Zpátečnictví v sobotním prime timu. Ve StarDance opět netančí stejnopohlavní pár

Tak už nám to zase začalo a utéct před tím je nemožné: pravidelný podzimní rituál. Třpytivé róby, taneční elegance, přitroublé vtipy moderátorů a miliony diváků u obrazovek. Česká televize zahájila v sobotu 10. října čtrnáctou řadu taneční soutěže známých osobností StarDance a v tiskových zprávách a masivním mediálním pokrytí nešetří slovy o televizní velkoleposti a moderní produkci.

Letošní ročník je navíc jubilejní, protože se tento pořad vysílá už dvacet let. Když ale odhlédneme od nablýskané parády v záři reflektorů, uvidíme dost smutný obraz veřejnoprávní instituce, která se křečovitě drží tradic a odmítá v pořadu, který vydává za svůj nejlepší a nejprestižnější produkt, udělat krok do 21. století. Proč se ani po dvaceti letech na televizním parketu neobjevuje stejnopohlavní pár?

Česká televize nese odpovědnost za to, koho nechává vystupovat ve svém vysílání v exponovaném čase a koho nechává dlouhodobě stranou.

Píše se rok 2026 a Česká televize stále nemá odvahu zařadit do nejsledovanějšího zábavního programu taneční pár složený z dvou žen či dvou mužů. Je to pro ni nepřekonatelný společenský experiment. A zároveň je to promarněná šance a vlastně i produkční selhání tvůrců české podoby tohoto pořadu.

Originální verze této televizní soutěže (Strictly Come Dancing) britské veřejnoprávní televize běžně zařazuje do soutěže nejen stejnopohlavní páry, ale i lidi s tělesným postižením, jako byli atlet a paralympionik Jonnie Peacock v roce 2017, boxerka Nicola Adams v roce 2020 nebo televizní kuchař John Whaite v roce 2022. Ve Spojených státech nebo třeba v Dánsku je pravidelné vystupování stejnopohlavních tanečníků v téhle televizní show naprosto normální. Naopak nemít takové páry mezi účinkujícími by bylo považováno za divné. Diváci tyhle tanečníky a tanečnice milují. Dokazují totiž, že tanec je o radosti z pohybu, o vzájemné chemii a emocích, nikoliv o tom být jako většina a neodlišovat se.

Ustrašenost České televize ostatně zvýrazňuje Slovensko – v tamější verzi soutěže (Let’s Dance) neměli problém poslat na taneční parket před miliony diváků mužský taneční pár v sestavě herec Viktor Horján a tanečník Marek Vrána už v roce 2011. Konec světa v podobě kolapsu tradičních hodnot, kterého se tolik bojí Kavčí hory, se nekonal.

Obyčejnost změny

Tyto zahraniční příklady, o kterých autoři české verze samozřejmě moc dobře vědí, jistě neznamenají, že je Česká televize musí mechanicky kopírovat. Dokazují však, že stejnopohlavní páry nejsou pro tento televizní formát produkčně ani divácky nepředstavitelné. Potvrzují, že mužský či ženský taneční pár může i v takto mainstreamovém pořadu obstát bez narušení jeho divácké přitažlivosti. Otázka proto nestojí, zda podobné řešení může uspět, ale spíše proč je česká dramaturgie dosud ani jednou nevyzkoušela.

Nejde přitom o samoúčelnou změnu zvyklostí pořadu ani o gesto, které by mělo přebít samotnou soutěž. Ta je totiž založená na proměně: diváci sledují, jak se celebrity učí nový tanec, jak překonávají nejistotu a jak si postupně vytvářejí důvěrný vztah s profesionálním protějškem. Právě proto je tento formát pro rozšíření představ o tanečním partnerství mimořádně vhodný.

Stejnopohlavní dvojice by nenarušila základní princip pořadu, naopak by jej důsledně naplnila, protože by ukázala, že rozhodující je proces, vývoj a také odhodlání překonávat překážky a schopnost společně vyprávět silný příběh. ​Představa, že společenský tanec je pevně zakotven výhradně v modelu „muž vede ženu, žena se nechává vést“, patří do tančíren 19. století. Moderní tanec totiž může být i o rovnocenném partnerství a o střídání rolí, což stejnopohlavní taneční páry přirozeně a vizuálně atraktivně předvádějí.

Nekomplikovaná blyštivá zábava na sobotní večer samozřejmě nemusí z účasti stejnopohlavního páru hned dělat manifest ani měnit StarDance na politickou tribunu nebo osvětovou lekci. Reprezentace queer minority v zábavních pořadech nemusí být nijak dramatická. Naopak, samozřejmým zapojením stejnopohlavního páru mezi účinkující by se případná vyhrocenost otupila – divák by si prostě zvyknul.

Nejpřesvědčivější změnou by tak nebyla okázalost, nýbrž obyčejnost: okamžik, kdy stejnopohlavní pár nebude prezentován jako provokace, ale jednoduše jako další soutěžní dvojice. Právě nenápadné zařazení stejnopohlavního páru do téhle soutěže v prime timu na ČT1 by mohlo mít mnohem pozitivnější účinek než sebeodvážnější tematický dokument odvysílaný na ČT2 mimo hlavní čas.

Rozmanitost společnosti

Česká televize nese odpovědnost za to, koho nechává vystupovat ve svém vysílání v exponovaném čase a koho nechává dlouhodobě stranou. A taky by měla reflektovat rozmanitost společnosti. Místo toho ale v případě svého nejsledovanějšího zábavního pořadu předvádí opatrnický alibismus a strach z reakce konzervativnější části publika.

Tento zpátečnický přístup dramaturgie StarDance přitom nedává smysl v kontextu současné tvorby ČT a je vlastně překvapivý. Kavčí hory totiž dokazují, že se moderních a citlivých témat nebojí – produkuje odvážné projekty jako seriály TBH (2022, režie Lucia Kajánková) či aktuální Filter (2026, režie David Semler), zaměřené na mladou generaci. Za zmínku stojí i hloubkové dokumentární a novinářské projekty doplňující veřejnoprávní mozaiku o otevřenou a nezkreslenou reprezentaci LGBTQ+ lidí, např. práce novináře Filipa Titlbacha, který aktuálně připravuje pro ČT reportážní sérii Jsme tady, ve které se věnuje tématům queer komunity a současné společnosti.

Jak nesmyslné je rozhodnuti České televize opět nemít v soutěži stejnopohlavní pár, se ještě více vyjevuje, když si uvědomíme, že v rámci StarDance se pravidelně a s obrovským diváckým úspěchem pořádají charitativní večery pro vozíčkáře. Letos proběhne 21. listopadu. Lidé na vozíku se na tanečním parketu v předchozích ročnících soutěže objevovali zcela běžně: vytvářeli úžasné a inspirativní choreografie a ukazovali divákům u obrazovek, že pohybové limity těla i fyzické překážky lze překonat. Veřejnoprávní televize tak správně a chvályhodně dokazuje, že fyzické postižení nemusí být překážkou. Proč má tedy takový strach ukázat na parketu dva muže nebo dvě ženy, jak spolu tančí? Stejnopohlavní taneční páry přeci nepředstavují pro „tradiční hodnoty“ větší riziko než tanec vozíčkářů. Je to jen další podoba rozmanitosti, kterou by měla veřejnoprávní televize podporovat, nikoli před ní zavírat oči.

Nejvíc camp pořad

Všechny tyhle otázky však nesměřují jen k televizním dramaturgům, ale pravděpodobně i k samotným účinkujícím. Proč celebrity, které ve StarDance účinkovaly a veřejně se hlásí k neheterosexuální orientaci, jako zpěvačka Aneta Langerová nebo herec Jan Cina, bez výhrad přistupují na zastaralý heteronormativní formát televizního tancování?

Není to dokonce tak, že tyto nejviditelnější „mainstreamové“ queer osobnosti české společnosti by měly mít určitý díl odpovědnosti především k mladým lidem, pro které jsou vzory a kteří k nim vzhlížejí? Přijetím nastavených pravidel hry a rolováním v tradičních schématech totiž bohužel i samy tyto osobnosti pomáhají udržovat mýtus, že tancovat v páru stejného pohlaví je tabu.

Právě vysílaná čtrnáctá řada oblíbené televizní taneční soutěže, toho nejvíce „camp“ pořadu v současné programové nabídce České televize, zkrátka mohla být ve dvacátém roce své existence oslavou pokroku a odvahy. Místo toho je opět promarněnou šancí. A taky důkazem, že v otázkách skutečného odrazu reality a moderního pohledu na svět zůstává StarDance zakonzervované v minulosti.

Autor je spisovatel.