„Jsem Palestinka a můžu volit v izraelských volbách. To ale neznamená, že nežiju v apartheidu,“ říká právnička

V Izraeli proběhnou 27. října parlamentní volby. Jejich výsledky rozhodnou nejen o budoucnosti Benjamina Netanjahua a jeho krajně pravicové vlády, ale také o životech milionů Palestinců žijících na okupovaných územích, kteří volit nemohou. Palestinci žijící uvnitř hranic Izraele z roku 1948 se ale voleb mohou účastnit. Co to vypovídá o izraelském režimu? Jakým omezením Palestinci v politické soutěži čelí? A jakým represím čelili po 7. říjnu? O tom všem jsme mluvili se Sawsan Zaher.

Pokud takto vyloučíte Palestince, nepovažujete je za hodné rovnosti a zakládáte možnost je diskriminovat – kvůli jejich rase, etnicitě. V tom spočívá podstata apartheidu.

Zaher je palestinská právnička v oblasti lidských práv. Dříve působila jako zástupkyně ředitele v neziskové organizaci Adalah – centru pro práva arabské menšiny v Izraeli. Od roku 2022 je právnička na volné noze, v rámci své praxe zastupovala klienty (včetně např. Palestinské autority) před izraelskými soudy včetně toho nejvyššího. Žije v Haifě a byla jednou ze tří vystupujících na říjnovém semináři v poslanecké sněmovně.

Izrael čekají 27. října volby. Když se v Česku vedou debaty o tom, zda lze Izrael označovat za apartheidní stát, jeho obhájci stále dokola opakují, že téměř 2 miliony Palestinců v Izraeli mají volební právo a jeden je dokonce soudce u Nejvyššího soudu. Co byste na takový argument odpověděla?

Nejprve si musíme zodpovědět, jak apartheid definujeme. Mezinárodní právo ho definuje jako segregaci podle rasy, národnosti, náboženství nebo etnicity. Tahle segregace musí být systematická a namířená proti konkrétní skupině. V praxi byl aplikován v Jižní Africe, ale to nutně neznamená, že každý jiný konkrétní zločin apartheidu vypadá úplně stejně. Takže ano, v Izraeli opravdu žijí palestinští občané – jako já. Ano, máme právo volit a účastnit se voleb. Ale to ještě neznamená, že izraelský režim není apartheidní.

To mi připomíná okamžiky, kdy zastánci Izraele tvrdí, že v Gaze není genocida, protože to nevypadá stejně jako holocaust. Co jsou ale ty konkrétní aspekty izraelského apartheidu?

V roce 1948 proběhla nakba, židovské ozbrojené síly vyhnaly zhruba dvě třetiny arabské populace Palestiny. Jejich potomci dnes žijí na Západním břehu, v tom, co zbylo z Gazy, v Jordánsku, Sýrii nebo po celém světě. Tak vznikl stát Izrael. 

Jeho zákony od začátku diskriminovaly ty Palestince, kteří na tomto území zůstali. Nemohli se stát občany, nemohli vlastnit majetek. Palestinským uprchlíkům bylo bráněno, aby se vrátili do svých domovů a dostali zpátky svůj majetek. Spolu s tím dávaly zákony prioritu Židům, kteří do Izraele přicházeli. Vznikly tak dvě různé cesty k majetku a občanství, mezi kterými panovala jasná hierarchie. To vše zmiňuju proto, že v definici apartheidu je klíčová systematická rovina.

Novější zákony, které platí i dnes, v této diskriminaci jenom pokračují. Týká se to veřejných rozpočtů v samosprávách, zdravotnictví, školství, bydlení. Pokud ale zůstaneme u nadcházejících voleb, tak k diskriminaci dochází i na úrovni zastoupení v parlamentu.

V jakém smyslu?

Izrael nemá psanou ústavu, ale má tzv. základní zákony. Ty jsou běžně vnímány jako články ústavy. Jeden z nich se jmenuje základní zákon o Knessetu a vymezuje tři podmínky. Pokud jednu z nich jednotlivec nebo politická strana poruší, nesmí kandidovat. První je zákaz podněcování k rasismu. To je poměrně jasné a mělo by se vztahovat na všechny.

Druhá podmínka zní, že se nesmí „usilovat o zničení Izraele jako demokratického a židovského státu“. To v podstatě znamená, že pokud chcete kandidovat do parlamentu, nesmíte požadovat úplnou rovnost mezi Palestinci a Židy. To zásadně omezuje možnost toho, jaký může být váš program, a v důsledku také politické zastoupení Arabů. 

Třetí podmínka zakazuje „podporovat boj teroristické organizace nebo státu, které Izrael označuje za nepřátelské“. U ní je zásadní, jak se interpretovala po 7. říjnu 2023. Podle izraelského výkladu byli najednou všichni lidé v Gaze Hamás, takže se začala vztahovat na jakýkoliv odpor proti válce v Gaze. Vznikla atmosféra, ve které jen samotná zmínka o 7. říjnu znamenala podezření z podpory terorismu. Na to doplatil Sámí Abú Šeháde, kterému bylo de facto znemožněno kandidovat.

Realita voleb

Šlo o mimořádnou eskalaci represí vůči arabským politikům. Arabským politikům pravidelně před každými volbami zakazuje kandidovat parlamentní volební komise složená z poslanců, ale Nejvyšší soud její rozhodnutí v posledních dekádách vždy zrušil. Můžete vysvětlit, co bylo v tomto případě jinak?

Šeháde je politik z arabské levicové strany Balad. Její členové jsou každé volby vylučováni z voleb zmíněnou komisí kvůli oné druhé podmínce – Balad totiž požaduje rovnost pro Židy i Araby. On ale doplatil na třetí podmínku. 8. října 2023 napsal text, v němž mimo jiné rozebíral, proč došlo k útoku Hamásu, a zmiňoval dlouhou historii izraelských zločinů vůči Gaze. Obvinění z podpory terorismu samozřejmě není pravdivé. Když jste politik, měl byste mít také možnost analyzovat, co se stalo. Palestinští politici kandidující v Izraeli tuhle možnost nemají.

Šehádeho nejprve vyřadila zmíněná parlamentní komise – stejně jako několik dalších – a na začátku října šel případ k Nejvyššímu soudu. Zatímco ostatním politikům soud kandidaturu umožnil, jemu v podstatě doporučil, ať odstoupí. On nechtěl riskovat, že by tím ohrozil celou kandidátku, takže tohle doporučení uposlechl.

Šeháde přitom není marginální postava. Měl být trojka na společné kandidátce arabských stran, jejichž poslanci mohou být klíčoví pro to, aby koalice premiéra Netanjahua nezískala většinu.

Přesně tak. To mě přivádí zpátky k první otázce. Lidé v Česku 27. října uvidí výsledky izraelských voleb, ve kterých budou hlasovat také Palestinci. Ale to neznamená, že Izrael není apartheid a že nedochází k diskriminaci. Palestinci mají totiž celou řadu omezení, jak a co můžou v politice prosazovat.

Vzhledem k nadcházejícím volbám jsme mluvili hodně o nich. Ty ale nejsou jediným kritériem pro to, jestli stát je nebo není apartheidní. V čem dalším se to projevuje?

Můžeme ještě zůstat u těch základních zákonů, neoficiální ústavy Izraele. V roce 2018 byl přidán nový „článek ústavy“, takzvaný zákon o židovském národním státě. Ten v podstatě říká, že Izrael je stát pouze pro Židy. Zrušil status arabštiny jako úředního jazyka vedle hebrejštiny a snižuje jej na „zvláštní status“. K tomu upřednostňuje výstavbu čistě židovských měst. Především v něm ale stojí, že pouze Židé mají právo na národní sebeurčení. „Ústava“ tedy nechrání stejně práva všech izraelských občanů, ale jen těch židovských. Pokud takto vyloučíte Palestince, nepovažujete je za hodné rovnosti a zakládáte možnost je diskriminovat – kvůli jejich rase, etnicitě. V tom spočívá podstata apartheidu.

Demonstrace jen pro někoho

Poslední tři roky se Palestině dostává možná historicky největší mezinárodní pozornosti. Nejprve šlo pochopitelně hlavně o Gazu, postupem času se víc mluví také o násilí na Západním břehu. Jak ale tyto tři roky vypadaly právě pro ty Palestince, kteří žijí uvnitř území Izraele?

Po říjnu 2023 jsme my všichni – protože já mezi tyto lidi patřím – začali být vnímáni jako nepřátelé, kteří chtějí zničit a zabít Židy. To přineslo vlnu zatýkání, žalování u soudů, propouštění z práce nebo pozastavení studia na univerzitách a vysokých školách. Většinou se to týkalo lidí, kteří se buď přímo či nepřímo vyjadřovali k útoku 7. října, nebo používali slovo genocida a volali po zastavení války. Od té doby parlament také schválil celou řadu zákonů, které například takové vyhazování z práce umožňovaly. 

Ale třeba při užívání termínu genocida se ani nepoužívaly právní argumenty. Na první místo se položily pocity židovských občanů Izraele, kteří mohli tvrdit, že jim to ubližuje. A jejich pocity byly důležitější než ty palestinské. Mezitím spousta Židů otevřeně volala po zabíjení Arabů, po genocidě v Gaze, po dehumanizaci všech Palestinců. Když proti tomu Palestinci podávali stížnosti, nikdy to nevedlo k zahájení trestního ani disciplinárního řízení. I v tomto ohledu tu byla jasná hierarchie – a tedy apartheid.

Jak z vaší zkušenosti advokátky v těchto případech rozhodovaly izraelské soudy?

Napadat takové věci u soudu nebylo v prvním roce vůbec možné. Ne že by to bylo zakázané, ale věděli jsme, že Nejvyšší soud by to smetl ze stolu. Když v listopadu 2023 chtěli politici z arabských stran svolat demonstraci, policie jim to nepovolila. Stěžovali si u ústavního soudu a ten jim řekl, že teď není ten vhodný čas protestovat proti válce. Židovští občané přitom ve stejnou dobu mohli pořádat demonstrace za návrat unesených z Gazy. V tu chvíli jsme pochopili, že atmosféra ve společnosti i mezi soudci je natolik vyhrocená, že nejsou schopní ani základní empatie založené na právu, která by brala v potaz svobodu vyjadřování Palestinců.

Hodně případů jsme tedy řešili buď u nižších soudů, nebo na úrovni disciplinárních komisí a podobných polosoudních orgánů na pracovištích nebo na univerzitách. Někde se nám podařilo zabránit vyhození ze školy či práce, někdy ne. Často jsme si s klienty vyhodnotili, že pokračovat ve sporu by v takové atmosféře přineslo ještě víc škody. Automaticky jsme se museli bránit na nižší úrovni – místo toho, abychom mohli naše případy řešit jako rovní.