček, tak se pohybujeme pořád na třetině. Testy na žloutenky a na infekční choroby by se měly dělat v mnohem masivnějším měřítku. Prevence by byla na mnohem lepší úrovni a zároveň by se bralo čistěji. Jsou tu mraky možných rozvojových věcí. Skutečně by to mohlo ušetřit velké peníze společnosti a zároveň pomoci lidem, co jsou na ulici. Adiktologické služby jsou stejně jako všechny sociální služby tohohle typu pro spoustu lidí často poslední instancí.
Nevím, jestli si to uvědomují úředníci a politici a využívají toho, že prostě služby našeho typu – a tím nemyslím jenom adiktologické, ale i sociální – neumějí klienta poslat do prdele a zdůvodnit to tím, že nemají peníze. Stát neziskové organizaci peníze nedá a lidi v té službě to stejně udělají a lidem pomůžou. Tak to může běžet nějakou dobu, ale pak to třeba zavřeš. Není to tak, že zhoršíš kvalitu, ale jedeš, jedeš, jedeš až na samotný okraj a pak to prostě zavřeš. A myslím si, že se toho vědomě využívá. Možná i zneužívá.
Jaké to vytváří nároky na pracovníky, zejména na ty v terénu?
Náš terén měl doteď pět a půl úvazků, a to máme okolo 600 lidí v péči. To je úplně neskutečný. Nebyli jsme dlouho schopni donutit kraj, aby síť rozšířil. Nakonec se nám to povedlo a od příštího roku máme na těch 600 lidí úvazků sedm. To je pořád strašně málo. Adiktologické služby mají velké štěstí i nevýhodu v tom, že jsou zdravotně sociální. Z toho vyplývá, že můžeme pobírat dotace od Rady vlády a zároveň můžeme pobírat sociální dotace od MPSV. A také máme peníze od zdravotní pojišťovny, protože máme substituci a ta CDZ.
Přesto jsme absolutně podfinancovaní, což se projevuje různými způsoby. Například klient, který odvyká a je úplně na dně, by potřeboval terapii nejlépe každý den. Na to sice máme vyškoleného adiktologa, ale jsme limitovaní tím, co nám proplatí pojišťovna, a tedy můžeme terapii poskytnout jenom jednou týdně. V tomto smyslu jsou tam velmi špatné kvóty. Máme málo kódů, které můžeme vykazovat a nemáme kapitační platby. Praktický lékař bere peníze za pacienta, i když ten k němu nechodí. Náš adiktolog, psycholog ani psychiatr to tak nemají. Navíc trošku jiný problém nízkoprahové adiktologie je, že řada lidí s psychiatrickými problémy není některé dny schopná ani vylézt z postele. I když je člověk objednaný, tak to nezvládne. Pro nás to znamená okno, které není zaplacené. Pojišťovna toto nepočítá, nám by alespoň poloviční finance za body v podobných případech hodně pomohly. Nejlepší by pro nás bylo dostávat aspoň něco za každého, koho máme v péči.
Jaké jsou důsledky podfinancovanosti, kterou popisuješ?
Zaprvé, vzniká poměrně masivní pořadník lidí čekajících na léčbu. Člověk nám zavolá a my řekneme: Ok, máš sice aktuální a akutní potíže, ale můžeš nastoupit za čtyři měsíce. To je fatální. Já se těm lidem nedivím, když budu mít krizi a zároveň budu hodně motivovaný z nějakých obecných důvodů pro to, abych přestal s fetem, tak to potřebuju využít rychle. Nevím, kde budu za týden. A za čtyři měsíce jsi už v úplně jiné situaci. Každý z nás. Další důsledek je nedostatek pracovníků. Kdyby nás v terénu byl dvojnásobek, tak bychom alespoň nebyli všichni přetížení. I takto to zvládáme obsloužit, ale výsledkem je, že všichni jsou rozlítaní a na hraně vyčerpání. Není čas na rozvoj jak individuální, tak rozvoj nějakých dalších projektů zlepšujících práci celé služby.
Co by s více penězi mohlo být lepší a čemu by se třeba dalo předejít?
Myslím, že toto společnost asi nebude moc zajímat. Když vypadnou naše terénní služby, tak především malá skupina uživatelů nelegálních drog přijde o stříkačky. Není to téma, na kterém by se vyhrávaly volby. Ale lidé v závislostech a na ulici by přišli o důležitý kontakt s člověkem, se sociálním pracovníkem. Často nemají kontakt s nikým jiným mimo komunity lidí v závislostech a v sociálních problémech. Mnoho z nich zažilo už velmi špatné dětství, potom špatný život a tak dále. Tento kontakt je důležitý i na této úrovni. Pro Romy může být zase důležité pobavit se s někým z majority. Všechny tyto kontakty samy o sobě fungují jako stabilizační prvek. Ale základem je distribuce materiálu. Díky tomu potom lidé s těmito problémy nejsou tolik nemocní. Když to zredukuji jenom na peníze, tak například žloutenka typu C je drahá na léčbu, zatímco rozdávat stříkačky je levnější.
Jak řešíte přetížení samotných zaměstnanců?
Snažím se, aby u mě v organizaci měli lidi rovnocenné platy ke státní sféře. Vždy když se vydají nové tabulky, tak my se tomu přizpůsobíme. Spokojený zaměstnanec je samozřejmě základ, pokud má zaměstnanec sociálního odboru 40 tisíc tabulkově, tak u nás dostane stejně. Formálně je na tuto práci potřeba pětitýdenní kurz, ale hodně lidí přichází i s akademickým vzděláním. Pro všechny máme nácvikové supervize, nacvičují se situace, typické problémy a jak se z nich dostat. Učíme, že my jako teréňáci jsme v prostoru klientů, ne ve společných prostorách. Toto je zrovna hodně důležité. Akademické vzdělání často z počátku může být na škodu. Ale to se pak změní. Portfolio toho, co musí zvládnout terénní pracovník adiktologické služby je dost veliké. Lidi, kteří si tuto práci vyberou, jsou dost specifičtí. Většinou jde o lidi nějak nespokojené se stavem světa, jedna generace teréňáků byla hodně aktivistická, teď máme zase mladší, ti jsou zase jiní, ale taky výborní. Hodně lidí se časem posune odborně, a jdou dělat sociální práci jinam. Zároveň spousta veteránů tu práci dělá opravdu dlouho s obrovskou láskou a nasazením.
A na úrovní supervizí a podobně?
Péče musí být co nejlepší. Práce je náročná a finanční ohodnocení tomu rozhodně neodpovídá. Ale máme supervize a intervize, snažíme se mít co nejdemokratičtější způsob rozhodování a chod organizace řešíme hromadně. Všichni jsou součástí dění, což je pro nás, pro management, hrozně náročné. Je velmi jednoduché říct, „bude to takhle“, ale my to musíme všem uspokojivě vysvětlit a obhájit.
Nakonec lidi supervize velmi rádi používají. Když na to někdo není zvyklý, tak ze začátku kouká a neví. Časem to ale pozitivně hodnotí všichni. Myslím si, že to je dobrá služba. Občas někdo potřebuje řešit i individuální věci. Nechce třeba všechno tahat do týmu, ale potřebuje to řešit. Zároveň známe řadu psychiatrů, psychologů, takže když má někdo trable, tak ho můžeme nasměrovat. Díky tomu je u nás třeba mnohem nižší tzv. psycho stigma, se kterým za normálních okolností spousta lidí vůbec nevyleze ven. Jde o nějakého vnitřního démona, který člověka limituje v práci. Uvědomí si to a potřebuje si to vyřešit, kvůli svému klidu i kvůli práci.
Související článek:
Myslím, že obrovské psychické a psychiatrické problémy má celkově i střední vrstva, lidi jako jsme i my. Nikam s tím ale nedorazíme, protože nemáme peníze na kvalitní péči. A jít do adiktologické nízkoprahové služby je stigma. Nebo to člověka ani nenapadne, nemá to vůbec v repertoáru. Někdo chodí na nějakou psychoterapii, ale ta vůbec nemusí být dobrá a trvá, než člověk najde někoho kvalitního. Často jsou tyto služby až moc drahé, skutečně vysokoprahové. Přitom problémy, nejen adiktologické, jsou ve společnosti rozšířené a zhoršuje se to.
Ty sám už pracuješ spíš z kanceláře, ale co považuješ na práci za největší náplň?
Pro mě je v něčem fascinující a hrozně důležité, že lidi na ulici, co jedou v drogách, jsou úplně normální lidi. Mají jeden velmi specifický problém, který je ale specifický hlavně kvůli tomu, že jejich droga je nelegální. A to mě na tom hodně baví. Lidi s tímto specifickým problémem jsou fajn, máš se s nimi o čem bavit. Někteří jsou jednodušší, jiní jsou naopak velmi chytří, takže je to fakt různorodé. Na ulici člověk potká i bývalé středoškolské učitele a stejně tak potká i lidi úplně nevzdělané.
Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung zastoupení Česko.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás