Nestydí se za to, že by chtěl být popovou hvězdou a rád si na ni hraje, zatím ale pořád ještě patří víc do alternativní scény. Matěj Čech aka Mat213 si pohrává s klišé popu a masové kultury, nezapře ale přitom, že je vystudovaný výtvarný umělec, který dokáže vidět „za roh“. Jeho nové album Nesu oheň „odendává od hyperpopu předponu hyper“, jak sám říká ve stejnojmenném dokumentu, a servíruje hity, které fungují na první dobrou. Deska ale funguje i jako sonda do života mladých lidí, kteří vstupují do dospělého života a zjišťují, že škola je vlastně nenaučila nic praktického. Mat213 na albu v jedné skladbě oslavuje fotbalového záložníka Slavie a zároveň popisuje deziluzi z dospělosti. V další pak nostalgicky vzpomíná na časy, které nemohl zažít, nebo medituje nad tím, co bude dělat v 50 letech. To všechno jsme probrali v rozhovoru. Křest Matovy nové desky proběhne 7. listopadu v klubu Fuchs2.
Samozřejmě, že rozumím teoriím, že zábavní průmysl je od toho, aby tě bavil a tys neměl čas přemýšlet, jak změnit svět, ve kterém žiješ a který je vázaný na dominanci kapitalismu. To jsou teoretický konstrukce, jasný, ale pro muzikanta může být televize dobrá platforma pro to, aby systém potrollil anebo s tím médiem popkultury nějak pracoval.
Co přesně znamená Nesu oheň? Kam ho neseš a komu?
Odkazuju na prométheovský mýtus o sestupu z Olympu. Bůh přichází mezi plebs, ale má to i své problémy, jak víme. Ten hlavní motiv je míchání vysokého a nízkého. Narážím na to, co je mi často vyčítáno – že pocházím z intelektuálních kruhů, ale snažím se dělat pop pro masy a schválně ho dělám hloupý, abych se jim zalíbil. Teď už to dokážu konečně přijmout a dělat si to schválně odporný. V jedné písni na desce zpívám, že „hloupnu naschvál pro lid, hloupnu naschvál pro vás“.
Původně se ta deska měla jmenovat jinak. Myslel jsem na to, že až vyhraju Anděla a bude se o té desce mluvit, tak by se mohla jmenovat třeba Nejhorší deska roku. (smích)
Ty s touhle meta rovinou své hudby pracuješ často a rád. Je to něco, co ses naučil během studií na AVU?
Je to dobrý zdroj inspirace, protože můžeš komentovat sám sebe zvnějšku. Takový přístup mě baví u performerů, jako byl třeba Andy Kaufman. Mám rád meta humor.
Nemáš strach, že to některé posluchače odrazuje? Že jim tím jen komplikuješ tu rovinu potěšení, kterou mají z písniček?
Tohle jsme už řešili na ateliéru malby, kde mi Josef Bolf říkal, že moje umění je moc meta a lidi, kteří nerozumí všem těm rovinám, ho nepochopí. Tak jsem se začal víc věnovat hudbě, kde je rozhodující, jestli se ti písnička líbí, jestli tě chytí melodií, a ta meta rovina je vedlejší. Pořád mám pocit, že to tak je, že i když tam strkáš meta věci, stejně tě nakonec omluví to, že je to popina.
Souhlasím a možná jsme už moc zapletení do pojmů jako postironie a metaroviny a nikam to nevede. Přitom se stačí podívat na současný rap, kde je úplně normální, že sám sebe komentuješ z odstupu. Ty ses nikdy netajil láskou k českému rapu, je zrovna tohle ta věc, co sis z něj odnesl?
Možná nevědomě. Jinak je v tomhle víc inspirací můj děda, který mi vždycky vysvětloval, že k rokenrolu nebo hard rocku patří nafouknutý ego. Musíš být král, ten nejlepší a pořád to o sobě říkat. I kdyby někomu připadalo, že si děláš srandu, říkej to dál, protože tím vytváříš iluzi. Někdo v tom může vidět postironii, ale já jsem to našel už v téhle starší hudbě.
V dokumentu Nesu oheň, který desku provází, mluvíš o inspiraci současnými hudebníky jako Blaketheman1000 nebo Babymorocco. Ačkoliv se dokument někdy tváří jako parodie, tohle asi myslíš vážně…
To jsou hudebníci, kteří přistupují k hudbě podobně. Dělají líbivé písničky, ale říkají důležitý věci o našem světě.
Toho se na nové desce také nezříkáš. Dokonce ti leckdo podsouvá, že jsi mluvčím generace. Je to vědomé?
Když jsem byl na AVU, tak tam frčela politika identit – lidi hledali svou osobní zpověď, kterou by mohli vydat za něco obecného, a pak to sdílet se světem. Já jsem rychle zjistil, že nic takového nemám. Jsem bílej, privilegovanej muž, takže jsem nakonec skončil u té generační výpovědi. Na nové desce jsou ale často věci, které se tváří jako výpověď, ale jsou to jen textové tropy. Mluvím o tom, jaké to je žít po dostudování vysoké školy, nebo o úzkosti z toho, co se děje ve světě, ale snažím se mluvit jazykem, který rezonuje s dnešními posluchači.
Někdy je to třeba úplně formální. V Christos Zafeiris zpívám o fotbalistovi Slavie, ale zároveň to míchám s generační výpovědí o mladých lidech, kteří si chtějí zakřičet na fotbalu, protože žádnou jinou radost jim svět už nepřináší. Prostě zkombinovat dvě věci, které k sobě zdánlivě vůbec nepatří.
Učíš se jako autor být v písních osobnější? Nová deska mi přijde v tomhle ohledu jako posun.
Ze začátku jsem hodně psal poezii, která byla spíš o vizuálních obrazech. Ale došlo mi, že je to něco, s čím se identifikuje fakt málo lidí. Pár jich bude, ale chci dělat věci, ke kterým se můžou vztáhnout všichni. Je to jako když děláš TikTok – rozhoduje pár vteřin, jestli to někoho osloví. A osobní věci jsou na to skvělé.
Má tohle nějakou spojitost s rapem?
Chci mluvit tím zmrdským rapovým jazykem, ale používat témata, která jsou běžná v popu. Mě na rapu baví ta osobní zpověď, která se ale nutně nesnaží být „relatable“. Tak to dělá Ektor, Smack, Hugo Toxxx… Mluví svým kódovaný jazykem, kterému třeba na první poslech nerozumíš, ale chceš do něj proniknout a porozumět skrz něj těm rapperům. V popu naopak text musí být za každou cenu hned „relatable“ – musí to být zpívané jazykem, který lidi znají, a autor tam není zase tak důležitý. Zajímá mě kombinovat tyhle dva přístupy.
Jsou třeba momenty při psaní textů, kdy si říkáš, že už je to moc rapové?
Ta hranice se posouvá, hodně lidí o mně poslední dobou říká, že jsem rapper, což by mě předtím nikdy nenapadlo. Pořád zpívám, ne? (smích) Třeba Zafeiris je podle nich čistě rapovej song. Ale já nechci rapovat, nepřijde mi, že na to mám zajímavý hlas, tak to musím zachránit těmi melodiemi.
Na spoustě míst nové desky se objevuje střet bezstarostného mládí a dospělosti, která už klepe na dveře. Předpokládám, že to je něco, co se v tvém životě změnilo od poslední desky Party in Prague. Dokončil jsi vysokou školu, musel ses postavit na vlastní nohy…
Je to něco, v čem žiju už dva poslední roky. Řeším, k čemu mi vlastně to studium bylo, a ta deziluze je extrémní. Když dnes někdo dělá kariéru podle toho, co vystudoval, je to opravdu výjimečné. To není žádné nové téma, jen mě zarazilo, že ty tituly jsou nám úplně k ničemu. Spousta mých kamarádů dostudovalo a jsou na pracáku, protože jsou překvalifikovaní.
Co sis z AVU odnesl pro svoji hudební kariéru?
Škola mi pomohla najít umělecký výraz, který je o kombinaci vysokého a nízkého, což bylo blízké Josefu Bolfovi, který vedl náš ateliér. Můžeme se bavit i o tom, že ta instituce má své problémy a neučí tě vůbec, jak existovat jako umělec v dospělém světě, v galerijním provozu, v situaci, kdy se musíš neustále promovat. V podstatě tě hodí do vody a řekne ti: „plav!“ A studium taky bylo možná až zbytečně dlouhé.
Pokračuješ v malbě?
Ano, ta kresba na obalu je moje, i když ji někdo považuje za AI.
To jsi ty jako troll?
Má to být odkaz na trolly na internetu. Když jsem desku dodělal, tak jsem si ji zpětně poslechl a překvapilo mě, že je vlastně trochu nechutná. Občas ujedu do něčeho, co je celkem sexistický a buranský oproti dřívějším věcem, které byly víc láskyplné, hezké. Tady jsem to já, ale moje trochu odporná verze.
Takže jsi to ty na internetu? Nebo nějaká verze, které se bojíš?
Jsem to já, když se ráno probudíš a řekneš si: dneska jsem za zmrda. To je nějaká představa mě, o které jsem přemýšlel poslední rok. Dovolím si vypustit ven věci, kterých bych se předtím lekl. Je tam víc testosteronu i hnusu.
Baví mě sledovat, kam ses dostal od těch jemných (možná dokonce i ambientních) písní ze začátku. Ty jsi začal dělat hudbu z nudy během pandemie. Co se za ty čtyři roky změnilo?
Dřív mě bavila hudba, teď mě víc baví si hrát s očekáváním fanoušků. To je novinka, že mám fanoušky. (smích) Baví mě ten společenský rozměr, pohrávat si s tím, kým jsi pro své fanoušky.
Mluvíš o tom vlastně i v dokumentu, který je sice někdy „mock“ (falešný), ale někdy o tobě možná říká víc, než bys chtěl. Kde se vzal nápad ho udělat?
Nesu oheň je první album, kde jsem neměl dopředu žádný jasný koncept a nevěděl jsem, o čem bude, takže jsem měl potřebu se k němu retrospektivně vrátit a přijít na to, čím jsem vlastně ten rok procházel. Přišlo mi fajn zasvětit do toho příběhu i lidi, ale zase jsem nechtěl, aby to bylo jen vážný, takže jsem použil formát mockumentary, kdy nevíš, co je prdel a co je vážné.
V dokumentu se objevují i tví rodiče a děda Ringo, což jsou všechno veřejně známé osoby. Jak moc ses vyrovnával s tím, že vstupuješ na scénu jako něčí syn nebo vnuk?
Hodně jsem s tím bojoval od okamžiku, kdy jsem začal dělat hudbu. Nejdřív jsem nechtěl, aby mě někdo spojoval s mojí rodinou, chtěl jsem si to prostě všechno vyšlapat sám. V umění je to vždycky ošemetné. Pak mi ale přišlo fajn to přiznat a pracovat s tím. Nejsem sám, podívej, jak svého tátu vytáhl Cashanova Bulhar nebo Rohony.
Má to logiku – čím jsi známější, tím víc máš potřebu se vracet ke své rodině, protože to je to nejpevnější zázemí, které máš. A pro fanoušky je taky zajímavý vidět rodinu, obzvláště když to jsou osobnosti, které znáš a možná jsou i trochu kontroverzní. Ukážeš je v novém světle, že to jsou taky jen lidi, kteří žijí i mimo kontext nějakých kulturních nebo generačních válek.
Zároveň ti ale slavné příbuzné novináři v pohodě omlátili o hlavu, když se před dvěma lety vedly spory o tom, jestli si tvoje píseň 7een zasloužila Apollo nebo jestli je to škvár, což tehdy pár takzvaných „kumštýřů“ psalo na Facebooku. Jak ti bylo, když se proti tobě vymezovala známá jména české scény?
To pro mě byla fakt úplně nejlepší reklama. Nemůžeš být naštvaný, když vidíš, jak ti rostou čísla poslechovosti. Samozřejmě, že když čteš nějaký kritický komentář, který se trefí do citlivého místa, tak tě to zamrzí, ale to se tak úplně nestalo. Tady jsem se jen bavil.
Na té písni je hodně co kritizovat, ale z jejich strany šlo hlavně o nepochopení celého záměru. Plivali na špatný místa. Nemám problém s hejtem, spíš s nezájmem. Když dám něco na TikTok a nemá to čísla, tak si říkám, že je někde problém.
Mockument Nesu oheň také reflektuje tvoji touhu se ještě víc prosadit. Ty nepopíráš, že bys chtěl mít hity, velká čísla, být v televizi. Co přesně je ta vize úspěchu?
Chtěl bych se hudbou jednou živit, tak vnímám úspěch. Nejsem naivní, nemám hlas jako Sofian Medjmedj ani nejsem skvělej muzikant, maximálně se mi stane to, co Rohonymu, že mi bouchne track. Nikdy nebudu přijatelný pro všechny, nikdy to nebude ten televizní pop.
Myslím, že u nás se ale často spojuje popový mainstream a úspěch nebo sláva, ale spíš je to tak, že být v televizi je spíš symptomem toho, že hudba je líbivá a pro všechny přijatelná. A pak je tu rap, který je populární, aniž by to musel nutně obrušovat.
Chápu to ale tak, že pop pro tebe není sprosté slovo. Lidi, kteří jsou v televizi, tam jsou, protože se tomu formátu museli někdy přizpůsobit. Byl bys taky ochotný přistoupit na nějaký kompromis?
Je otázka, co by to bylo. Když šel Yzomandias do Snídaně s Novou, byl to kompromis? Mně by nevadilo být třeba v Máme rádi Česko, protože to je přesně ta nízká televizní zábava, s níž mi nevadí pracovat. Objevit se v tomhle kontextu by mi přišlo zábavný. Jsem ale realista, myslím, že časem tyhle kompromisy začnu dělat a pohltí mě to a zkazím se.
Teď to říkáš s vědomím toho, že se to stane?
Jsem s tím v pohodě. Teda ne teď, ale budu s tím v pohodě, až to přijde. Jak stárnu, mění se mi i uvažování o různých věcech. Přijde mi, že lidi jsou tady v uvažování o zaprodání se a popové kariéře pořád zaseknutí v devadesátkách.
Všechno je dnes mnohem složitější. Já třeba například upřímně netuším, jestli Rohonyho hymna Letná, která z něj udělala hvězdu, je sellout nebo ne.
To je podle mě zrovna hodně autenticity. On pořád prodává sám sebe. Baví mě, když někdo dělá dobrou hudbu, která je zábavná a má energii, a když se kolem tebe dějí věci – což o něm všechno platí. Vůbec bych nějaký zaprodání neřešil. Samozřejmě, že rozumím teoriím, že zábavní průmysl je od toho, aby tě bavil a tys neměl čas přemýšlet, jak změnit svět, ve kterém žiješ a který je vázaný na dominanci kapitalismu. To jsou teoretický konstrukce, jasný, ale pro muzikanta může být televize dobrá platforma pro to, aby systém potrollil anebo s tím médiem popkultury nějak pracoval.
Rozumím, že televize lidem smrdí, ale když jde Rohony do nějaký soutěže na Nově, tak s tím nemám žádný problém, protože to znamená, že člověk z alternativní kultury prosakuje do veřejnýho prostoru a vytváří debatu o tom, co to znamená, že on jako rapper je v soutěži o rybolovu.
Z nové desky se pomalu vylupují hity, podle mě jím bude třeba Poslední hezký léto, ve kterém vzpomínáš na věci z dětství. Má už tvoje generace právo na nostalgii?
Ten track je parodie na sentimentální nostalgický písně, míchám tam pátý přes devátý, vzpomínám na devadesátky, který jsem nezažil, i nultý roky. Přijde mi, že nostalgie hodně frčí i mezi dětma na TikToku, je to něco, co bude vždycky fungovat. Vztáhneš se k tomu, i když to nutně není tvoje mládí. Vykřesat emoci ze vzpomínání je cheat, je to hrozně lehký, je to kýč, ale baví mě tematizovat to.
Hodí se to nakonec i k tématu desky, kde opouštíš dětství a potřebuješ nějaké bezpečné místo, kam se dá vrátit – a tím může být minulost. Zároveň jsou tam tracky, v nichž mluvíš o budoucnosti, o tom, co bude, až zestárneš. To je taky něco, co ve svých 26 letech řešíš?
V umění fungují tyhle motivy typu carpe diem, memento mori a tak dále, vztahování se ke své smrtelnosti, životní ose… Takže mi přijde v pohodě pracovat s nimi. Jsou to tropy, které jsou věčné, jen je přizpůsobuju dnešku. Ale je za tím i něco osobního, přijde mi, že za poslední tři, čtyři roky jsem prošel velkou mentální proměnou a přemýšlím, co bude tímhle tempem za dalších 20 let. Nechci dělat nějaké úplně převratné věci, otevírat témata, o kterých ještě nikdo nezpíval, ale vzít tyhle zavedený věci a mluvit o nich svým jazykem.
Jsou na nové desce i nějaké love songy?
Jestli se tam objevuje láska, tak je zabalená do ironie a nadsázky a vyprávím o ní hodně depersonalizovaně. To ale zapadá do stylizace ironického trolla, který je trochu nechutný a lásku si nepouští k tělu. Od lásky přešel k deziluzi.
Paralelně s hudební rozvíjíš i komickou kariéru v youtubovém pořadu Swag, který děláš na GoOutu s og zdenou. Jaký je rozdíl mezi Matem z písní a Matem ze Swagu?
Jsem rád, že se mi ty dvě věci daří čím dál víc spojovat. Že jsem v obou těch projektech konzistentní v jazyce, který používám. Samozřejmě, že v hudbě jsem víc osobní, což ale vychází z toho média. U Zdeny je to třeba naopak, jeho hudba je naprosto vážná a ve Swagu je za klauna.
Z debat kolem tvé hudby mi často přijde, že v tom přijetí existuje generační propast. Kdo vlastně chodí na tvoje koncerty?
Poslední dobou mi hodně lidí říkalo, hej, já jsem určitě tvůj nejstarší posluchač. To ale spíš svědčí o tom, že mají potřebu to řešit. A že jich je dost. (smích) Určitě nechci dělat hudbu jen pro svoji generaci, i to, že si vybírám nadčasová témata, ukazuje, že cíl je být pro všechny.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás