Film Ještě nejsem, kým chci být vstoupil na začátku října do kin s velkými (a zaslouženými) fanfárami. Otevřený portrét fotografky Libuše Jarcovjákové sestavený z jejích snímků doprovází výjimečný soundtrack, který mají z podstatné části na svědomí současní čeští hudebníci Oliver Torr a badfocus. Zatímco první jmenovaný je držitelem hudební ceny Vinyla za desku Fragility of Context (2021) a představil se už jako autor hudby k filmu Banger, jeho mladší kolega badfocus (Prokop Korb) nabral zkušenosti třeba při tvorbě soundtracku k tanečnímu filmu Laterny magiky Národního divadla s názvem New Normal (2020). Spolupracoval také s Amelií Sibou, Ankim nebo Klarou Wodehn.
Jejich hudba vyprávění o osudu umělkyně v nevlídné době zpřítomňuje a podtrhuje nadčasové poselství filmu. „Díla, která vytváříš, jsou vlastně jen vedlejším produktem autonomního, autentického života. Došlo mi, že když chce umělec dělat dobré věci, tak tohle je k nim cesta. Člověk se stane umělcem teprve tehdy, když dokáže jako umělec žít,“ říká badfocus. Filmová hudba nyní vychází v přepracované verzi jako hudební album. Deska I’m Not Everything I Want to Be (OST) vyšla na streamovacích službách i na vinylu.
Znali jste fotografie Libuše Jarcovjákové, než jste byli osloveni k tvorbě soundtracku?
Oliver Torr: Já jsem ji znal, ale ne do hloubky.
badfocus: Já vůbec. S její tvorbou i příběhem jsem se seznámil až skrze film, vlastně až ve chvíli, kdy jsem viděl první hrubé střihy.
Jak jste se u tohoto projektu ocitli?
Torr: Propojil nás Lukáš Kokeš, producent filmu. Do té doby jsme se neznali a viděli jsme se myslím až při prvním míchání. Ale věděli jsme o sobě.
badfocus: Práce na soundtracku probíhala paralelně. Každý jsme dělali vlastní scény, které jsme měli přiřazené.
Kdo o přiřazení rozhodoval?
Torr: Lukáš Kokeš s režisérkou Klárou Tasovskou tvoří tvůrčí duo a myslím, že to zkurátorovali dohromady. Přijde mi, že scény rozřadili podle toho, jakou kdo děláme hudbu. Dokázali si představit, jak k tomu přistoupíme a viděli už dopředu film jako celek.
Libuše žije život a ty věci, které se kolem ní dějí, jsou výsledkem nějakého přístup k životu, přístupu k umění.
badfocus: Nedílnou součástí finální podoby byl ještě DJ GÄP, který měl také na starost nějaké scény. Každý z nás má nějakou silnější stránku a oni to vybírali tak, aby je využili. Je skvělé, že jsme na tom mohli pracovat všichni tři, protože to takhle dostalo úplně jiný rozměr.
Byly nějaké momenty, kdy jste vy dva pracovali na hudbě spolu? Nebo tak vznikla až finální podoba soundtracku, která teď vychází i samostatně?
Torr: Soundtrack je samostatné dílo vzniklé rekompozicí hudby z filmu. Film jsme si natvrdo rozdělili na půl a každý jsme pak materiál na album zpracovali po svém. Já jsem si třeba z té hudby udělal sample pack, který jsem použil při skládání.
badfocus: Společná práce asi spočívala víc v supervizi nebo vzájemné asistenci. Konzultovali jsme některé věci mezi sebou i s Lukášem.
Ptali jste se producenta filmu, kde se vzal nápad použít současnou elektronickou hudbu do dokumentu, který se odehrává z velké části za normalizace?
Torr: Přímo jsme to nikdy neřešili, ale myslím si, že Lukáš se chtěl vyhnout tomu, aby se z filmu stal jen retrodokument. Chtěl udělat něco, co je současné a bude to zajímat i dnešního diváka.
badfocus: Vnímám to podobně. Libušin příběh a myšlenky komunikované skrze film jsou podle mě nadčasové a nevážou se na nějaké konkrétní období.
Ve filmu je alespoň použitý jeden osmdesátkový song. Ve scéně z T-klubu zní ze samplu zpěv a melodie z písně Evy Hurychové a Václava Neckáře To chce mít svůj systém. Jak se tam dostala?
Oliver Torr: Olin Soldán, který dělá label LBD Sounds, se specializuje na československý elektronický pop osmdesátých let a vydal třeba kompilaci bratrů Ormových. Nějakým způsobem získal práva na tohle album Hurychové a Neckáře, které je na svoji dobu dost futuristické. A my jsme tehdy – a už je to pár let – udělali remix, možná spíš reinterpretaci toho singlu To chce mít svůj systém. Když jsem začal práci na soundtracku, měl jsem při ruce software používající umělou inteligenci. AI se dokázala podle jedné písně naučit zpívat jako někdo konkrétní a pak jsem ho nechal zazpívat, co jsem potřeboval. To byl případ právě skladby To chce mít svůj systém. Nebylo to nic záměrně futuristického, spíš mě teď takhle baví dělat hudbu, která vychází z nějakého hlubšího výzkumu.
Ve filmu je také slyšet píseň Open od Amelie Siby…
Torr: Potřebovali jsme track, který bude znít, jako by ho Libuše mohla poslouchat ve sluchátkách. Myslím, že to vymyslela Míša Patríková. Hudbu k filmu míchal Kryštof Kříček, který má k Amelii blízko. Nahodili to tam a fungovalo to.
Mezi spolutvůrci soundtracku jsou uvedeni ještě Filip Míšek a Martin Ožvold. Jaký byl jejich příspěvek do celé té mozaiky?
Torr: Mají tam drony, které zbyly ještě z jiného projektu. Pracovali jsme s nimi oba, na OST jsou myslím v Prokopově části, ne?
badfocus: Vím, že jsem s nimi pracoval někde v druhé polovině toho soundtracku. Je dobré říct, že k tomu OST jsme dostali k dispozici tři zvukové stopy, jedna obsahovala všechny hudební plochy, druhá použité ruchy a v té třetí čte Libuše ze svých dobových deníků. A z nich jsme stříhali pasáže, efektovali, remixovali…
Torr: A ještě je tam stopa zvukového designu filmu, na které pracovali Míša Patríková a Saša Kashcheev. Saša tam měl spoustu takových punkových sound designů, které jsme částečně krášlili, částečně přenahrávali, ale spousta jich tam i zůstala. Při celém procesu tvorby soundtracku i toho finálního OST, co teď vychází samostatně, jsme měli hodně volné ruce.
Ty jsi, Olivere, dělal hudbu k Addikts a Bangeru. V čem to byla teď jiná práce než u projektů režiséra Adama Sedláka?
Torr: Největší rozdíl byl asi v čase. U Libuše bylo více prostoru na „research and development“, měl jsem na skládání měsíce, pak se mi to vrátilo ze střižny a já jsem viděl, jak film funguje s hudbou a mohl jsem ještě něco změnit. Byl to takový ping-pong, zatímco u těch Adamových věcí je to všechno rychlejší. To je taky dobré, dodá to věci impulzivnější energii, což mi vyhovuje, protože mám často tendenci věci overthinkovat. Ale u současného projektu bylo nutné o tématu skutečně víc přemýšlet.
Pro tebe, Prokope, to byla myslím první zkušenost na tvorbě filmového soundtracku. Je to tak?
badfocus: Předtím jsem dělal na pár projektech jako asistent u Jirky Buriana v jeho studiu. Ale takhle velkou věc nikdy. Byl jsem rád, že to nebylo úplně poprvé, už jsem měl trochu vyzkoušené, jak pracovat s vizuálem. Všechno na tomhle projektu se mnou souznělo a souzní, ať už esteticky nebo obsahem. Celý ten proces byl velmi organický, scény, které jsem dělal, vznikaly hrozně nenásilně, možná až trochu omylem. Pět minut něco děláš, pak si to pustíš a „wow, máme to“. Ale k tomu vedla dlouhá cesta, musíš tu scénu nacítit, chytit emoci, kterou chceš, aby v ten okamžik divák cítil. Všechno to bylo hodně přirozené.
Předpokládám ale, že občas vám z režie něco vrátili, ne?
Torr: Jasně, že pár takových míst bylo, ale to bylo dobře. Práce byla v tomhle občas dost kolaborativní, bylo dost času na to si věci vracet a vyjasňovat. V tom hrál důležitou roli Saša, který taky pracuje se zvukem a dokázal vidět naši vizi.
badfocus: Taky jsem to nebral tak, že by mi něco vraceli na předělání, spíš mi dali feedback a já na jeho základě hudbu vylepšoval.
V OST jsou slyšet i promluvy Libuše Jarcovjakové. Většinou jsou jen krátké, někdy je to i jen jedno slovo. Bylo těžké pracovat s touhle vrstvou? Přece jen hlas někdy může narušit plynutí hudby, vnáší do ní něco konkrétního…
Torr: Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsme seděli u Prokopa ve studiu, přišel Lukáš a my jsme projeli film a jenom jsme barvili na červeno věci, které nás v těch replikách bavily. Pak jsme je znovu procházeli a vyhazovali, až zůstala finální selekce. Dělal jsem to tak i ve vydané verzi soundtracku k Bangeru. Používat repliky jako hudební motivy je příjemné pro posluchače, protože tě to může vrátit k filmu. Ale ne tak, že by sis vybavoval jednotlivé scény, ale spíš tu emoci, kterou jsi při nich cítil. Takhle má podle mě fungovat OST.
badfocus: Jsou to trochu vodítka, se kterými můžeš soundtrack poslouchat a film si zpětně reflektovat. Myslím, že ty útržky nejsou zase tak konkrétní, aby ti nutně diktovaly, na co máš myslet. Spíš tě jen jemně nasměrují do celkového kontextu.
Kde se vzal nápad vydat soundtrack samostatně? Teď dokonce bude díky Full Moon Foru i na vinylu.
badfocus: Myslím, že to vzešlo od Lukáše a od Michala Pařízka právě z Full Moonu..
Torr: Lukáš zmiňoval, že by bylo super, kdyby to vyšlo samostatně jako soundtrack. Pak jsem tomu moc nevěnoval pozornost, ale pamatuju, si že když Kristýna Kulíková dělala plakát a typografii k filmu, tak se ji Lukáš zeptal, jestli nechce dělat i obal pro soundtrack. A já s Kristýnou dlouhodobě spolupracuju – ona je moje dvorní grafička, anebo já jsem její dvorní hudebník…
A je nějaká šance, že by soundtrack zazněl i naživo mimo kontext filmu?
Torr: Mně ty živé soundtracky přijdou trochu jako klišé. Vždycky si představím Hanse Zimmera s orchestrem a to je na mě trochu moc… Hodnota soundtracku náleží tomu filmu spíš než nám. Podle mě se nedá odpojit od Libušina příběhu.
Bavili jsme se o tom, že příběh Libuše Jarcovjákové je nadčasový a dotýká se schopnosti umělce vybudovat si v životě autonomii své tvorby. Jak promlouval snímek k vám?
badfocus: Pamatuju si, že jsem dostal první hrubý sestřih, když jsem jel zrovna vlakem do Budapešti. Pustil jsem si ho a úplně jsem zapomněl, že bych měl přemýšlet nad hudbou, a jen jsem se ponořil do filmu. Tehdy ve mně zarezonovala myšlenka, že člověk se stane umělcem teprve tehdy, když dokáže jako umělec žít. Že díla, která vytváříš, jsou vlastně jen vedlejším produktem autonomního, autentického života. Došlo mi, že když chce umělec dělat dobré věci, tak tohle je k nim cesta. Musíš to trochu pustit a nechat, ať se některé věci dějí samy a jen skrz ně říkáš pravdu.
Torr: Mám to stejně. Mám docela silný vztah k vizuálnímu umění, takže jsem byl rád, že jsem byl osloven na projekt o umělkyni, která má takhle výrazný a zároveň organický přístup k tvorbě. Děláš věci a moc nad tím nepřemýšlíš. Já nejsem moc fanoušek konceptuálních balastů, kterými umělci vysvětlují, proč udělali tohle nebo támhleto. Libuše žije život a ty věci, které se kolem ní dějí, jsou výsledkem nějakého přístup k životu, přístupu k umění. V jádru toho všeho je její obsese něco vytvářet, což je mi hodně blízké.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás