Na začátku září proběhly po celém Izraeli masové protivládní protesty požadující dohodu o propuštění rukojmí v Gaze. Ještě do minulého týdne se zdálo, že jejich osud nebude narušen ani většími střety s Hizballáhem. Zavraždění Hassana Nasralláha však dost pravděpodobně vše změní. Demonstrace budou v podstatě záviset na tom, na čem závisely v případě Gazy – jak moc se z pohledu Izraelců daří izraelské armádě v bojích.
Protesty propukly na konci srpna po nalezení těl šesti Izraelců zavražděných Hamásem. Teroristické hnutí je popravilo jen krátce předtím, než na místo dorazili izraelští vojáci. Podle protestujících byla neúspěšná snaha o jejich záchranu dalším z řady selhání, která jen podtrhují to, že vojenský nátlak není schopen návrat rukojmích zajistit.
Nová dohoda, v jejímž rámci by rukojmí byli postupně propuštěni, byla díky americkému tlaku málem uzavřena během léta. Podle Benjamina Netanjahua podepsání dohody brání Hamás. Vše ale zatím nasvědčuje tomu, že největší překážkou je sám Netanjahu. Ten poslední verze dohod opakovaně odmítal, protože nechtěl stáhnout izraelské vojenské síly z Filadelfského koridoru a koridoru Necarim.
Dění uplynulého týdne nasvědčuje tomu, že dohoda o příměří byla v Netanjahuově kabinetu definitivně smetena ze stolu ve prospěch přeměny mocenského uspořádání v regionu.
Filadelfský koridor, který se táhne podél hranic s Egyptem, se kvůli Netanjahuově politickému úsilí stal v posledních měsících nejdiskutovanější oblastí v celé Gaze. Spor se vede o jeho strategický význam, zejména kvůli pašování zbraní do pásma.
Nicméně část izraelské veřejnosti a někteří odborníci zpochybňují, že by případná kontrola nad tímto 14 kilometrů dlouhým úsekem měla zásadně přispět k porážce Hamásu, jak tvrdí Netanjahu a jeho podporovatelé. Podle opozice je to pro Netanjahua především záminka pro pokračování války. Ostatně ani současný izraelský ministr obrany Joav Galant (Likud) se nedomnívá, že by byl koridor pro izraelskou vojenskou strategii natolik klíčový, aby kvůli němu nebyla dohoda přijata.
Nová válka
Za poslední dva týdny se pozornost přesunula od pásma Gazy k eskalující válce s Libanonem. Nejdříve 17. a 18. září začaly po celém Libanonu a v menší míře v Sýrii vybuchovat pagery a vysílačkytohoto militantního hnutí. Koordinovaný útok, který byl experty OSN označen za děsivé porušení mezinárodního práva vzhledem k úmrtí mnoha civilistů včetně žen a dětí, je připisován Izraeli.
Uplynulý týden jsme byli svědky nejrozsáhlejší izraelské vojenské akce v Libanonu od druhé izraelsko-libanonské války v roce 2006. Podle údajů libanonského ministerstva zdravotnictví přesáhl ve středu 30. září počet obětí izraelských útoků hranici tisícovky životů, zatím není jasné, jaký podíl z nich tvoří civilisté.
Naprosto zásadním zlomem pro budoucí vývoj konfliktu bylo nepochybně zabití generálního tajemníka Hizballáhu Nasralláha. Izrael 27. září svrhl několik bomb na komplex šesti obytných budov v bejrútské čtvrti Dáhija, pod nimiž bylo skryto ústředí Hizballáhu. Kromě Nasralláha a dalších vrcholně postavených členů hnutí zemřeli během útoku i civilisté.
Nasralláhova smrt se v Izraeli nyní dle očekávání oslavuje. Moderátoři z krajně pravicového Kanálu 14 oznámení o jeho úmrtí přivítali zpěvem a tancem v televizním studiu. Comeback zažívá taky písnička „Yalla ya Nasrallah“ populární během války v roce 2006, kterou si podle deníku Ha’arec Izraelci přes víkend zpívali na svatbách, v nočních klubech nebo v centru Jeruzaléma.
Hizballáh vyhlásil Izraeli válku již v říjnu loňského roku. Od té doby na izraelské území dopadají rakety šíitského hnutí téměř nepřetržitě. Izrael ale od loňského října do zářijové eskalace vypálil na Libanon podle dat neziskové organizace ACLED (Armed Conflict Location & Event Data) skoro čtyřnásobně více raket. Nejblíže k eskalaci byly obě strany letos v červenci po tragické události v drúzském městě Madždal Šams, kde bylo raketou Hizballáhu na fotbalovém hřišti zabito 12 dětí a mladistvých.
Dění uplynulého týdne nasvědčuje tomu, že dohoda o příměří byla v Netanjahuově kabinetu definitivně smetena ze stolu ve prospěch přeměny mocenského uspořádání v regionu. Domácí protesty namířené proti vládě tak budou nyní konfrontovány s „novými“ bezpečnostními prioritami vládní koalice.
Přestože se v Izraeli protesty v souvislosti s novou válkou již odehrály, byly malé a uspořádané buď rodinami rukojmích či levicovými aktivistickými kruhy. Události posledních dnů Netanjahua jen posílily. Jeho strana v průzkumech získala největší podporu od loňského října.
Je tak otázkou, zda se v nadcházejících týdnech mohou vůbec objevit podobně masové demonstrace jako ty z počátku měsíce. Zatím vše nasvědčuje tomu, že se to v dohledné době nestane. Stejně jako tomu bylo u Gazy, hněv veřejnosti namířený k vládě se více projeví až v momentě, kdy začnou umírat izraelští občané či vojáci.
Protesty
V části protinetanjahuovské opozice tak sílí frustrace, ovšem nikoliv kvůli principiálnímu nesouhlasu s novou válkou, ale z čistě pragmatických důvodů. Konflikt s Libanonem odvádí pozornost od 101 rukojmích, kteří jsou stále drženi v Gaze.
Ostatně izraelské protesty od začátku války nebyly nikdy vyloženě protiválečné. Protestujícím šlo vždy především o dosažení dohody s hnutím Hamás, která by vedla k návratu rukojmích, dočasné příměří tak bylo často chápáno jako „nutná oběť“. Výzvy k úplnému ukončení války zůstávaly na okraji protestního hnutí.
Demonstrující na zářijových protestech mluvili explicitně pouze o dohodě o propuštění rukojmích. O konci války se mluvit zdráhali. To, na čem protesty skutečně stály, ukázala i demonstrace v Tel Avivu, která následovala po nalezení mrtvých Izraelců v Gaze. Na pódiu bylo mezi řečníky vystaveno šest rakví pokrytých státními vlajkami. Každý proslov se zaměřoval výhradně na otázku rukojmích a případně na Netanjahua, který byl označen za jejich „popravčího“.
Situace v Gaze však v žádném projevu zmíněna nebyla. A to přestože se jedná o jednu z nejkrvavějších válek 21. století, ve které izraelská armáda od října zabila více než 40 000 Palestinců, většinu z nich civilistů. Kvůli naprosté destrukci některých částí Gazy a katastrofální humanitární situaci je pásmo na pokraji totálního kolapsu.
Výjimkou během protestních shromáždění byli demonstranti sdružující se v tzv. antiokupačním bloku. Ti usilovali o to, aby Izraelci neodvraceli oči od osudů palestinského obyvatelstva. Požadovali nejen ukončení války v Gaze, ale také zastavení ambic spojených s izraelskou kontrolou okupovaných území.
Na masových občanských demonstracích byla absence solidarity s Palestinci patrná po celý rok. To vyčítaly některé segmenty izraelské levice už loňským masovým protestům proti justiční reformě. Přesto na tyto protesty zástupci levice docházeli. Také nyní se část aktivistické a levicové komunity do protestů aktivně zapojuje. Stále se ale snaží soustředit na organizaci v oblastech, kde je to nejnutnější.
V současnosti je to především Západní břeh, kde se od začátku války výrazně zintenzivnilo osadnické násilí vůči Palestincům. Kritizováno bylo rovněž to, že izraelská armáda často násilí židovských extremistů přehlíží a sama uplatňuje vůči palestinskému obyvatelstvu nepřiměřené násilí. Kontroverzní je také její postup v uprchlických táborech Džanín či Nur Šams. Nynější situace na okupovaných palestinských územích je i proto mnohými popisována jako další válečná fronta.
Rozpad vlády?
Ani v období sílících protestů se však nezdálo pravděpodobné, že by tlak izraelské veřejnosti Netanjahuovu politiku změnil. Výraznou změnu mohl přinést pouze rozvrat uvnitř koalice. Také proto Netanjahu svou politiku nadále směřuje k pokračování války v Gaze, neboť její zastavení si nepřejí strany náboženského sionismu a podmiňují tím své setrvání ve vládě.
Zatímco ještě před dvěma týdny byla současná koalice nejblíže ke svému rozpadu, nyní je situace zcela jiná. V případě konání nových voleb by se podle posledního nedělního průzkumu sice k moci s největší pravděpodobností dostaly opoziční strany, volby jsou ale nyní v nedohlednu.
K posílení vlády navíc značně přispěl i Gideon Saar (Nová naděje, dříve Likud), který v neděli večer oznámil, že se svou stranou vstupuje do vlády jako ministr bez portfeje, přestože spolupráci s Netanjahuem dlouho odmítal. I když to oslabí Ben Gvirovu pozici ve vládě, pro vedení války v Gaze to nemusí přinést zásadní změny, protože ani Saar nepodporuje uzavření příměří. Dokonce je vnímán jako ještě radikálnější než Netanjahu.
Na rozdíl od Netanjahua je ale Saar ve svých politických přesvědčeních konzistentnější, nicméně ani tak nejsou jeho další kroky zcela předvídatelné. Anshel Pfeffer z deníku Ha’arec ho ve svém politickém profilu z roku 2020 popsal jako „cool, sekulárního Telavivana“ a „proosadnického nacionalistu“ zároveň. Jeho návrat na politickou scénu je významný také proto, že jeho jméno bylo nejčastěji zmiňováno v souvislosti s možnou výměnou současného ministra obrany.
Příchod Saara do vlády bude pro tuto koalici podstatný ještě v jednom ohledu. Brzy se bude hlasovat o novém zákonu o vojenské službě, který se bude vypořádávat s nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu, který zrušil výjimky z vojenské služby pro studenty ješiv (náboženské školy pro ultraortodoxní muže). Se vstupem Saarovy strany do vlády bude mít koalice s pohodlnou většinou 68 mandátů lepší vyjednávací pozici.
Koalice má nyní ve stodvacetičlenném Knesetu 68 mandátů. Nově má o 4 mandáty více díky příchodu Saarovy Nové naděje. 14 mandátů patří stranám Židovská síla, Náboženský sionismus a Noam, které se svou fašistickou rétorikou tlačí Netanjahua nejen do pokračování války, ale také k dalšímu rozšiřování izraelské nadvlády v Gaze a na Západním břehu.
Pokud Netanjahu bude nadále naslouchat extremističtější části své koalice, případné trhliny vládní jednoty se mohou objevit jen kvůli dění v Likudu či v ultraortodoxních stranách (Sjednocený judaismus Tóry, Šas). Likud se svými 32 mandáty však dnes funguje spíše jako jednotný blok podporující současného premiéra než jako běžná politická strana. Výraznou výjimkou je pouze již zmíněný Galant, který poměrně ostře kritizuje Netanjahuovo vedení války v Gaze.
Ultraortodoxní strany drží zbývajících 18 mandátů. Pro ně není otázka války prioritou, a tak většinu své energie věnují problémům týkajících se vlastních komunit. V současnosti je jejich hlavním cílem zvrátit již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Netanjahu sice k prosazování rozhodnutí přistupuje spíše váhavě, potencionální nová koalice by ale tento krok téměř jistě dotáhla do konce.
I v případě konce Netanjahuova premiérství by však nebyla budoucnost Gazy o mnoho jasnější. Ačkoli by rozpad současné koalice vedl k dohodě o propuštění rukojmích a k dočasnému příměří, s úplným ukončením izraelského válečného tažení je to komplikovanější.
Konec války
Někteří komentátoři poukazovali na to, že konec války byl v požadavcích zářijových protestujících přece jen implicitně obsažen. Je velmi pravděpodobné, že by dohoda mohla postupně vést k trvalému příměří. Jakmile by se armáda částečně stáhla a Palestinci by se začali vracet na sever Gazy, obnovení bojů by pro Izrael bylo obtížné.
Liberálnější část izraelské společnosti si po loňském útoku Hamásu sice uvědomila, do jaké míry byl dosavadní přístup ke Gaze pouhým „managementem“ tikající bomby, ovšem zatím nebyla schopna šok z teroristického útoku Hamásu přetavit do souhrnné politické vize. Opozice se proto zaměřuje zejména na návrat rukojmí. Spor mezi dvěma polovinami izraelské společnosti tak zůstává na rovině interpretace toho, co znamená ono „absolutní vítězství“, které si Izraelská vláda vytyčila těsně po 7. říjnu.
Vize budoucnosti, která protestující opozici chybí, je naopak poměrně jasně formulována na druhé straně. Itamar Ben-Gvir (Židovská síla) a Becalel Smotrič (Náboženský sionismus), kteří ve vládě naplňují své sny o Velkém Izraeli, jsou připraveni po válce znovuosídlit Gazu a ještě více upevnit kontrolu nad Západním břehem. Není zcela jasné, zda Netanjahu touží po splnění alespoň části těchto snů, nebo zda se snaží jen zachránit sám sebe, v každém případě zatím výše zmíněným ambicím příliš nebrání.
Přestože v izraelské imaginaci zůstávají Palestinci na okupovaných územích stále ostře odděleni od izraelského státu, skutečnost je jiná. Loni v říjnu se ukázalo, že ani blokáda Gazy a její robustní oplocení nedokázaly zabránit nejhoršímu. Západní břeh je dokonce Mezinárodním soudním dvorem považován za de facto anektované území.Izraelci si tedy své životy izolovaně od těch palestinských představovat jednoduše nemohou.
Stanovení návratu rukojmích jako hlavního (a v podstatě jediného) cíle protestujících bylo logické – žádný jiný požadavek by nesjednotil širší část izraelské společnosti. Neměl by však bránit opravdovým diskusím o společné budoucnosti Izraelců a Palestinců. A to především v situaci, kdy je o to zřejmější, že Izraeli nikdy nešlo pouze o Hamás.
Ti, kteří mají odvážné plány s Gazou, Západním břehem či severní hranicí s Libanonem, se navíc nenacházejí v izraelských ulicích, ale na klíčových vládních postech, a první kroky provádějí už nyní. Jednoduchý recept na budoucí uspořádání v regionu sice neexistuje, rezignace na hledání jakéhokoliv řešení se však může liberálnější části izraelské společnosti vymstít. O to více je to potřeba mít na paměti ve chvíli, kdy je většina Izraele ukolébávána svými vojenskými úspěchy.
Autorka je studentkou politologie.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás