Češi rádi točí (a chodí na) historické filmy o hrdinech ze své minulosti. Nejspíš proto, že jich zase tak moc ve skutečnosti neměli. Projevuje se tím naplno syndrom malého národa, pro jehož identitu jsou důležité příběhy lidí, kteří se dokázali postavit zlu, před nímž zbytek národa jen pokorně mlčel. Zlo obyčejně reprezentují větší sousední státy, proti nimž (a jejich imperiálním choutkám) se můžeme snadno vymezovat, případně na ně shodit naše vlastní dějinné poklesky.
Není to nic zvláštního, má to tak každý malý národ, který si potřebuje opodstatnit svoji existenci. Pomocí ideologické prvoplánovitosti pomáhají artefakty oficiální popkultury budovat a udržovat sdílený příběh, který je nutné obnovovat tváří v tvář novým nebezpečím. Nutí nás vracet se k neuralgickým bodům historie, jakým byl třeba srpen 1968, a ponouká nás nacházet v nich znovu a znovu důkazy toho, že jsme stáli na správné straně dějin. Problém nastane, když takové ideologické snímky začnou mít velikášské ambice, chtějí být považované za „velké filmy“ s mezinárodním přesahem a svůj dobrý úmysl se rozhodnou vydávat za umění. Vlny režiséra a scenáristy Jiřího Mádla jsou přesně takovým snímkem. Chtějí vyprávět o hrdinech, nakonec ale stejně sklouznou do národních stereotypů.
Jiří Mádl měl možná ambici přepsat traumatickou historickou událost do příběhu českého hrdinství, jenže výsledek se utopil v patosu a snaze natočit mainstreamový historický film pro každého.
Film vypráví příběh skupiny zaměstnanců Redakce mezinárodního života, kteří se potkali v Československém rozhlase těsně před uvolňováním poměrů vedoucím k pražskému jaru 1968. V kulisách zkostnatělé komunistické instituce provádějí doslova diverzní činnost. Nejprve donutí k rezignaci prezidenta Novotného, pak bojují proti cenzuře a šíří naději spojenou s nástupem Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka KSČ a po příjezdu „spřátelených“ armád do země drží svobodné vysílání rozhlasu, jak dlouho to jen jde. Něco je autorská licence scenáristů, většina z toho se ale skutečně stala.
Do tohoto kolektivu se víceméně náhodou dostane na podzim roku 1967 i technik Tomáš Havlík. Politika ho nezajímá, ale když už se jednou ocitne v důležité státní instituci, nemůže se nezaplést s dobovými strukturami moci. Podepíše spolupráci s StB, která na něj má páku v podobě jeho mladšího bratra, jehož má po smrti rodičů v opatrovnictví. Tomáš na své spolupracovníky donáší, ale vlastně jen tak trochu, vzplane totiž láskou k redaktorce Šťovíčkové, která mu pomůže se v poměrech zorientovat.
Karikatury rozhlasáků
Jiří Mádl staví Vlny jako příběh postupného probouzení technika Tomáše vláčeného velkými dějinami. Vojtěch Vodochodský je v roli hlavního hrdiny ale spíše rozpačitý – scénář mu většinu první poloviny filmu předepisuje pasivní, ustaraný, trpitelský výraz, který mají postavy „malých“ lidí žijících v totalitním státě povinný už nejspíš navěky. Když pak v klíčovém okamžiku „přepne“ do hrdinského módu a vzepře se svému loutkoherci, kterým je démonický ředitel Ústřední správy spojů, nepůsobí to příliš věrohodně.
Může za to hlavně skutečnost, že režiséra více zajímá vyprávění velkých dějin (notoricky známých a stokrát omletých) než příběhy jednotlivých postav. Tomáš Havlík tak není ani naivní, ani zbabělý, podle scénáře není jednoduše nic. Rádi bychom se dozvěděli víc o Tomášově vnitřním dilematu, ale postava nabídne jen sérii ustaraných povzdechů. Ještě hůř dopadl šéfredaktor Milan Weiner (Stanislav Majer), což je skutečná historická postava jednoho z důležitých mužů pražského jara. Weiner je však napsaný jako schematická, neživá karikatura zásadového bojovníka za dobro a vypouští fráze o svobodě slova a ověřování ze dvou zdrojů, které šustí papírem. Jak se takový člověk ocitl ve vedoucí pozici důležité redakce hlavního informačního kanálu totalitního státu, zůstane pro diváky záhadou. Stejně tak netušíme, proč redakce, která se má už podle svého názvu zabývat zahraničním, točí reportáže o studentech českých a slovenských vysokých škol a řeší možné zmanipulované volby v Československu.
Jiří Mádl v rozhovorech přiznává výraznou inspiraci snímkem Dobrou noc a hodně štěstí George Cloonyho, v němž se v USA padesátých let zpravodaj stanice CBS pustí do konfrontace s vlivným republikánským senátorem Josephem McCarthym. V době zuřivého honu na komunisty a černobílého vidění světa se Edward Murrow snaží zůstat na straně pravdy a svobodné novinařiny a divák mu nemůže nefandit. Mádlův Weiner a jeho parta rozhlasáků je ale v úplně jiné pozici a víc než novináře vlastně připomínají jakýsi fantaskní superhrdinský tým, čemuž trochu nahrává i plakát filmu.
Členové zahraniční redakce jsou nicméně vesměs zaměnitelní – nejvíc prostoru nakonec dostane mohutný černý knír Vojtěcha Kotka v roli Jiřího Dienstbiera. Redaktorka Věra Šťovíčková (Táňa Pauhofová) je mašinou na smutek. Když se v jedné z prvních scén otočí v restauraci za procházejícím dítětem, scénář ji nesmlouvavě orazítkuje jako zoufalou starou pannu, čehož se už zbytek filmu nezbaví. Samozřejmě, že se zaplete s o dekádu mladším technikem Tomášem, ale když se dozví o jeho spolupráci s StB, okamžitě se s ním rozejde ve velmi podivně natočené scéně, kde to vypadá, že se baví dva roboti, a ne milenci.
Neschopnost vykreslit postavy plasticky možná souvisí s tendencí domácí kinematografie utvrzovat diváka, že Češi žijící v totalitním státě byli hlavně oběti dějin. I když se jim vzepřou, jako to udělali členové rozhlasové redakce, scénář je pořád musí charakterizovat skrze jejich beznaděj a zoufalství. Je to klišé českých filmů, které má nejspíš za cíl zabránit divákům představovat si život před rokem 1989 jinak než v šedých barvách. Bohužel to má za následek skutečnost, že postavy Mádlova filmu zůstávají pouhými neživými schématy. Když film potřebuje vykřesat silné emoce, nemůže se o ně opřít a musí si vypomáhat písněmi, které suplují věrohodnější pohled do prožívání hrdinů. Použití dobových hitů je ale ve Vlnách mechanické a ani výběr není nijak originální. Je to trochu jako playlist, který vám nabídne algoritmus streamovacích služeb, když dohraje soundtrack k Pelíškům. Jediným překvapením je spojení Čerešní Hany Hegerové s krvavými střety s okupanty, což je nicméně u šansonu pojednávajícím o znásilnění problematické.
Šance na hrdinství
Zatímco první polovina filmu úmorně sleduje střet svobodomyslných redaktorů s mocenskou mašinérií, v té druhé diváky konečně probudí akce spojená sokupací. Když jsou tanky před Prahou, dostane Tomáš druhou šanci na hrdinství, zachová se tentokrát správně a odčiní tak své předchozí poklesky. Rozhlas může díky němu vysílat o několik hodin déle, informace o okupaci se díky zahraničním redaktorům šíří do světa, ale víc už hrdinové nezmůžou. Jakmile se Dubček a další straníci vrátí z Moskvy, musí odvysílat potupnou kapitulaci národa. Češi dál mohou zůstat obětí velkých dějin a Tomáš musí volit potřetí – sklonit hlavu, veřejně podepsat pokání a přežít přicházející normalizaci na dobře placeném místečku, anebo to všechno odmítnout.
I v druhé polovině ale Vlny zůstávají více historickou dokureportáží než věrohodným portrétem lidí v nelehké době. Film si pomáhá podivnými berličkami, jako jsou třeba záběry na lidi poslouchající rozhlas v kostele, kteří místo mše fandí rozhlasákům, jako kdyby to byl fotbalový zápas. A když má snímek propojit velké a malé dějiny, zmůže se jen na prvoplánovou symboliku ohně, který hoří v kamnech bratrů Havlíkových. Vyloženým cringe pak skončí většina scén, v nichž vystupují vysokoškolští studenti, od úvodního pochodu se svíčkami až po bujarou oslavu odstoupení prezidenta Novotného.
Oceňovaný televizní seriál Volha vloni naznačil, že možná už nastal čas zobrazovat realitu socialistického režimu plastičtěji. Nesnesitelně přitažlivý udavač Standa Pekárek z Volhy otevřel dveře novým typům normalizačních hrdinů, „oportunistických sviní“, které z těžkých časů uměly vytěžit to nejlepší hlavně pro sebe. Osvícený spolupracovník StB Tomáš Havlík z Vln nás ale vrací k jednorozměrným a snadno skousnutelným postavám. Selhání mu rychle odpustíme a zůstaneme u dělení na my versus oni (estébáci, komunisti, Rusové).
Vlny provází od premiéry v Karlových Varech na začátku léta skoro bezmezné nadšení a vypadá to, že film bude velkým diváckým hitem, čemuž přispělo i jeho nasazení do kin na výročí 21. srpna. Režisér a scenárista Jiří Mádl měl možná ambici přepsat traumatickou historickou událost do příběhu českého hrdinství, jenže výsledek se utopil v patosu a snaze natočit mainstreamový historický film pro každého.
Samozřejmě se ve Vlnách dá vystopovat několik aktualizačních paralel mezi srpnem 1968 a současnou ruskou okupací Ukrajiny, jinak ale snímek – jak mají české filmy ve zvyku – vede války, které už jsou dávno vyhrané. Potenciálně zajímavou debatu o Češích, kteří tváří v tvář historii selhali, anebo naopak obstáli, Mádl rychle vyměnil za akční filmovou podívanou s černobílými postavami. Z Vln je nakonec jen řemeslně natočený mainstreamový trhák, na který budou na podzim povinně chodit střední školy, aby ve studentstvu utvrzoval národní klišé. Jestli od filmu chcete víc, tady se toho nedočkáte.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás