Myslete na sebe. Nic jiného vám nezbývá

Sebepéče je všude. Čteme o ní na plakátech, plní newslettery personálních oddělení i příspěvky politiků, kteří se jednou za rok dojmou nad osudem konkrétní rodiny. Hesla jako „dopřejte si chvilku pro sebe“, „nezapomínejte dobíjet baterky“ nebo „pečujte o sebe“ se staly součástí slovního smogu všude kolem. Samotný pojem sebepéče přitom kdysi znamenal něco úplně jiného. Když totiž Audre Lorde na konci osmdesátých let psala, že starat se o sebe není požitkářství, ale sebezáchova a akt politického boje, psala jako černá lesbická žena s rakovinou. Nešlo jí o relaxaci, ale o přežití v prostředí, které s jejím životem nepočítalo. O necelých čtyřicet let později z toho máme hashtag, vonnou svíčku a aplikaci na meditaci. Sebepéče, jak se dnes prodává, je péče zbavená vztahu i politiky. Odpovědnost, která patřila společnosti, přehodí na jednotlivce, a ještě mu ji prodá. Etika péče nás přitom učí opak: péči nikdy nedáváme ani nepřijímáme sami. Buď je sdílená, nebo chybí.

Konečná

Tato série reportáží, rozhovorů a článků, pojmenovaná Ekonomika soucitu, začala tvrzením, že společnost stojí na reprodukční práci, kterou odmítá zaplatit. V dalších dílech jsme sledovali, kam se tato, často neviditelná, práce přesouvá. Ze státu na rodiny, které nesou zhruba osmdesát procent veškeré péče. Z rodiny na jednoho člověka, nejčastěji ženu, která pečuje v průměru přes deset let. Z přetížených služeb na šedý trh, kde se za koupel platí tisícovkou v hotovosti. A ve městech, jež nejsou bezbariérová, se péče přesouvá i na náhodné kolemjdoucí, kteří snášejí vozík po schodech.

Pečující nepotřebují wellness chvilku pro sebe. Potřebují systém, ve kterém s péčí nezůstanou sami.

A když i tělo té nebo toho, kdo pečuje, začne selhávat, trh nabídne kurz dýchání, aplikaci nebo wellness. Ale to si pečující stejně nemůže dovolit, protože ho nemá kdo zastoupit. Lucie Ovsenáková to moc dobře ví. Sedm let pečovala o manžela na plicní ventilaci a k tomu vychovávala tři děti. Nemohla si odskočit ani na půl hodiny do obchodu. Příspěvek na péči, který dostávala od státu, padl celý na nutné vystřídání. Na ni samotnou nezbylo nic. „Péče je cesta do chudoby,“ říká. Rada, ať myslí i na sebe, zní v situaci, v jaké byla ona, jako výsměch. Myslet na sebe totiž předpokládá, že za vás někdo převezme službu.

Neziskové organizace, kraje i nemocnice pořádají pro neformální pečující školení. Naučí vás, jak polohovat, jak přesunout člověka z postele na vozík, jak podávat léky a jak poznat první příznaky vyhoření. Bývají zdarma a platí se z projektových peněz, které za dva tři roky dojdou. Kdo na kurz dorazí, odnese si užitečné dovednosti a osvědčení. Jenže tím se děje zvláštní věc. Systém pečující zaškolí jako pracovní sílu, naučí je profesionální postupy a pak jim za jejich výkon nezaplatí ani korunu. Pečovatelka ve službě má za stejné úkony mzdu. Pečující dcera si může certifikát nalepit na ledničku.

Hrdinky s diplomem

Každý rok se v Česku předávají ceny typu Pečující roku. Na pódiu stojí žena, která dvacet let pečuje o syna s těžkým postižením. Nebo ta, která kvůli mámě s demencí opustila práci. Sál tleská, moderátorka má slzy v očích, foťáky cvakají. Druhý den obrázek koluje sítěmi s textem o tichých hrdinkách naší společnosti. Každá z těch žen si ocenění zaslouží víc než kdokoli v sále, o tom není pochyb. Problém je v tom, co se na pódiu oceňuje. Není to ve skutečnosti péče, za kterou by bylo mnohem adekvátnější platit penězi než dávat diplom. Ve skutečnosti se oceňuje výdrž – že nezkolabovaly, neodešly, nevzdaly to. Stát jim za dvacet let nedal mzdu, důchod ani zástup. Dostanou diplom, kytici a jeden večer obdivu.

Hrdinství je přesně to, co systém potřebuje, když nechce platit. Hrdinka zvládá nemožné. Pečující žena, která skončila na JIPce, na psychiatrii nebo na úřadu práce, žádnou cenu nedostane a právě taková žena je pravidlem, nikoliv výjimkou. Ženy zaplňují svojí neplacenou prací mezeru v systému a vykonávají práci, za kterou nikdo nechce platit. Diplom na zdi nezaplatí nájem. Potlesk se nezapočítá do důchodu.

Profesionální pečovatelky dostávají tutéž radu jako domácí pečovatelky, jen v institucionálním balení. Dana Búriková z odborové organizace ALICE popisuje sektor, kde na stejný počet klientů připadá méně lidí než před deseti lety, kde polovina zaměstnankyň má druhou práci a kde nováčci vydrží obvykle dva až tři roky. Ti, kdo zůstávají, podle ní prožívají syndrom pomalu vařené žáby. Personální normativy, které by určily, kolik pečovatelek připadá na kolik klientů, dodnes neexistují. Sektorová kolektivní smlouva také ne. Víceleté financování, které by službám dovolilo plánovat dál než do února, chybí. Zato se pracovnice v sociálních službách ze zákona povinně vzdělávají a chodí na supervize a semináře o prevenci vyhoření. Supervize má smysl. Jenže když na vyhoření, které vyrábí podstav, odpovídáte kurzem psychohygieny, neřešíte příčinu. Učíte lidi zvládat podmínky, které by nikdo zvládat neměl.

Americká filozofka Nancy Fraser to popisuje jako jeden ze základních rozporů kapitalismu. Ekonomika potřebuje sociální reprodukci: porody, výchovu, péči o nemocné a staré, obnovu lidí, kteří ráno znovu přijdou do práce. Platit za ni ale nechce. Čerpá z ní jako z přírodního zdroje, který je zadarmo a nikdy nedojde. Jenže v realitě dochází. Rodiny se zmenšují, lidí žijících o samotě přibývá a dnešní třicátníci často nebudou mít nikoho, kdo by se o ně postaral. Fraser tomu říká krize péče. Současná podoba sebepéče tak přichází jako tržní odpověď na krizi, kterou vyrobil sám trh. Nejdřív vyčerpá zdroj, za který nechtěl platit, a pak z tohoto vyčerpání udělá nový segment trhu.

Péče je společná věc

Etika péče na to má jednoduchou odpověď. Politoložka Joan Tronto ukazuje, že péče není jen vztah mezi tím, kdo pečuje, a tím, o koho se pečuje. Je to demokratická praxe, do které patří celá společnost: ten, kdo péči potřebuje, kdo ji dává, kdo ji organizuje a kdo ji platí. Péče, kterou nese jediný člověk, není ctnost. Je to selhání všech ostatních.

Filozofka Eva Kittay, sama matka dcery s těžkým postižením, dodává, že kdo pečuje o závislého člověka, stává se sám závislým. Na příjmu, který nemá, na odlehčení, které nepřijde, na lidech kolem. Pečující mají nárok na péči právě proto, že pečují. Péče o sebe má tedy smysl jen jako podmínka, kterou zajistí někdo jiný. Odpočinout si můžete, když za vás někdo převezme směnu. Sebepéče bez sdílené péče je jen hezčí název pro to, že jste na to zůstali sami.

Co tedy chceme

Nic z toho, o čem tato série pojednávala, nebyl abstraktní problém. Všechno se dá změnit zákonem, rozpočtem nebo stavebním povolením. Odlehčovací služba může fungovat jako nárok a nemusí to být nedůstojná čekací listina. Česká republika může zavést důstojný příjem pro pečující. Léta péče se můžou započítat do výše důchodu. Příspěvek na péči může být podle skutečné ceny hodiny práce a ne jen podivným kapesným neodpovídajícím realitě. Personální normativy a sektorové kolektivní smlouvy můžou zajistit takové pracovní podmínky, že pečovatelky v oboru zůstanou a budou mít za práci, na kterou jsou oprávněně hrdé, také adekvátní ohodnocení. Víceleté financování služeb je možnost systému. Terénní péče může být zavedena i v regionech, kde dnes chybí. Není to přírodní zákon, že tam dosud není, je to ostuda. A města nemusí vyrábět závislost na péči příkrými schody, rozbitými plošinami a metrem bez výtahu.

To všechno by byla skutečná péče o pečující. Nic z toho se ale nedá koupit v aplikaci. Je to péče o pečující, kterou jim společnost dluží. Pečující nepotřebují wellness chvilku pro sebe. Potřebují systém, ve kterém s péčí nezůstanou sami.

Autor je sociální pracovník.

Text vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.