Válka v Gaze očima Palestinek a Palestinců

Editorka sborníku Jestli mám zemřít, ať je to příběh Tereza Langrová nejprve shrnuje současnou situaci, kdy je Česko ze zdánlivě nepochopitelných důvodů mnohdy větším zastáncem izraelského státu než jeho nejtěsnější spojenec USA. Kniha možná nastaví zrcadlo některým liberálům, kteří zapomněli na univerzálnost lidských práv a po tvrdé kritice putinovského Ruska najednou začali obhajovat autoritářský režim Benjamina Netanjahua. Apel na humanismus je zde vyobrazen doslova. Dějiště jednotlivých textů palestinského autorstva je zaneseno do slepé mapy mandátní Palestiny na obálce knihy a roztroušenost jednotlivých palestinských enkláv či uprchlických táborů, mnohdy už na území sousedních států, dává tušit, jak bolestivý osud palestinský národ stihl.

Palestinský pohled

První kapitoly jsou tvořeny výpovědí Čechopalestinců a Čechopalestinek, jejichž rámování přispívá k pochopení celkového kontextu. Toto rámování v českých masmédiích zoufale chybí, a právě v osobních příbězích palestinských rodin prosakuje až bolestný údiv nad selektivností českého zpravodajství. Drtivá většina domácích médií totiž konflikt datuje 7. říjnem, jako kdyby snad útok Hamásu přišel jen tak z čistého nebe, v podmínkách vzájemného míru.

Palestinské příběhy však dodávají potřebná historická fakta a autoři a autorky popisují děsivou zkušenost svých rodičů a prarodičů, kteří při Nakbě v roce 1948 mnohdy jen o vlásek unikli smrti, a rozhořčují se nad očividnou nespravedlností, kdy násilí sionistických milic bylo nejen tolerováno, ale někteří jejich členové a členky se později stali významnými izraelskými politiky. Následují další kapitoly z izraelsko-palestinské historie, které do selektivního kontextu českého zpravodajství nezapadají – šestidenní válka a následná nelegální okupace obsazených území, operace Lité olovo v roce 2009 či – a to zejména – násilí osadnických radikálů na Západním břehu, které má jen za uplynulé dva roky na svědomí několik stovek civilních obětí.

Státní návštěvu Maďarska kupříkladu Netanjahu podnikl po Orbánově antisemitské kampani vůči Georgu Sorosovi.

Vzpomínky prarodičů však zejména nabourávají obecně rozšířený mýtus, že palestinské území bylo před příchodem Židů neobdělanou pustinou, o kterou se beztak nikdo nestaral. Svědectví z Nakby naopak ukazuje, že to byli okupanti, kdo ničil – a na Západním břehu stále ničí – úrodná území přeměňuje ve zdevastovanou pláň.

Údiv nad necitlivostí českého přístupu demonstrují autorky srovnáním se zahraničím. Zatímco v západní Evropě se Nadia Kotaishová dočkala solidarity a empatické útěchy i od neznámých lidí, Lamis Bartůšková Khalilová musela na propalestinské demonstraci v Praze čelit zuřivému mávání izraelskou vlajkou ze strany ministryně obrany. Vlajkou státu, který možná v tu chvíli zabíjel její blízké.

Český pohled

Ve druhém oddíle knihy zaznívá český pohled. Markéta Hrbková vnímá solidaritu s Palestinci pohledem židovství a popisuje fenomén zvaný „self-hating Jew“, který je manipulativní reakcí směrem k Židům a Židovkám kritizujícím izraelskou vládu. Tereza Langrová popisuje situaci pro změnu ekonomicky – zbrojní průmysl je totiž v Izraeli klíčovou složkou tamního exportu. Pokud by skončily války, izraelská ekonomika se zhroutí, jak již vysvětlila ve svém bestselleru Šoková doktrína kanadská spisovatelka Naomi Klein.

Důležitý příspěvek do debaty pochází také od teologa a publicisty Filipa Outraty, který zkoumal legislativní stránku věci. Nejprve komentoval zrušení magistrátního zákazu propalestinské demonstrace pod heslem „From the river to the see, Palestine will be free.“ Judikát soudu se dal předpokládat. Přece jen je rozdíl, jestli výrok zkoumá zkušený politolog, nebo Vít Rakušan, jehož odbornost v blízkovýchodní problematice se blíží odbornosti náhodného diskutéra serveru Novinky.cz. Horší je to s obviněním Izraele z genocidy. Outrata doslova píše, že „bez ohledu na veškeré apely a předběžná opatření Mezinárodního trestního soudu (…) nadále pokračuje násilí vůči civilnímu obyvatelstvu v neztenčené míře.“ V tomto případě bohužel stále platí, že mezinárodním právem se mohou řídit jen někteří. Nebudou-li mezinárodní instituce disponovat účinnou vymahatelností, nejsilnější státy je zkrátka nebudou respektovat. Stačí si vzpomenout třeba na nelegální invazi do Iráku v roce 2003, která se odehrála proti vůli RB OSN.

Aby toho absurdna okolo izraelské politiky nebylo málo, knihu uzavírá David Scharf, jehož text odkrývá pokrytectví současného izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Ten sice jakoukoli kritiku vlastní vlády odmítá coby antisemitismus, zároveň mu to však nebrání udržovat diplomatické styky s politickými lídry, kteří jsou antisemitismem pověstní. Státní návštěvu Maďarska kupříkladu Netanjahu podnikl po Orbánově antisemitské kampani vůči Georgu Sorosovi, u polského premiéra Mateusze Morawieckého mu pro změnu zřejmě vůbec nevadilo, že tamní vláda zavedla zákon, který kriminalizuje zmínky o polské účasti na holokaustu.

Proč jsou Češi jako kůl v plotě?

Abychom rozklíčovali poněkud specifický postoj Česka v rámci izraelsko-palestinského konfliktu, nevystačíme si jen s jedním faktorem. Svou roli hraje bezesporu dlouhodobá česko-izraelská vazba. První československý prezident Masaryk se proti antisemitismu ostře ohrazoval už v době, kdy byl antisemitismus mainstreamem, a nebál se v boji za spravedlnosti jít proti většině. Po roce 1948 se stal Izrael navzdory Stalinovu očekávání prozápadním státem a komunistický tisk o něm začal náhle mluvit jako o symbolu imperialismu. Nekritická podpora Izraele po konci vlády KSČ pak byla možná poháněna devadesátkovým antikomunistickým pocitem viny.

Dalším faktorem, který nelze opomenout, je de facto absence muslimské menšiny v Česku. Francie, Belgie či Německo si zkrátka nemůže dovolit podpořit ve veřejnoprávních médiích zločiny proti lidskosti namířené proti muslimskému obyvatelstvu. V Česku je však muslimská menšina natolik nepočetná a vystrašená, že nikdo nepředpokládá její mobilizaci. Asi jako když Karel Šíp v televizní estrádě vyštěkne vtip proti Romům. Nic mu za to nehrozí. S muslimy ovšem úzce souvisí další faktor, jímž je tradiční český rasismus. Ten jako rakovina žel zachvátil i někdejší liberály, jimž je zkrátka „západní Izraelec“ bližší než „palestinský čmoud“.

Snad nejhlubším faktorem a zdrojem neporozumění je odlišná perspektiva, jíž nazíráme na tragédie 19. a 20. století. Zatímco pro většinu států globálního Jihu je to kolonialismus, pro střední Evropu je to holocaust. Ten je však – přiznejme si – co do počtu obětí jen slabým odvarem toho, co napáchaly evropské mocnosti ve svých državách. Jen belgický král Leopold II. převyšuje šest milionů zavražděných Židů svým řáděním v Kongu téměř dvojnásobně. V této perspektivě je pochopitelné, že státy s koloniální minulostí vnímají holocaust v rámci zločinů proti lidskosti jen jako jeden z mnoha střípků, a tuto perspektivu bychom měli být schopni vnímat. Třeba nám to pomůže chápat realitu izraelsko-palestinského konfliktu objektivnějším pohledem.

Autor je učitel.