Helen Hester působí jako profesorka genderových a mediálních studií na Západolondýnské univerzitě a jako jedna z proponentek*ů xenofeminismu vyzývá ke strategickému užívání technologií za účelem odstranění utlačivých struktur. V knize Až skončí práce napsané s Nickem Srnickem rovnou nabádá ke shození práce z piedestalu. V rozhovoru se dostáváme k rušení genderu a postpracovní politice ve specifickém kontextu východní Evropy, kde xenofeministickou budoucnost zatemňují rozličné průsečíky postsocialismu, klerofašismu a neoliberalismu. Dojde i na možnost akademického aktivismu ve světle probíhající genocidy. Rozhovor se přesto nese v poměrně optimistickém duchu a končí u volání po nadnárodní solidaritě a kolektivním úsilí. Helen Hester vystoupí 26. října v diskuzi Domov a boj za volný čas v rámci Inspiračního fóra, diskusní platformy Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Fórum nabídne padesátku vystupujících z domova i ze světa a během čtyř dnů se bude v diskusích věnovat klíčovým tématům dneška: válce, imunitě, lesu a také technologiím a volnému času.
V češtině nedávno vyšla vaše kniha Až skončí práce, kde argumentujete pro přehodnocení role a významu práce ve společnosti. První konstruktivní připomínky, které jsem na ni zaregistrovala, jsou zhruba tyto: jak myšlení a politiku postpráce sladit se stále přítomným a v blízké době asi nekončícím bojem pracujících, zejména z marginalizovaných skupin, jako jsou pečující nebo rasizované osoby, za lepší pracovní podmínky?
Vize jiné budoucnosti představované v knize jsou spekulativní. Nemyslím si ale, že by byly odtržené od reálných, materiálních podmínek. Řekla bych naopak, že vychází z těch velmi, velmi špatných pracovních podmínek v globálním měřítku a z reálného ohrožení pracujících. Myslím si, že v některých ohledech kniha tyto boje opravdu artikuluje: zabývá se hlavně vytvářením vazeb mezi pracujícími.
Jedním z motivů, které nás k jejímu psaní přivedly, bylo naše přání propojit aktivisty prosazující postpráci s pracujícími v oblasti péče. Takže spíše než abychom je vnímaly*i jako dva zcela odlišné boje, že jedny*i bojují za konec primátu práce a druhé*zí za lepší podmínky pro pracující v oblasti péče, ve skutečnosti je nutné uvažovat o nich současně. Náš projekt je částečně snahou pojmenovat a propojit řadu existujících bojů.
Pracující ve službách jsou předvojem současné pracující třídy. Takže jednou z věcí, kterou, jak doufáme, může kniha iniciovat, k něčemu přispět nebo něčemu přihrát, je propojení existujícího boje pečující práce a boje proti novodobému otroctví s tímto typem postpracovního myšlení. Takže ano, je zásadní, aby to, co nabízíme, nebyla jen utopická představa. Nesnažíme se nabídnout nějaký plán dokonalého světa, spíše načrtnout možné způsoby, jak přemýšlet o postkapitalistické společnosti, která by samozřejmě měla pozitivní vliv na stávající pracující.
Jak tedy reagujete na některé z levicových kritik vaší práce, které argumentují, že myšlení a politika postpráce se může vynořit pouze z privilegovaného postavení?
Trochu to zkresluje problém. Postpráce není o odmítnutí práce. Taková myšlenka by samozřejmě pramenila z privilegovaného postavení. Jediní lidé, kteří by si tohle mohli dovolit, jsou ti nezávisle majetní. Postpráce neříká nic jako: přestaňme všichni pracovat, dnes zůstaneme všichni v posteli. Ve skutečnosti je to konstruktivní projekt.
Registruji jistou tendenci zaměňovat koncept postpráce s jakousi futurologií. Čteme různé spekulace o automatizaci, fantazie o tom, že se všechno promění v plně automatizovanou společnost. Přitom víme, že to asi nenastane, jedním z výchozích bodů knihy je to, že existuje spousta práce, která je vůči automatizaci odolná. A že existuje spousta práce, kterou bychom možná pro začátek ani nechtěli automatizovat. Můžeme si uvědomovat, že pečující práce je práce, a zároveň si říkat: dobře, ale pak nemá smysl si představovat svět, ve kterém je tato práce úplně zrušena, protože to by pro mnoho lidí znamenalo opravdu horší svět.
Čím více tihle lidé bojují proti vzestupu queer a trans* politiky, tím víc váznou v pasti, kdy diskurz kolem těchto věcí posilují, a tak vlastně posilují viditelnost trans* a queer politických hnutí.
Přemýšlení o postpráci neznamená jen říkat, přestaňme pracovat, ale opravdu přemýšlet, jak kolektivně vybudujeme svět s decentralizovanou pracovní etikou. A taky – jedna z věcí, kterou jsme chtěly*i, aby v knize zazněla – o jakých restrikcích přemýšlet. Iniciativy týkající se odklonu od nadvlády práce nad naším časem musí být univerzální, musí zahrnovat spravedlivé sdílení práce, která je nezbytná, a nesmí záviset na formátu rodiny. Takže jsme se snažily*i přemýšlet i nad tím, jak vytvořit produktivní, konstruktivní politický projekt, který nevychází z privilegované pozice, ale snaží se přetvořit sociální podmínky plošně.
Poukázala jste i na další formy abolicionismu, třeba „rušení rodiny“. V poslední době hodně přemýšlím o citlivém rušení genderu, kterého se dotýkáte i ve Xenofeministickém manifestu (v češtině částečně ve Xenofeministické čítance, Display, 2022). Asi se shodneme, že nám diferenciace neprospívá a že bychom ho rády*i postupně opustily*i. Nemůžu se ale zbavit pocitu vlastní privilegovanosti, kdy přestože odmítám binarity – osobně i politicky, neznám na vlastní kůži například tělesnou dysforii spojenou s přisouzeným, binárně pojatým genderem. Chci tím říct, že gender, i když třeba binární a esencializující, je hluboce spjatý s identifikací mnoha lidí a komunit. A tak tápu: jak si představovat a usilovat o budoucnost mimo gender, aniž bychom byly*i necitlivé*í k těm, které*ří v těchto konstruktech nacházejí zásadní smysl a útěchu?
To je důležitá poznámka, protože xenofeminismus je v mnoha ohledech transfeministickým projektem. Rozhodně nenaznačuje, že by nikdo neměl nárok na feminitu nebo maskulinitu, že všechny*všichni musíme být tak nějak nebinární, bytosti bez genderu. Xenofeminismus prosazuje jinou formu genderové abolice. V manifestu máme pasáž, kde říkáme: „Nechť rozkvete sto genderů.“ Tam právě naznačujeme, že genderové vyjadřování může být vlastně formou tvůrčího naplnění, že to pořád může být něco, k čemu lidé cítí silné pouto, že to může být něco energizujícího a krásného, ale že nemá smysl vytvářet binární genderový rámec, v němž genderové vyjadřování disponuje i jiným významem než samo o sobě.
Gender jako oblast sebevyjádření a sebeidentifikace a tělesné autonomie má ústřední význam a tělesnou autonomii považuji za jeden z axiomatických feministických principů – není feminismu bez tělesné autonomie. Ale zároveň musí existovat místo v kultuře pro ten matoucí, chaotický, energický a úžasný druh genderového vyjádření, které gender nezužuje na dvě dominantní formy.
Jak tohle všechno komunikovat ve světle nárůstu pravicového populismu (nejen) ve východní Evropě? Jak můžeme mobilizovat xenofeministické myšlení abolice a reprodukční spravedlnosti tváří v tvář reakcionářské zpětné vlně odporu?
Pojítka mezi extrémně rigidně pojatou genderovou ideologií a krajně pravicovou politikou jsou do očí bijící. Bohužel vidíme, že jakákoli snaha o problematizaci nebo komplikaci genderu čelí v současné době opravdu znepokojivé zpětné vlně a je zcela pochopitelné, že se lidé cítí znepokojeni. Být viditelně trans* nebo experimentovat s genderem, proti tomu se aktuálně vždycky zvedne vlna odporu.
Nechci zlehčovat fakt, že na mnoha místech je ten pocit zranitelnosti trans* a queer komunity zesílený, protože pramení z všudypřítomné hrozby fyzického násilí, ale zároveň tady máme velké úspěchy hnutí za trans* práva, za ženská práva, rozšiřuje a zcitlivuje se chápání toho, co znamená být genderqueer… Ten reakcionářský odpor je živen tím, že už zkrátka neplatí jako samozřejmost, že vaše genderová identita automaticky odpovídá vašim reprodukčním orgánům, a/nebo že to pak určuje, ke komu jste přitahováni. Že už není samozřejmý ten heterosexuální matrix, o kterém mluví Judith Butler, kde těla a identity a sexuality sledují nějakou úhlednou kauzální linii. Tyhle věci už vstoupily do univerzálního diskurzu, už jsou součástí nějakého vědění. Bez ohledu na to, jak velký je odpor, džina zpátky do láhve už nikdo nemůže vrátit.
Máme spoustu lidí na pravici, spoustu trans exkluzivních radikálních feministek, které*ří říkají, co gender je a není a jak funguje sexualita a bojují proti tomuhle a támhletomu, ale vždycky tím vlastně artikulují možnost, že by to mohlo být i jinak. Ano, mají sice potřebu odsuzovat trans* lidi a queer lidi, ale tahle jejich potřeba je založena na tom, že trans* a queer lidé jsou v kultuře viditelní tak, jak tomu dosud nikdy nebylo.
Čím více tihle lidé bojují proti vzestupu queer a trans* politiky, tím víc váznou v pasti, kdy diskurz kolem těchto věcí posilují, a tak vlastně posilují viditelnost trans* a queer politických hnutí. Samotný fakt, že cítí potřebu tuhle zpětnou reakci artikulovat, ilustruje, že se kulturní podloží docela výrazně posunulo. A všechno to jejich úsilí a chvástání je založeno na jakémsi nuceném uznání skutečnosti, že věci mohou být jinak, než jak by je chtěli reprezentovat.
To zní hodně optimisticky. Ještě bych u Xenofeministického manifestu zůstala a doptala se na další optimistickou myšlenku. Na jednom místě s kolektivem autorstva Laboria Cuboniks píšete o možnosti „využít odcizení jako podnět k vytváření nových světů“. Jak můžeme odcizení – obvykle prožívané jako něco, co nás spíše zbavuje moci – proměnit v nástroj osvobození, a to zejména pro ty nejdrsněji marginalizované z nás?
My jsme si v Manifestu s pojmem odcizení hrály*i dost zbrkle a volně a od jeho zveřejnění jsme strávily*i hodně času snahou některé věci upřesnit. Vyjadřujeme se tam ke spoustě forem odcizení, včetně jakéhosi technického odcizení, odcizení v marxistickém slova smyslu nebo osobním odcizení, a spousta z nich je tak nějak volně promíchaná. Zásadní je, že o odcizení se často uvažuje jako o něčem, co je veskrze negativní, co souvisí s dehumanizací, nebo jako o něčem, co je třeba překonat.
Zároveň o něm můžeme přemýšlet i tak, že je to vlastně nezbytný proces odluky (estrangement) od toho, co je. Proto v manifestu přemýšlíme o odcizení jako o určité kapacitě, která neodkazuje nutně jen k epistemickému odtržení od vlastní role nebo vlastního příspěvku k širšímu společenskému celku, ale skoro až naopak, chápeme ho jako schopnost porozumět komplexním jevům, které vlastně nelze uchopit v jejich bezprostřednosti.
Je to vlastně schopnost zabývat se abstraktními úvahami, teoretickými úvahami o věcech, které bezprostředně nevnímáme smyslovými orgány, což nám dovoluje chápat svět prostřednictvím pojmů a idejí, a to pak zase umožňuje určité druhy a způsoby kolektivního jednání.
Tahle forma odcizeného myšlení je pro úsilí uchopit nějakou totalitu ve smyslu celku skutečně nezbytná, protože totalitu nemůžeme zakusit. Jsme vystaveny*i jejímu vlivu, cítíme její působení, ale pouze prostřednictvím empirických prostředků poznání je nepochopitelná. Celek, celistvost světa nemůžeme nahlédnout a pochopit jen prostřednictvím toho, čeho se dotýkáme, co cítíme, co chutnáme, co vidíme. Proto musíme být schopny*i takového odcizeného myšlení. Protože bezprostřednost je jaksi ideologicky mystifikující, celek není dán v bezprostřednosti.
Jak se vyrovnáváte s napětím mezi akademickou neutralitou a naléhavostí politické angažovanosti? Mnoho institucí, hlavně západních, akademický aktivismus teoreticky podporuje, ale často pak akademičky*i, kteří jsou příliš „politické*čtí“, nějak trestá. Jak se jako akademická obec, a zejména ty*i z nás na prekarizovaných pozicích, navigovat skrze rizika, která s sebou nese vyjadřování příliš hlasitého nesouhlasu v rámci neoliberálních akademických institucí?
Mám dojem, že některé*ří politicky aktivní akademičky*ci mají tendenci přeceňovat roli, kterou ve facilitaci politických změn mají. Já se snažím takovému uvažování vyhnout. Nemyslím si, že když vytvořím správný filozofický koncept, tak změním svět. Jediným bodem, kdy se činnost akademické obce stává smysluplně politickou, je na styčné ploše s činnostmi sociálních hnutí. Podle mě můžou být akademičky*i pro různá sociální, politická nebo aktivistická hnutí užitečné. Můžeme nabídnout něco jako tranzity – grassrootovou práci, která se odehrává dole u kořenů, šířit ji napříč úrovněmi a kontexty.
Spolupracuji s nezávislou výzkumnou organizací Autonomy, což je think tank zaměřený na téma budoucnosti práce ve Velké Británii. Vedu jejich program Family Futures a svou funkci vnímám jako zprostředkování mezi tím, co se děje na grassrootové úrovni, a různými druhy publika – publikem, které vytváří politiky, akademickým publikem. Snažím se hledat způsoby, jak tohle propojení usnadnit a zajistit, aby se určité hlasy dostaly do povědomí veřejnosti, aby byly vyslyšeny v určitých kontextech, kde by možná jinak nebyly. Tady mám pocit, že můžu pomoci.
Zároveň ale pracující z akademického prostředí také čelí nedostatku nebo nouzi, neustále pociťuje strach o svou práci. Nejdříve o pozici v doktorandském studiu, kde jste v nikdy nekončícím procesu pohovorů s institucí, protože nikdy nevíte, zda na konci čeká práce. Vždycky se proto musíte chovat co nejlépe a na katedře se prezentovat v tom nejzářivějším světle. A když práci dostanete, obavy nezmizí, protože jste neustále vystaveny*i hrozbě restrukturalizace, hrozbě rozpadu odvětví, hrozbě poklesu počtu studujících… Aktuálně jsme svědky*němi zavírání mnoha kateder a propouštění a to se netýká jen Velké Británie.
Proto lidé nepřemýšlejí o tom, co je nejhodnotnější, nebo politicky nejradikálnější, nejpřínosnější projekt, do kterého by se mohl*a zapojit, ale jak mohou svou práci formulovat tak, aby byla přijatelná pro sponzory. To vytváří práci, kterou instituce dělá a může dělat. Žádný div, že se pak sami sebe ptáme, jak hlasitě se v tomhle světle můžeme vyjadřovat k otázkám, jako je Palestina nebo práva trans* osob, aniž by nám hrozila cenzura.
Jsme podporovány*i v tom, abychom cítily*i, že naše účty na sociálních sítích jsou prodloužením naší profesní značky, a pokud se třeba jejich prostřednictvím budeme k těmto otázkám vyjadřovat příliš vehementně, pravděpodobně se dostaneme do problémů. Ale i když je to v jistém ohledu pochopitelná úzkost, mám pocit, že to často podkopává angažovanost akademické obce v politické oblasti. Občas prostě musíte tu úzkost eliminovat, protože v sázce jsou větší věci než vaše práce a než to, že za tweet dostanete přes prsty.
Je tu celý svět věcí, na kterých lidem hluboce záleží a za které musí být ochotni se postavit, mluvit o nich a organizovat se kolem nich. A myslím si, že pokud se nás do tohoto procesu zapojí dost, povede to k tomu, že si akademická práce udrží nějakou relevanci. Protože jaký by jinak měla význam? Mohly*i bychom si publikovat ty naše krásné studie, ale jinak neuděláme nic. Pokud jsme se dostaly*i až k akademické práci na plný úvazek, ale nezastáváme se svých kolegyň*ů, nezastáváme se věcí, na kterých nám záleží, tak jsme selhaly*i.
K čemu pak ale vůbec vymýšlet koncepty? Nešlo by obě aktivity sloučit? Mohla by třeba nadnárodní solidarita, po které mimo jiné volá xenofeminismus, reálně přispět ke zlepšení situace v místech, jako je Palestina nebo Libanon?
Právě solidarita je podle mě ten nejzajímavější koncept. S Laboria Cuboniks jsme si původně říkaly*i kolektiv, ale později jsme se začaly*i označovat za pracovní skupinu, a to zkrátka proto, jak moc jsme roztříštěné*í. Něco sice děláme, dva nebo tři z nás, ale ne vždy máme možnost všechno pořádně probrat. Jsme také velmi diverzní. Máme na věci dost odlišné názory. Ale zrovna tohle je jedna věc, kde jsme se znovu sjednotily*i. Protože všechny*ichni cítíme, že musíme najít způsob, jak vyjádřit naši solidaritu s Palestinou a Libanonem. Byly*i jsme třeba pozvány*i na akci k 10. výročí xenofeminismu. Ale bylo to v Německu. A tak jsme došly*i k tomu, že v tomto kontextu nedokážeme naši solidaritu s Palestinou vyjádřit. A podobné diskuse o našich kapacitách probíhají neustále. Můžeme pomoci skrze nějaké skutečné zdroje? Ne, a přišlo by mi dost egoistické naznačovat, že máme něco, co by mohlo jako opravdový zdroj posloužit.
Ve skutečnosti je hlavním úkolem, který máme, podporovat to, co považují za nezbytné lidé v Palestině. Jen tak pomůžeme jejich boji. Po zničení všech univerzit se v Palestině objevily snahy o oživení vysokoškolského vzdělávání. Zaregistrovala jsem iniciativy s cílem poskytovat online kurzy a podobné aktivity. To je třeba něco, k čemu jsem se jako dobrovolnice přihlásila. Zatím k tomu ale nedošlo, protože lidé mají jiné starosti.
Co můžeme dělat, je nabízet zdroje k oživení solidarity, která je v zásadě vedlejším produktem odcizení, stejně jako schopnost myslet nad rámec našeho vlastního bezprostředního okolí. My neusilujeme o vytváření stále jemněji rozlišitelných konceptů identity, kde jednou patříte k této malinké fasetě, jindy zase k támhleté. Jde nám spíše o pochopení toho, co je transverzální – koncepty, které umožňují sbližování pracující třídy jako kolektivního politického subjektu. Teď ale musí být tím nejbezprostřednějším zájmem zachování života, snaha minimalizovat počet zabitých dětí… V tom se teď jako xenofeministky*é cítíme bezmocní, ostatně asi jako všichni ostatní. Přál*a bych si, aby existoval způsob, jak by xenofeminismus mohl aktivně, reálně pomoci.
Je budoucnost nejen politického angažování se, ale i akademického psaní v kolektivech?
Ano, je! Nejen akademické psaní, ale i politické psaní nebo myšlení podporuje určitý druh myšlení, který spojuje – který zahrnuje různé lidi, různé pohledy a neustále vás vyzývá k pokládání dalších otázek a k převracení předmětů svého tázání ve vlastní mysli tak, abychom je nahlédly*i z různých úhlů pohledu. Různí lidé budou vždycky klást otázky, které by vás samotné nenapadlo artikulovat. A to i v rámci relativně omezených typech pracovních skupin, jako je Laboria Cuboniks. Nás je šest, ale jsme z různých zemí a potýkáme se s různými druhy pečovatelských povinností. Všechny jsme ale bílé ženy se zájmem o filozofii a akademii jako takovou, cis i trans. Chybí nám pojítko globálního severu a jihu nebo rasová diverzita. Ale i v rámci tak úzkého kolektivu jako Laboria Cuboniks se vám stane, že si řeknete: takhle jsem o tom nepřemýšlela, takhle jsem to předtím neviděla. Každá přinášíme něco jiného a tvoříme něco, čeho by nebylo možné dosáhnout v jedné osobě.
Nebude to vždycky perfektní. Někdy to může být zmatené. Někdy dopíšete text a pomyslíte si, no, jsou tam teda části, kterým moc nerozumím, nebo to, co si myslím, že něco znamená, znamená vlastně něco úplně jiného. Ale taky to může být dost produktivní proces, který skrze spolupráci vyústí v něco nezvyklého. A to může být dost vzrušující.
Autorka je akademická aktivistka, která se pohybuje na poli sociologie, kulturální teorie a kulturní antropologie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás