Vinylovou romantiku pohltil byznys. Nezávislé hudbě už médium moc neprospívá

V polovině října proběhla internetem zpráva o tom, že prodeje vinylů v USA klesly za rok 2023 o třicet procent. Sotva však stihlo pár hudebních portálů vydat plamenné komentáře o tom, že vinylový trh zahubila chamtivost, ukázalo se, že společnost Luminate zodpovědná za statistiky nahrávacího průmyslu chybně interpretovala svoje data a ve skutečnosti prodeje vinylových desek loni naopak znovu vzrostly. A to o více než o šest procent. Panika se rozplynula, pachuť ale zůstala. Zpráva o krizi vinylů totiž zněla věrohodně, obzvláště pokud se kolem hudby pohybujete déle. Trh s vinylovými deskami zaznamenal poslední roky výrazné změny k horšímu a chamtivost nahrávacího průmyslu jej skutečně stahuje pod vodu.

Je to definitivní konec snu o tom, že by návrat fyzických nosičů mohl prospět nezávislé scéně.

Někdy v druhé polovině nulté dekády se poprvé v médiích začaly objevovat nadšené zprávy o tom, že staré vinylové médium slaví svůj comeback. Pro generaci hipsterů se desky staly obrannou reakcí na dominanci streamovacích služeb – vyfotit se s vinylem nebo mít doma sbírku, s níž se můžete chlubit kamarádům, se znovu stalo součástí životního stylu. Hlavně ale znamenaly desky naději pro malé nahrávací společnosti i kapely – v éře nehmotné hudby získaly fyzický artefakt, který můžou prodávat posluchačům a vykrývat tak ztráty spojené s nízkými platbami za streamy. Symbióza renesance staromilských posluchačských návyků a potřeby nového zdroje financování chvíli fungovala dobře. Pak si ale komerčního potenciálu vinylů všiml hudební průmysl a všechno šlo zase do kytek.

V USA se loni prodalo skoro padesát milionů vinylů, v Británii to bylo bezmála šest milionů a upravené statistiky znovu mluví o nejlepších číslech od konce osmdesátých let, kdy začala éra kompaktního disku jako dominantního média. Před dvěma lety se dokonce už vinylů prodalo víc než CD, nicméně oslavné fanfáry trochu brzdí zasazení čísel do celkového kontextu průmyslu. Americká organizace nahrávacího průmyslu RIAA připomíná, že i přes další nárůst měly vinyly v roce 2023 pořád jen osmiprocentní podíl na všech ziscích z prodeje hudby. Podstatné nicméně není ani tak kolik peněz, ale kdo tyto peníze vydělává. Zatímco ještě před dekádou putovaly tyto zisky do nezávislého sektoru, teď už si větší část ukousnou velké nadnárodní firmy.

Tyranie barevných verzí

Ve světě si dnes vinyly běžně koupíte i ve velkých obchoďácích. Zatímco dříve v regále s nimi převažovaly reedice starých rockových klasik od Beatles po Fleetwood Mac, dnes už nabídce vévodí aktuální popové hity. Žebříčku nejprodávanějších vinylů v USA za první polovinu roku vládne Taylor Swift – její novinka The Tortured Poets Department prodala jen do června skoro milion vinylů. Mezi reedice dalších desek Swift se dokázala vklínit už jen Billie Eilish s Hit Me Hard And Soft a Beyoncé s Cowboy Carter, u nich se ale prodeje pohybují už jen kolem sta tisíc kusů.

Dřív vinyl fungoval jako nostalgické médium cílící na starší audiofily toužící po zopakování zážitku ze svého dětství, dnes vinylový trh táhnou mileniálové a generace Z. Na ně cílí marketingové triky, které z hudebního nosiče dělají hlavně sběratelský předmět. Tak například vinyl desky The Tortured Poets Department vyšel v šesti různých verzích. Ty se liší barvou, bonusovými tracky a exkluzivitou pro různé obchodní řetězce. Pokud se chcete počítat mezi nejortodoxnější fanoušky, musíte otevřít peněženku a koupit všechny (poslední album Taylor Swift existuje dohromady v neuvěřitelných 47 verzích).

Stejné triky dnes používá většina velkých jmen. Poslední album Billie Eilish existuje v pěti variantách, další dobře prodávaná deska Cowboy Carter ve čtyřech – liší se od sebe toliko obalem. Oblíbené jsou také různé speciální verze desek, které se prodávají pouze na Record Store Day, v den vinylových obchodů konající se v dubnu. Z akce, která vznikla v nultých letech na podporu obchůdků, v nichž se ještě prodává hudba, se v posledních letech stalo komerční monstrum, z něhož těží hlavně velké labely, které se snaží vnutit konzumentům své produkty pod rouškou exkluzivity. Nejprodávanější deskou letošního Record Store Day byla nová verze tři roky starého alba písničkáře Noaha Kahana, následovaná sběratelskými verzemi starších desek Paramore, Pearl Jam a Talking Heads.

Konec romantického snu

Record Store Day má mezi malými vydavateli vůbec podivnou pověst. Dříve jim pomáhal a budoval ponětí o tom, že vinyly jsou důležitou součástí ekosystému nezávislé scény. Dnes ale má údajná „slavnost vinylů“ praktický dopad v tom, že gramofonové továrny jsou zhruba od konce kalendářního roku zavalené zakázkami na lisování vinylů pro Record Store Day, mezi nimiž samozřejmě převládají ty od nadnárodních firem. Pokud jste nezávislá kapela nebo malý label a chcete vylisovat několik stovek kusů desek, které budete prodávat na svých koncertech, máte jednoduše smůlu. Váš titěrný objem – minimem je obvykle 300 kusů – těžko může soupeřit se zakázkou od giganta typu Universal nebo Sony. Továrna místo vaší desky musí týdny chrlit picture disky Taylor Swift.

S nárůstem zájmu o vinyly souvisí i jejich stoupající ceny, které z média dělají něco na způsob luxusního předmětu. Tím ale odpadají obyčejní fanoušci, kteří jeho koupí chtěli podpořit své oblíbence nebo si jen odnést něco z koncertu. Při cenových relacích kolem sedmi stovek korun už si takovou radost nemůžou dovolit. Někteří malí vydavatelé tak od vinylů přecházejí ke kompaktům nebo magnetofonovým kazetám, kde jsou výrobní ceny ještě pořád relativně nízko.

Tento posun se odrazil i na trhu s vinyly z druhé ruky. Díky digitálním databázím, jako je Discogs, lze snadno zjistit adekvátní cenu secondhandového vinylu a scénu ovládli spekulanti, kteří staré desky kupují jako investici a čekají, až vyletí jejich ceny. Šance, že v nějakém zapadlém bazaru objevíte vinylový poklad z minulosti, je dávno pryč, všichni se už dávno řídí tržními cenami, které lze dohledat na internetu. I tím se ale vzdalujeme od zážitků, které byly součástí vinylové romantiky dob minulých. Rozplynuly se a zůstal jen byznys.

Ano, vinyl je zpátky, ale v podstatě to znamená, že se z něho stal sběratelský artefakt, který vydělává peníze umělcům, kteří už jich beztak mají ažaž, kdežto ti, kteří by z jeho renesance mohli těžit, znovu zůstávají na okraji. Je to definitivní konec snu o tom, že by návrat fyzických nosičů mohl prospět nezávislé scéně. Vtipně v tomto ohledu vyznívá statistický výzkum společnosti Luminate, že padesát procent lidí, kteří si koupí vinyl, ho nikdy neposlouchá, protože ani nevlastní gramofon. Pokud chceme v absurditách považovat, je symbolem této proměny zmíněný picture disk, tedy barevná varianta vinylu, která ale má kvůli použití barvy horší zvuk než klasická černá verze. Fanoušci platí těžké peníze za desku, která má prokazatelně horší zvuk.