Po měsících utajování vláda představila rozpočet, který nepřináší mnoho překvapení. Jeho hlavním vítězem, a tedy prioritou je ježdění autem po silnici, kdy do pokládky asfaltu poplyne nejvíce peněz. Prohrávají v něm především děti, mladí lidé vůbec a s nimi tedy i smysluplná budoucnost této země. Školství jako každý rok pod vládou Petra Fialy ostrouhá a bude třít opět bídu s nouzí. Totéž se týká výstavby dostupného nájemního bydlení, což ministr financí komplet škrtl. V politické rovině pak koalice SPOLU zametla se svou vládní konkurencí v podobě Stanu a zvláště Pirátů, kdy ODS zjevně zkouší, co všechno může Bartošovi provést. Nejspíš všechno.
Stejně jako minulý i předminulý rok řeší vláda chybějící peníze především v důsledku populistického zrušení superhrubé mzdy a některých dalších opatření, které v souhrnu připravily rozpočet zhruba o více než 140 miliard korun. Tato rozpočtová sebevražda, kterou jako svou prioritu prosadila ODS s tehdy vládnoucím Andrejem Babišem a Tomio Okamurou, stojí za věčně nakrčeným čelem Zbyňka Stanjury. Ten se marně pokouší vyřešit kvadraturu kruhu, tedy snížení schodku rozpočtu při současném růstu výdajů a propadu příjmů.
Nula korun do nájemního bydlení v zemi, v níž patří bydlení mezi nejdražší v celé Evropě.
Řešení to bez razantního zvýšení daní nemá, ale to Zbyněk Stanjura neví. Nutným výsledkem je, že vláda, která nastoupila s prioritou snižování státního dluhu, vytvořila v souhrnu prakticky nejvyšší rozpočtové schodky. Nicméně vzhledem k tomu, že Česko patří stále k těm nejméně zadluženým zemím, nemá místní obsese veřejným dluhem nebo aktuálním schodkem velký smysl. Je to spíše rétorický koníček pravicových politiků a komentátorů, které v tom z pozice ekonomických expertů podporují ekonomové bank a investičních společností. Nátlak se přitom používá čistě selektivně. Není kde brát na školství, ale není problém zaplatit armádu nebo stavby silnic. Toto divadlo pak vytváří zdání jakési naléhavosti či reálnosti. Tímto představením se vytváří zdání, že není kde brát a půjčovat si jakékoliv peníze by bylo bezmála šílené.
Šílené však je, že vláda, která slíbila v programovém prohlášení dorovnat financování školství alespoň na průměr zemí OECD, zamířila od počátku svého vládnutí strmě pod tento cíl a navržený rozpočet s tím neudělá vůbec nic. Vláda sice schválila zákon, který garantuje učitelům 130 procent průměrné mzdy v zemi, ale současně se tomuto svému závazku vysmála jednak tím, že tento průměr počítá z dva roky starých mezd, a především pak tak, že na něj nikdy neuvolnila adekvátní finance. A protože ředitelé škol nemají dost peněz na důstojné zaplacení lidí ve školních jídelnách ani dalších nepedagogických pracovníků, musí jejich platy dorovnávat z částek určených učitelům, aby ve školách vůbec někdo pracoval a děti tak v zimě nezmrzly nebo netrpěly hlady.
Mít vzdělání je populismus
Nicméně dávat více peněz do školství by bylo třeba podle předsedkyně TO P09 Markéty Pekarové Adamové populistické. Peníze prostě nejsou. Vláda má jiné priority. Rozpočet prezentuje jako prorůstový a investiční, kdy tyto investice nesměřují do lidí, ale do asfaltu, betonu a železa. Na školy peníze nejsou, ale totéž už neplatí v případě armády, a především pak dopravy, kam zamíří vůbec nejvíce peněz. Asi aby bylo v budoucnu možné se po nových silnicích a dálnicích z Česka co nejrychleji dostat pryč. O inovacích a vědě premiér nejraději mluví, ale nic víc pro to neudělá. Což ilustrují peníze mířící na vědu a výzkum, které jsou vůči HDP jedny z vůbec nejnižších za posledních patnáct let. Jedinou českou inovací budou i nadále dálnice, svodidla a bagety na benzinkách. Po nich odjedou mladší generace bydlet někam jinam, nic jiného jim ostatně ani nezbyde.
Zatímco v předchozích měsících premiér i ministr financí slíbili dát příští rok Bartošovu ministerstvu pro minimální rozvoj potřebné finance na výstavbu prakticky chybějícího dostupného nájemního bydlení v obcích, v navrženém rozpočtu je tato částka rovna nule. Nula korun do nájemního bydlení v zemi, v níž patří bydlení mezi nejdražší v celé Evropě. Možná by se daly optimalizovat i ony masivní investice do dálnic, kdy by se cesty k hranicím Česka stavěly pouze směrem ven, protože směr opačný bude zbytečný a prázdný.
Říkat rozpočtu prorůstový a investiční, když v něm žádné relevantní prorůstové investice nejsou, nedává smysl. Stavba silnic byla investiční a prorůstovou strategií zhruba někdy v období po druhé světové válce. Od té doby se časy změnily, což by mohla tušit i vláda. Ostatně sám premiér se rád zaklíná slovy o inovacích či výzkumu. Bohužel nejspíš netuší, že ta slova mají nějaký význam, že to nejsou jen metafory nebo náhodné shluky hlásek.
V Česku je populární žehrat, jak Evropa zaostává v technologiích a inovacích za Spojenými státy a Čínou. Víme to velmi dobře. Evropa totiž do této oblasti investuje skutečně mnohem méně než tyto dvě země a Česko pak mnohem méně než samotná Evropa. Naše budoucnost tak není v AI, výrobě čipů nebo zelené energetice, ale spíše v betonárce a pokládce asfaltu. Jaká vláda, taková budoucnost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás