Bez zhruba deseti procent pirátských voličů by nikdy nepadl Babiš a nikdy by nebyla slepena současná vláda. Petr Fiala to věděl a také ví, co je legitimita. Jeho vláda vládla nejen díky propadlým hlasům sociální demokracie a Přísahy, ale také díky propadlým hlasům voličů Pirátů, kteří výměnou za své hlasy pro Piráty dostali poslance STAN. Patrně i proto se premiér dlouho choval k podvedeným, vykroužkovaným a v parlamentní aritmetice irelevantním Pirátům vcelku velkoryse, přinejmenším z hlediska množství pozic, do kterých je pustil. Nicméně nastala chvíle, kdy jsou příští volby definitivně víc než minulé volby, a tak Fiala s Piráty až operetním způsobem zametl a ponížil je.
Díky za příležitosti a čau
Piráti tento vzkaz pochopili a pochopili i to, že jediná cesta, jak si zachovat sebeúctu, je okamžitě odejít z vlády. Jen ministr zahraničí Lipavský porozuměl situaci po svém: jako další zatáčce ve své kariéře, kterou je třeba vybrat. Ještě den předtím doporučoval ve straně zrušit vnitřní demokracii: „vypnout fórum“ a uskutečnit čistku od „komoušů a ultralevičáků“ (strašit levicí v zemi, v jejímž parlamentu nesedí ani jeden levicový poslanec a politické spektrum se omezilo na slabý střed, liberální pravici, konzervativní pravici a krajní pravici, která je nejsilnější ze všech, se stalo pozoruhodným folklórem). Den poté si to rozmyslel, po zhlédnutí jedné tiskovky pochopil, že se stranou, jíž ještě včera doporučoval zásadní kroky, vlastně už nemá nic společného a zinscenoval podání „demise“, jejímž výsledkem bude, že ve vládě zůstane.
Nicméně soudná zahraniční politika se především nesmí řídit pouze zájmem Izraele. Musí vzít v potaz, že svá práva a legitimní zájmy mají právě tak Palestinci a Libanonci.
S Piráty se rozloučil po svém a až roztomilým způsobem, u něhož čtenář neví, zda je směšný bezděčně, nebo zda se jedná o záměrný výsměch. „Děkuji Pirátům za všechny příležitosti, které jsem díky nim získal. Děkuji také za celou řadu osobních přátelství a nezapomenutelných zážitků,“ píše pan ministr. Není zač, Honzo, opravdu není zač, mohou mu snad odpovědět Piráti. Také jsi nám teď připravil nezapomenutelný zážitek, přesně takový, jaké si dobří osobní přátelé způsobují…
Lipavský zde nicméně řekl pravdu nejen o sobě, ale vůbec o lidech svého druhu. Politická aktivita je pro ně především příležitost, příležitost ovšemže kariérní. Strana a její ideály funguje jako značka a vehikl k funkcím. Když se vehikl zasekne, je potřeba z něj vystoupit, nezdržovat se úvahami o ideálech. Přesně tento typ politiky Piráti vždycky kritizovali a snažili se mu předcházet krom étosu i různými technickými řešeními – různými podobami dohledu na politiky. Současný případ ministra Lipavského dobře ukazuje, že žádná technická řešení nejsou dokonalá a pozornost se musí věnovat rovněž charakteru. Piráti platí za to, že neprokoukli, že světonázorem Jana Lipavského není „pirátství“, ať už to znamená cokoli, ale kariérismus. Jedinou zajímavou otázkou zůstává, zda se o odvolání Ivana Bartoše dozvěděl Lipavský až ve stejnou chvíli jako Ivan Bartoš, a jeho vystoupení ze strany bylo improvizací, anebo zda jako mnozí jiní (ovšem s výjimkou Bartoše) věděl o chystaném Bartošově vyhazovu dopředu.
Signálů o tom, že Lipavský se straně odcizuje právě pro její vnitřní demokratičnost, existovalo dost. Znalci vnitřních poměrů ve straně nemuseli čekat na jeho povolební vzkaz z New Yorku a pouhý den poté následující zradu. Už delší dobu je veřejným tajemstvím, že pravicovější (či můžeme říct také oportunističtější) křídlo strany, reprezentované zhruba lidmi, kteří se setkali na legračním videu na podporu Mikuláše Ferjenčíka v Evropském parlamentu (a vedli tak svým způsobem kampaň proti kandidátce vlastní strany), chce změnu Pirátské strany: především zbavit se otravného fóra a vnitřní demokracie, mít jasnou hierarchickou strukturu a stát se jakousi českou verzí Progresivného Slovenska. Pro Piráty by to znamenalo ztratit identitu a stát se béčkem či céčkem TOP 09 či STAN, pro pár lidí na vrcholu by se ale patrně jednalo o dobré „příležitosti“ a také o výstižnější vyjádření jejich současných politických názorů, než je únavné předstírání věrnosti mezitím vybledlé radikálně demokratické pirátské vlajce.
Právo na sebeobranu – ale jen pro někoho
Nicméně, aby bylo jasno, Lipavský se obětoval! Tato roztomilá verze pirátského Jidáše musela zůstat v Černínském paláci, protože v těžkých časech naše zahraniční politika potřebuje kontinuitu. Kdo jiný ji může zaručit než dobrý muž bez politické podpory a zrádce vlastní strany, slabý… Výstižně to napsal Vratislav Dostál: „Servilita a poslušnost je to, co se cení na Janu Lipavském. Vždyť to není on, kdo je architektem zahraniční politiky současné vlády, nýbrž Tomáš Pojar a jeho okolí.“ Nicméně, o to více by nás mělo zajímat, o jakou kontinuitu se jedná – například v případě postupně se rozvíjející války na Blízkém východě.
Popravdě řečeno, z hlediska ministra Lipavského jde o diskontinuitu. Ještě, když se jednalo o jeho nástup na ministerstvo, formuloval prezident Miloš Zeman svůj odpor ke kandidátovi Pirátů tím, že je „protiizraelský“. Opíral se přitom o několik Lipavského reálných vyjádření, jimiž hájil v České republice velmi radikální názor, že Palestinci jsou také lidé a mají svá lidská práva. Tento postoj evropského mainstreamu vás v Česku poměrně snadno vyloučí ze slušné společnosti, a tak se Lipavský přizpůsobil. Ještě jako ministr zahraničí se párkrát pokusil o samostatný přístup, brzy mu ale tyto „hříchy“ byly spočítány a on se stal poslušným proizraelským ministrem, jaké má česká pravice tak ráda. Můžeme spekulovat, jestli ho víc ovlivnil proizraelský aktivismus jeho koaličních partnerů a premiérova pověřence pro zahraniční politiku Tomáše Pojara, nebo zda zde hrály roli struktury ministerstva zahraničí. Vliv mohl mít i ideolog Evropských hodnot Jakub Janda, s nímž se Lipavský podle pirátské Evidence lobbistických kontaktů scházel (jeden už chápe, proč Lipavskému vadila otevřenost a vnitřní demokracie).
To se samozřejmě nejvýrazněji projevilo po 7. říjnu minulého roku. Dobrá a spravedlivá zahraniční politika jistě musela brát v této situaci velmi vážně izraelský zájem, včetně legitimního zájmu na návratu rukojmích, potrestání viníků násilí a ukončení útoků nejen Hamásu, ale také ze strany hnutí Hizballáh a Íránu. Jenže je tu i další izraelský zájem, na který se zapomíná: zájem na tom, aby země nebyla vtažena do velké regionální války, kterou hazardérsky rozpoutává Benjamin Netanjahu, a to v zájmu svého udržení u moci. V době, kdy izraelský Putin nechal pozabíjet desítky tisíc Palestinců a tisíce Libanonců, by přátelé Izraele měli především podporovat izraelský dlouhodobý zájem na míru, na tom, aby izraelské útoky na civilisty (a tedy válečné zločiny) nevychovávaly další generace teroristů.
Nicméně soudná zahraniční politika se především nesmí řídit pouze zájmem Izraele. Musí vzít v potaz, že svá práva a legitimní zájmy mají právě tak Palestinci a Libanonci: nejen právo, aby jejich civilisté nebyli bombardováni a masakrováni po desítkách tisíc, ale v případě Palestinců také soustavně už od roku 1948 upírané právo na vlastní stát. Na české pravici si to jasně uvědomuje Pavel Fischer: pokud Izrael upírá Palestincům vlastní stát, popírá rezoluci OSN, na základě které sám vznikl, zpochybňuje svůj vlastní „rodný list“.
Jan Lipavský krátce po 7. říjnu navštívil Izrael. Pochlubil se, že „jako první“ z podobně postavených politiků podpořil „právo Izraele na sebeobranu“, v době, kdy už bylo jasné, že odpověď bude brutální. Do Gazy pan ministr pak kupodivu nejel – a ani neřekl, že tamní obyvatelé mají také „právo na sebeobranu“ před bombardováním. Nečekejme jej ani v Bejrútu. Prvního října, v den, kdy jsme se mohli bavit jeho dopisem na rozloučenou Pirátům, takřka zapadla zpráva, že Česká republika zablokovala společné stanovisko Evropské unie.
Stali jsme se zas jednou loajálními přáteli Izraele – takovými, kteří jej podporují v jeho sebepoškozování a v ubližování ostatním. Požadavek okamžitého příměří (za stávající situace dost umírněný) totiž podle vyjádření českého ministerstva zahraničí „jednostranně omezovalo právo Izraele na sebeobranu“.
Jestli je něco skutečně jednostranné, je to způsob, jakým česká diplomacie pracuje s právem na sebeobranu. Právo se bránit mají vždycky „naši“, tedy v tomto případě Izraelci, a toto právo klidně pokryje smrt desítek tisíc civilistů. Právo se bránit nemají bombardovaní Palestinci, kterým je upírán vlastní stát, ani Libanonci, kterým Izrael nechává explodovat pagery členů Hizballáhu v obchodech, bombarduje jim hlavní město, nechává kolabovat jejich stát a v důsledku zvyšuje legitimitu jindy nenáviděného Hizballáhu. Právo na obranu soustavně přiznáváme „našim“ a upíráme jej „cizím“ – jak tomu říkat jinak než dvojí standard, anebo rovnou rasismus?
Jistě, Lipavský na rozdíl třeba od Jany Černochové nechodil provokovat na propalestinské demonstrace v izraelské vlajce – vypadal jako ministr a ne fotbalový fanoušek. Tento umělecký dojem je také patrně jediným rozdílem mezi liberály a konzervativci v naší vládě. V tom podstatném, tedy v postoji k násilí na Blízkém východě, se ale bohužel odlišit nedokázali.
Lipavský je oportunista bez páteře a hrdosti a Pirátům dlouhodobě velmi prospěje, že se jej zbavili. Je to ale zároveň ministr české vlády zodpovědný za ostudnou českou politiku na Blízkém východě. Zůstává hanbou Pirátů, že za to nebyl z řad svých spolustraníků hlasitě kritizován, dokud ještě byl jejich spolustraníkem. Zůstává hanbou nás všech, že takovou politiku naším jménem tolerujeme a neozývá se proti ní hlasitější protest.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás