V pátek po šesté hodině odpoledne celým Bejrútem otřásl mohutný výbuch. Budovy v několik kilometrů vzdálených čtvrtích se zachvěly v základech. Myšlenky některých obyvatel zamířily k nedávnému zemětřesení. Jiným se zase vracejí traumatické vzpomínky na explozi, která před dvěma lety zdevastovala velkou část města. Vysvětlení toho, co se skutečně stalo, zaplaví do pár vteřin veškeré místní komunikační kanály.
Izraelské letectvo svrhlo několik raket na jednu ze čtvrtí, jež jsou obecně označovány jako Dahíje (předměstí). Několik tun exploziv srovnalo se zemí šest rezidenčních budov. Pod těmito objekty se mělo nacházet velitelství Hizballáhu. Pak už jde všechno rychle.
Vnímání nuancí nejen mezi politickým a vojenským křídlem Hizballáhu, ale také mezi jeho lokální a zahraniční politikou, kterou lidé na Západě často nedokážou rozlišit, tematizuje podstatná část místních obyvatel.
Izraelská armáda IDF narušuje přístup do telefonních sítí a rozesílá pokyn k evakuaci obyvatelům hustě zalidněné Dahíje, v níž podle odhadů žije až půl milionu rezidentů. Během necelé hodiny je zahájeno další ostřelování. Okolní čtvrti se zaplní prchajícími obyvateli předměstí. Silnice jsou zcela neprůjezdné a plné hlasitě troubících aut. Na chodnících se tísní vyděšení lidé a křičící děti. Někteří za sebou táhnou rozměrná zavazadla, jiní stihli sbalit jen malé tašky s tím nejnutnějším.
Část lidí sedí na zemi a zírá před sebe. Většina je ale přilepená k displejům telefonů. Sledují na nich vývoj událostí nebo se snaží spojit se svými blízkými. Výkřiky „kde jsi, kde jsi?“ se ozývají ze všech stran.
Mezi davy se motá několik dobrovolníků a snaží se rozdávat alespoň vodu. Místní obyvatelé v posledních dnech usilovali o zajištění ubytovací kapacity pro vysídlené lidi z jižních a východních částí země. Ta je nyní již zcela zaplněna.
Lidé se tedy nad ránem ukládají ke spánku přímo na ulicích. Nikdo tu noc ale nespí. Na hustě zalidněnou čtvrť, z níž před chvíli utekli, dál dopadají další a další bomby. „Oni dneska srovnají celou Dahíju se zemí,“ říká mi roztřeseným hlasem pětatřicetiletá Malak, která se usilovně snaží už několik měsíců neúspěšně vycestovat ze země.
Nikdo neví, co přinese druhý den. Městem se začíná šířit informace, že během jednoho z útoků byl zabit i generální tajemník Nasralláh. Zprávu zveřejnila izraelská média, vůči nimž ale panuje silná nedůvěra. Lidé tedy dále doufají, že se tak nestalo. Někteří kvůli podpoře vůdce Hizballáhu, mnozí však hlavně ze strachu z eskalace situace, kterou by taková událost vyvolala.
Média druhý den kromě informací o dalších zabitých po celé zemi přinášejí i potvrzení, že jednou z obětí byl skutečně i Hasan Nasralláh. Kým byl a jaké postoje vůči němu Libanonci zaujímali?
Milovaný i nenáviděný vůdce
Hnutí Hizballáh, vedené Hasanem Nasralláhem od roku 1992, je v mnoha zemích klasifikováno jako teroristická organizace. Mezi tyto země patří například Izrael, Velká Británie a Spojené státy. Poslední zmíněná země pak k tomuto kroku přistoupila po bombovém útoku na americkou ambasádu v Bejrútu v roce 1983 a následnou sérii napadení americké vojenské infrastruktury.
Evropská unie považuje za teroristické pouze jeho ozbrojené křídlo, zatímco Liga arabských států odsoudila jakožto teroristické zapojení Hizballáhu do války v Sýrii v letech mezi 2012 a 2015. Po boku režimu Bašára Asada se tato organizace podílela na masakrech syrských civilistů.
Hizballáh, založený v osmdesátých letech, se pod Nasralláhovým vedením transformoval ve vojenskou a politickou sílu s mezinárodním vlivem. Od chvíle, kdy Nasralláh po atentátu na předchozího vůdce začátkem roku 1992 převzal vedení, se hnutí etablovalo jako politická strana, která pravidelně dosahuje výrazného zastoupení v libanonském parlamentu.
Pod jeho správu spadá mnoho tradičně šíitských oblastí na jihu země, v údolí Bikáa a jižním Bejrútu. Kromě politické a vojenské činnosti pak hnutí Hizballáh zřizuje v kontextu chybějící veřejné infrastruktury řadu sociálních zařízení, mezi nimi i nemocnice.
Jeho popularita v Libanonu vzrostla zejména díky podílu na bojích, které vedly ke stažení izraelské armády v roce 2000 z jižní části země po 18 letech okupace. Další konflikt s Izraelem v roce 2006, často označovaný jako Druhá libanonská válka, je Hizballáhem interpretován jako vítězství, protože během bojů nedošlo ke ztrátě libanonského území.
Následovalo již zmiňované zapojení do bojů v Sýrii, kdy výrazně posílily vojenské kapacity hnutí. Mělo to také za důsledek upevnění pozice Bašára Asada, což nakonec vedlo k tak silné kritice Hizballáhu v arabských zemích i přímo v Libanonu. 8. října 2023 zahájil Hizballáh přeshraniční útoky na izraelské území, které prezentoval jako otevření severní fronty na podporu Palestiny.
Toto je jen pár velmi stručně popsaných momentů, které je nutné mít na paměti při snaze o pochopení Nasralláhovy pozice i role celého Hizballáhu z pohledu místních obyvatel.
Libanon a jejich Nasralláh
Jako všechno v Libanonu i názor na muže, který stál v čele hnutí Hizballáh, se napříč kulturním, náboženským a ekonomickým rozdělením země zásadně různí. Nyní však všichni sdílí jednu emoci: šok a obavu, jak bude situace dále eskalovat.
V tradičně šíitských oblastech zavládl po potvrzení zprávy hluboký smutek. Mnoho přátel z šíitských rodin se mnou sdílí, že jejich rodiče ho oplakávají jako otcovskou figuru, jež jim dodávala pocit bezpečí. Není také možné vynechat jeho zásadní důležitost jakožto náboženského představitele.
Ač se zlomek společnosti z Nasralláhovy smrti raduje, nejedná se o rozšířený postoj. Pětatřicetiletý architekt Fádí mi líčí situaci v křesťanské vesnici na severu Libanonu. „Já jsem sice sám nevěřící a nepodporuji žádnou politickou stranu,“ deklaruje na začátek. „Lidi tady u nás ale mají jiný náboženství a jinou stranu, ale Nasralláhovi projevují úctu.“
Podobně současné nálady komentuje pětačtyřicetiletý kuchař sunnitského původu Tarek. „Tady v Tripolisu bylo třeba tak pět až deset procent lidí, kteří se z toho radovali. Ostatní jim ale řekli, že je to ostuda, že teďka mluví jako nepřítel, tak toho pak nechali,“ popisuje nejen debaty odehrávající se v ulicích, ale hojně i na sociálních sítích.
I přesto, že někteří obyvatelé vyjadřují nespokojenost s místní správou území kontrolovaných Hizballáhem a s jeho politickým směřováním, zdůrazňují klíčovou roli odboje proti Izraeli. Hnutí opakovaně upozorňovalo, že neustane se svými útoky, dokud nebude dojednáno příměří v Gaze.
„O Nasralláhovi si můžeme myslet ledacos. Ale není možné mu upřít, že umřel, protože se postavil za Palestinu. To žádný jiný arabský vůdce neudělal,“ sdílí se mnou svůj postoj třicetiletý hudební producent šíitského původu Mousa. „Hizballáh je můj politický nepřítel, o tom není pochyb. Ale teď, když nás brání před Izraelem a pomáhá Gaze, tak je zcela podporuji,“ doplňuje ho Tarek.
Vnímání nuancí nejen mezi politickým a vojenským křídlem Hizballáhu, ale také mezi jeho lokální a zahraniční politikou, kterou lidé na Západě často nedokážou rozlišit, tematizuje podstatná část místních obyvatel, s nimiž jsem hovořila během posledního roku od vypuknutí války na jihu země.
Kritika, které se hnutí dostává, se pak zaměřuje především na jeho napojení na Írán, represivní politiku a zmíněné zapojení do bojů v Sýrii. Právě válka v Sýrii v zemi velmi silně rezonuje už jen proto, že Libanon je zemí s největším počtem uprchlíků na počet obyvatel na světě a většina jich sem prchla právě z této sousední země. Mnoho z nich má tedy s masakry, na kterých Hizballáh participoval, osobní zkušenost. Jedním z takových lidí je i učitel Hussein, který ze Sýrie uprchl v roce 2015. „Hizballáh z duše nenávidím. Ale nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Než se zase stane nepřítelem,“ shrnuje svou momentální omezenou podporu libanonského hnutí.
Kritizované napojení na Írán přichází ke slovu i nyní, kdy se vedou dohady o tom, jak se izraelské tajné služby dostaly k informaci o utajované poloze Nasralláha a jeho spolupracovníků. Írán je pro Hizballáh hlavním zdrojem financí i vyzbrojení. Současně také figuruje jako ideologický a náboženský vzor.
„Tady jsme v Libanonu. Nemůžou následovat jenom Írán a dělat co jim řekne, musí myslet hlavně na lidi tady,“ komentuje opět Mousa.
Nikdo v Libanonu nechce, aby válka dále gradovala, k čemuž by přímé zapojení Íránu jistě přispělo. V momentálním stavu šoku se však zemí šíří i jistá deziluze, že by byl Írán reálně ochotný zemi přímo vojensky podpořit. Ač nejsou velmi rozšířené, setkávám se i s hlasy spekulujícími, zda Írán nehrál roli v předání informací ohledně schůze, které se měl Nasralláh před svou smrtí účastnit.
„Byl to Írán, prodali nás Americe, aby si udrželi aspoň trochu svoji mocenskou pozici,“ má v tom jasno Tarek. Ať už se mezi lidmi šíří cokoliv, je jisté, že víkendové útoky potvrzují hluboké proniknutí izraelských informačních služeb do struktury libanonského hnutí.
Co bude dál?
Převážná většina obyvatel Libanonu je přesvědčena, že Izrael usiluje především o zabrání půdy, zejména v oblasti kolem řeky Litani, která představuje důležitý zdroj vody, jež v regionu výrazně chybí. Současně se poblíž libanonského pobřeží nacházejí také zásoby ropy. Někteří lidé věří, že ztráty vysoce postavených velitelů Hizballáhu nepovedou k oslabení této skupiny. Naopak se domnívají, že hnutí nyní přistoupí k využití silnějších zbraní, které dosud nevyužilo. Šíří se však i pochybnosti, zda nebyla celková síla vojenské složky hnutí přeceněna.
„Tak jako tak, bod, za kterým už není návratu, jsme překročili už před rokem,“ shrnuje své predikce Fádí. „Pokud proti nim nebude bojovat Hizballáh, vznikne místo něj jiná skupina.“ Jeho tvrzení koresponduje s názory mnoha místních analytiků, kteří jsou přesvědčeni, že zničení jak Hizballáhu, tak Hamásu nepovede k míru v regionu. Jedinou cestou je spravedlivá správa palestinských území.
V době psaní tohoto textu byla zahájena pozemní invaze a nadále pokračuje rozsáhlé bombardování na mnoha místech země, které během jediného týdne zabilo přes tisíc civilistů. Je tedy zřejmé, že budou následovat další ztráty na životech, zranění a doživotní traumata. Stejně tak bude docházet k ničení domovů i životního prostředí. Vzhledem k absenci reakce mezinárodního společenství se můžeme obávat, že Libanon směřuje k osudu druhé Gazy – zdevastované a světem opuštěné země.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás