10. června přednesl na Filozofické fakultě UK jeden z editorů časopisu Genocide Studies historik A. Dirk Moses přednášku, v níž problematizoval koncept, jenž se dostal do středu globální debaty díky podání žádosti Jihoafrické republiky u Mezinárodního soudního dvora v Haagu na konci minulého roku, a to v souvislosti s vojenským zásahem Izraele v Gaze započatém po útoku Hamásu ze 7. října 2023.
Na obvinění, že se Izrael v Gaze dopouští genocidy, odpověděl, že tam naopak zajišťuje, aby se „již nikdy“ nevrátil pokus o ni provedený Hamásem 7. října. Podle něj se JAR záměnou pachatele genocidy za představitele jejích obětí sama postavila na jeho stranu – stala se mluvčím Hamásu. „Genocida“ slouží oběma stranám sporu jako nejvyšší karta schopná umlčet argumenty opačné strany a získat podporu mezinárodní veřejnosti. Při vyvolávání obrazu genocidy obě strany předpokládají samozřejmou shodu na jejím vymezení. Moses naopak připomněl, že od jeho vstupu do veřejných debat doprovází tento termín spory o jeho definici. Významy a obrazy, které evokuje, nám nemohou pomoci v řešení morálních ani politických sporů, neboť jsou samy jejich produkty.
Do mezinárodního práva a veřejného diskurzu vstoupila „genocida“ v polovině čtyřicátých let, kdy se utvářela institucionální a normativní struktura poválečného řádu, jenž navzdory střídání epoch přetrval až do současnosti. To, že se dva tábory utvořené kolem blízkovýchodního konfliktu navzájem obviňují z (podpory) genocidy, svědčí podle Mosese o tom, že na své hranice narazil nejen tento pojem, ale samotný poválečný řád.
1945–1989–2011–2023
Když Rafael Lemkin (1900–1959) – židovský právník uprchlý před nacisty z Polska – v knize Vláda Osy v okupované Evropě z podzimu 1944 označil novotvarem „genocida“ ty nejrepresivnější aspekty chování nacistů vůči obyvatelstvu obsazené střední, jihovýchodní a východní Evropy, neměl na mysli jen vyvražďování Židů, ale také ničení základních podmínek svébytné kolektivní existence dalších „malých národů“ tohoto regionu, jako byli Češi, Poláci či Srbové. Když však jeho úsilí přineslo o čtyři roky kýžený plod a Valné shromáždění OSN přijalo Konvenci o předcházení a trestání zločinu genocidia (1948), byl v ní již tento koncept zúžen na model holokaustu. Spolu se Všeobecnou deklarací lidských práv přijatou tentýž rok specifikoval tento text normativně-právní jádro poválečného mezinárodního řádu, jehož obecné kontury narýsovala Charta OSN z roku 1945.
Právě ve chvíli přijetí těchto dvou dokumentů však nastupovala globální bipolarita, která v následujících čtyřiceti letech omezila odkazy k nim na nástroj propagandistického boje jednoho politického tábora studené války proti druhému. Po jejím konci roku 1989 ji mnozí chápali jen jako historickou závorku, jejíž uzavření umožňovalo dokončit cestu, na niž vykročily západní země ve druhé polovině čtyřicátých let. Unipolární převaha Západu vedeného USA měla konečně umožnit právní a politické vymáhání norem, které tři dokumenty formulovaly. Neschopnost využít globální převahu Západu vedeného Amerikou a zabránit vyvražďování Tutsiů Hutuy ve Rwandě na jaře 1994 byla považována za selhání americké administrativy, která se ho pak snažila kompenzovat vojenským zásahem do bosenské války po srebrenickém masakru Bosňáků Srby v létě 1995 a intervencí NATO do Jugoslávie na jaře 1999 odůvodňovanou nebezpečím etnické čistky (pokud ne genocidy) kosovských Albánců.
Jakmile by však norimberský tribunál zohledňoval i předválečné zločiny Němců v domácí politické sféře, mohla by mezinárodní veřejnost obrátit pozornost také k obdobným zločinům vítězných velmocí.
Posledním vzepětím humanitárního intervencionismu poststudenoválečného období byl zásah NATO v Libyi v roce 2011 odůvodněný poukazem ke genocidě, která měla hrozit jejímu obyvatelstvu ze strany Muammara Kaddáfího. Jedním z nezamýšlených důsledků jeho svržení, k němuž zásah přispěl, byl obrovský nárůst moci džihádistických skupin, jako je Al-Kájda a posléze tzv. Islámský stát v zemích Sahelu a s ním spjatá destabilizace této oblasti a konec západní hegemonie v ní. V posledních letech proběhly v několika zemích Sahelu (Mali, Burkina Faso, Niger) puče a vojenské junty na svých územích nahradily francouzské jednotky ruskou paramilitární organizací Wagner – posléze přejmenovanou na Afrikakorps.
Intervence do Libye byla součástí západní podpory revolucí arabského jara, v nichž se hodnoty lidských práv a demokracie měly konečně rozšířit i na Střední východ a do severní Afriky. Nejen zmíněné důsledky tohoto zásahu, ale i skutečnost, že ve všech arabských zemích, v nichž se roku 2011 vzedmuly demokratické naděje, vládnou dnes znovu autokraté nebo zde přetrvává stav zamrzlé občanské války, svědčí o tom, že tato intervence neoživila západní projekt devadesátých let, ale byla jeho labutí písní. Tehdejší sen o celosvětovém rozšíření lidských práv a demokracie – podepřený poststudenoválečným Pax Americana – nejenže nebyl vzkříšen, ale právě v desetiletí, které začalo Arabským jarem, definitivně pohřben: zhroutila se v něm jak ideologická hegemonie liberálního globalismu, tak mocenská převaha Západu vedeného Amerikou nad zbytkem světa.
Roku 2011 se Čína stala druhou největší ekonomikou světa a o rok později nastoupil Putin podruhé do prezidentského úřadu, tentokrát s jasným programem vrátit Rusku velmocenský status – ať již návratem na Blízký východ (Sýrie) a do Afriky (Sahel) nebo obnovením nároku na mocenskou kontrolu Ukrajiny. Naděje liberálních globalistů na to, že konec studené války umožní Americe a Západu všude ve světě prosadit ideály a právní normy poválečných let vtělené do Charty OSN (1945), Všeobecné deklarace lidských práv (1948) a Konvence o genocidě (1948) nepohřbilo jen krvavé potlačení syrské revoluce Bašárem al-Asadem (umožněné Obamovou neochotou k intervenci poté, co použil chemické zbraně v roce 2013), ale také potlačení demokratického hnutí v Hongkongu v letech 2019–20 Čínou a Putinův vpád na Ukrajinu roku 2022.
Teprve izraelský masakr v Gaze prováděný s podporou a municí USA v odvetě za nepoměrně menší masakr Hamásu 7. října se však možná zpětně bude jevit jako definitivní tečka za obdobím přechodu (započatým roku 2011) z poststudenoválečné éry do éry nové, v níž namísto seskupování kolem jednoho či více pólů (unipolarita, bipolarita, multipolarita) převládá fragmentace a národní egoismy. Na rozdíl od hanebného úprku Američanů z Kábulu v létě 2021 (po dvaceti letech neúspěšného úsilí porazit Tálibán a vybudovat tam demokracii) se nejedná o debakl mocenský, ale morální. Pochyby se již netýkají schopnosti Ameriky (vojensky) kontrolovat svět, ale její schopnosti podepírat svou mocí univerzalistické hodnoty, jimiž svou kontrolu ospravedlňuje.
Z hlediska JAR, Brazílie, Kolumbie a mnoha dalších demokracií globálního Jihu (nemluvě o ještě větším počtu autokracií) nejenže nejsou USA zárukou zabránění zločinu genocidy, ale aktivně podporují svého ústředního spojence na Blízkém východě v jejím provádění. Takové obvinění se zdá přesvědčivé, vezmeme-li v úvahu desetitisíce žen, dětí a starých lidí, kteří byli od 7. října uloženi do hromadných hrobů, milióny vyhnaných ze svých domovů a živořících na ulici nebo v provizorních přístřešcích, trpících hladem, zimou či horkem, absencí hygienických zařízení a čelících každý den smrtelné hrozbě izraelských bomb a raket.
Připomínám, že prvním Lemkinovým útočištěm po útěku z Polska roku 1939 byl Londýn, kde sídlily exilové vlády některých nacisty okupovaných národů střední a východní Evropy, včetně českého a polského. Lemkin oprávněně počítal s jejich podporou při prosazování svého konceptu pro poválečné souzení nacistických pohlavárů, a proto ve svém výše zmíněném opus magnum z roku 1944 vymezil genocidu široce: tak aby zahrnovala nejen vyvražďování Židů nacisty, ale také jejich represivní politiky vůči křesťanským národům, k nimž Židé patřili.
Norimberský neúspěch a zúžení konceptu
Přestože se stal jedním z poradců amerického prokurátora Mezinárodního tribunálu v Norimberku Roberta A. Jacksona, nepodařilo se Lemkinovi svůj koncept prosadit. Tzv. Londýnská Charta, jíž se tribunál při svém rozhodování řídil, sice genocidu zmiňovala, za tři hlavní zločiny však považovala zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Za nejdůležitější z nich přitom považovala ten první – Hitlerovo napadení ostatních evropských zemí. Nejbrutálnější činy vyjmenované v Lemkinově definici genocidy byly podřazeny pod kategorii zločinů proti lidskosti, která byla sice poprvé západními velmocemi použita již v reakci na nelidské zacházení Osmanů s Armény roku 1915, právní status však získala až v Norimberku.
Jedním z cílů Mosesovy přednášky bylo vysvětlit, proč je navzdory tomuto masovému utrpení Palestinců způsobovanému jednáním izraelské armády malá šance, že by Mezinárodní soudní dvůr v Haagu došel v následujících měsících či letech k potvrzení Jihoafrického obvinění Izraele z genocidy. Moses se v přednášce opíral o kritickou genealogii tohoto konceptu podanou ve své knize Problémy genocidy. Permanentní bezpečnost a jazyk transgrese (Cambridge University Press 2021). Podobně jako ostatní badatelé, kteří chtějí pochopit obsah a hranice konceptu genocidy, všímá si v ní historických a politických okolností, za nichž Lemkin dospěl k vynálezu a definici tohoto pojmu.
Moses v knize vysvětluje, že jedním z důvodů odporu vítězných velmocí antifašistické koalice k Lemkinově definici genocidy bylo nejen to, že ji chápal velmi široce, ale také to, že jeho koncept rozmazával rozdíl mezi tím, co daná vláda dělala na území svém či svých kolonií v obdobích míru, a tím, čeho se dopouštěla v rámci agresivní války vůči jiné velmoci. Podle něj například nacistická genocida Židů nezačala až roku 1941, ale již nástupem nacistů k moci, přičemž k jejím počátečním milníkům patřily norimberské zákony z roku 1935 a tzv. Křišťálová noc roku 1938.
Jakmile by však norimberský tribunál zohledňoval i předválečné zločiny Němců v domácí politické sféře, mohla by mezinárodní veřejnost obrátit pozornost také k obdobným zločinům vítězných velmocí. Nebyla snad – jak tvrdí někteří historici – jedním z inspiračních zdrojů norimberských zákonů rasová segregace na americkém Jihu? Sovětský svaz zase ve třicátých letech v rámci tzv. „národních operací“ deportoval celé etnické skupiny, jež identifikoval jako bezpečnostně rizikové. Také Britové a Francouzi měli bohatou historii brutálních vojenských zásahů proti domorodému civilnímu obyvatelstvu ve svých zámořských koloniích.
Dalším důvodem odporu spojenců k přijetí Lemkinovy definice genocidy bylo, že by mohla být uplatněna i na některé metody, kterých používali ve dvou světových válkách: v první způsobila například britská námořní blokáda smrt hladem statisíců německých a libanonských civilistů, ve druhé Britové a Američané letecky bombardovali hustě obydlené oblasti, civilní infrastrukturu či průmysl. Západní státy také akceptovaly nucené přesuny celých etnických skupin: výměnu muslimů a pravoslavných mezi Řeckem a Tureckem na základě smlouvy z Lausanne roku 1923, vyhnání 12 miliónů Němců ze střední a východní Evropy na konci druhé světové války či (Stalinem režírovanou) výměnu Ukrajinců a Poláků mezi SSSR a Polskem po této válce.
Lemkina odmítnutí jeho konceptu norimberským tribunálem neodradilo. On a jeho spojenci z malých národů střední a východní Evropy prosadili roku 1946 na půdě Valného shromáždění OSN rezoluci, která vyzývala k přijetí konvence o genocidě, jež byla o dva roky později skutečně přijata. Vítězné velmoci se však pojistily proti jejímu případnému použití proti svým vlastním rasistickým (USA), koloniálním (VB, F) či totalitárním (SSSR) represivním praktikám tím, že vyvinuly tlak na co největší zúžení konceptu genocidy způsobem, aby co nejvěrněji kopíroval paradigma nacistického masakru evropských Židů interpretovaného jako zločin z nenávisti.
Tato interpretace podmiňovala uznání kolektivního masakru příslušníků určité etnicky definované populace jako genocidy tím, že jeho důvodem bylo to, kým jsou, nikoliv to, co dělají: příčinou neměly být jejich skutečné či domnělé činy, ale jejich identita. Nenávist k nim tedy měla být „čistá“ či „iracionální“ – nemotivovaná racionálním kalkulem bezpečnostních či vojenských výhod. Tato redukce byla o to jednodušší, oč nesmazatelněji se do západní paměti vryly obrazy vyhladovělých vězňů osvobozovaných koncentráků či vyprávění přeživších Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů o transportech a „selekci“ civilistů, jimž zcela scházela schopnost bránit se či škodit svými činy svým vrahům.
Civilizace proti barbarství
Jakmile se genocida pochopila jako fyzické zničení určité etnické skupiny „jako takové“ (ať již „vcelku“ nebo „zčásti“) vedené čistou, tj. racionálně nemotivovanou nenávistí k ní, a nikoliv poukazem k bezpečnostně-politickému nebezpečí, které mohla představovat, zločiny na civilistech, kterých se dopouštěly vítězné velmoci na etnických skupinách pod svou kontrolou, již pod ni nemohly být zařazeny. A nejen to. Mohly být s poukazem na to, že zabraňují těmto skupinám dopustit se genocidy na jiných skupinách, dokonce ospravedlněny.
Získala-li totiž genocida status absolutního zla, „zločinu zločinů“, opravňovalo to při odrážení její hrozby – ve chvíli „nejvyššího ohrožení“ (supreme emergency) civilizace – výjimečně použít i taktik, jejichž důsledky si v mnohém nezadají s důsledky genocidy. Jinak řečeno, masové utrpení či hromadná smrt civilistů mohly být ospravedlněny jako menší a relativní zlo obranou proti genocidě jako nepoměrně většímu zlu absolutnímu: takovému, které překračuje meze myslitelného a pojmenovatelného a podvrací samotné základy lidskosti, jež ochraňuje civilizace.
Od poloviny 20. století se paradigmatem takového mezního barbarství, které „šokuje svědomí lidstva“, a umožňuje proto proti společnosti jeho pachatelů použít výjimečně nelidských prostředků, stal holokaust. Moses však v knize upozorňuje, že tento „jazyk transgrese“ není inovací 20. století. Již od 16. století byl používán k ospravedlnění „humanitární intervence“ jednoho evropského impéria proti druhému, jemuž se takové překročení civilizačních tabu přičetlo na vrub. Britský politik William Gladstone například v sedmdesátých letech 19. století líčil „jazykem transgrese“ zločiny Osmanů proti Bulharům a dalším balkánským národům. Expanzi své západní a liberální říše na úkor jejich říše východní a neliberální ospravedlňoval záchranou lidské civilizace jako takové a odvolával se při tom na „svědomí lidstva“, jež bylo údajně šokováno barbarstvím Osmanů. Po rozpadu jejich říše převzali roli barbarského vyzyvatele Němci a Japonci, po jejich porážce Sovětský svaz a po jeho rozpadu islamističtí teroristé. Role imperiálních vůdců Západu pak od druhé světové války přešla z Britů na Američany.
Na konci této války, kdy vznikala právní infrastruktura nového mezinárodního řádu, byly Sovětský svaz a Spojené státy ještě dvěma alternativními, ale spojeneckými verzemi humanistické „civilizace“, která porazila nelidské „barbarství“ Osy Berlín – Řím – Tokio. Na rozdíl od iracionálního, a tedy neospravedlnitelného pokusu Němců o vyhlazení Židů – odůvodněného mesiánsky (cílem zbavit svět Zla), nikoliv bezpečnostně a politicky – byly jejich masakry nepřátelského civilního obyvatelstva racionálně ospravedlnitelné poukazem k bezpečnostní a „vojenské nutnosti“ (termín haagských úmluv z let 1899–1907), kterou nelze obejít, máme-li porazit barbarského nepřítele, jenž ohrožuje samotné základy lidskosti.
Před válkou s nacisty i po ní bylo toto zdůvodnění používáno proti neposlušnému podrobenému obyvatelstvu v západních koloniích i v Sovětském svazu. Zločiny na tomto obyvatelstvu byly motivovány bezpečnostně a politicky, tj. racionálně, a to i v případech, že bylo etnicky či rasově vymezeno. Modelem takových brutálních taktik proti civilistům jsou protipovstalecké či protipartyzánské operace, v nichž koloniální armáda čelí skupinám ozbrojeného odporu, které se rekrutují z okolní společnosti, jež jim poskytuje opěrnou základnu, útočiště a zázemí.
Na první pohled se zdá, že takové alibi nacisté při vyvražďování Židů neměli. Skupiny bojovníků jako židovští partyzáni v Bělorusku či povstalci z varšavského ghetta byly relativně okrajové. Ještě důležitější však je, že se objevily až v průběhu holokaustu a zásahy proti nim proto stěží mohly být považovány za racionální podnět k němu. Jako celek tedy mohl být holokaust představován jako iracionální masová vražda politicky a vojensky pasivního obyvatelstva ozbrojenými složkami genocidního režimu. Mohl tedy být pojat apoliticky: jako zločin z čisté nenávisti, cílící na životy lidí dané skupiny pouze kvůli tomu, čím etnicky nebo rasově jsou, nikoliv kvůli tomu, co dělají – a čím údajně bezpečnostně ohrožují pachatele.
Kolektivní masakr: legitimní vs. iracionální
Z těsné spjatosti zavedeného konceptu genocidy s modelem holokaustu plyne, že nepokrývá masakr, jenž proběhne v rámci války, do níž je zabíjená skupina zapojena. Jedinou výjimku zatím představuje uznání vraždy 8000 srebrenických mužů v červenci 1995 armádou srbského generála Radko Mladiće za akt genocidy Mezinárodním soudním dvorem v Haagu roku 2007. Důvodem bylo, že přestože k němu došlo v rámci bosenské občanské války, proběhl mimo kontext aktuálních bojů: ve chvíli, kdy probíhalo jejich zabíjení, byli bosňáčtí muži v pasivní pozici neozbrojených zajatců a nepředstavovali tedy žádné bezpečnostní ohrožení pro ozbrojené pachatele, kteří je drželi v zajetí.
Zúžením definice motivu na iracionální nenávist byla laťka genocidy nastavena tak vysoko, že jí většina etnických masakrů nemůže dosáhnout. Dochází k nim totiž zpravidla při zásazích proti hnutí vzpírajícímu se okupaci či kolonizaci, anebo v občanské válce, v níž různé skupiny rozpadajícího se státu bojují o jeho území. V těchto případech není obyvatelstvo zcela pasivní, ale rekrutují se z něj naopak neregulérní ozbrojenci, geriloví bojovníci či partyzáni, kteří jeho jménem bojují s nepřítelem: ať již jsou jím bojovníci konkurenční skupiny nebo vojáci armády okupujícího státu. Má-li pod úzký koncept genocidy spadat nějaký kolektivní masakr civilistů, musí stát zcela mimo kontext takové občanské či národně osvobozenecké války nebo alespoň mimo kontext aktuálních bojů. Jen tak bude možné jeho oběti popsat jako pasivní oběti čistého, tj. bezpečnostně neodůvodnitelného násilí. Nemožnost takového vydělení masakru z kontextu ozbrojeného konfliktu je například hlavním argumentem, který mainstreamová izraelská historie používá proti tomu, aby bylo považováno za genocidu vražedné jednání Osmanů namířené proti arménskému civilnímu obyvatelstvu během první světové války.
Gerilový či partyzánský boj ze samotné své definice nerespektuje pravidla válečného práva, která vyžadují oddělení bojovníků od civilistů: na vlastní straně by přijetí těchto pravidel předpokládalo viditelně označit bojovníky a nepoužívat tzv. lidské štíty, ve vztahu k nepříteli pak zase vyloučit z násilných útoků všechny ty, kteří nebojují – tedy také úředníky a zaměstnance civilní okupační správy. Systematické porušování hranice mezi civilisty a bojovníky partyzány přispělo k tomu, že slovy „teror“ a „terorismus“, kterými byly od Velké francouzské revoluce označovány násilné akty státu proti obyvatelstvu, se od konce 19. století stále více (a po druhé světové válce už takřka výhradně) používá pro označení jednání nestátních aktérů. Islamistický terorismus Al-Kájdy a tzv. Islámského státu lze navíc lehce asociovat s čistou či iracionální nenávistí, která byla předtím připsána nacistům vyhlazujícím Židy.
Izrael jako civilizace, Palestinci jako barbaři
Na historickém pozadí narýsovaném Mosesovou knihou daleko lépe rozumíme účinnosti morálně asymetrického obrazu, do nějž velká část západních a českých médií vkládá informace o posledním dějství blízkovýchodního konfliktu. Výlučná rezervace stigmatu „teroru“ a „terorismu“ pro nestátní ozbrojence islamistického Hamásu, jejichž násilí se přičítá záměrnému smytí hranice mezi bojovníky a civilisty, zakrývá skutečnost, že tuto hranici při svých zásazích smývá také izraelská armáda. Ale i v případě, že se tato skutečnost uzná, je možné udržet morální asymetrii mezi dvěma stranami poukazem k iracionální nenávisti, s níž údajně vraždili a mučili své oběti teroristé z Hamásu, a racionálním přístupem izraelské armády, která s politováním konstatuje, že bez velkého množství nevinných zabitých, zraněných a zmrzačených a masového utrpení ostatních obyvatel Gazy nelze Hamás zničit.
Podobně jako ospravedlňovatelé leteckých masakrů civilistů Drážďan či Hamburku nebo atomových masakrů obyvatel Hirošimy a Nagasaki se také Izraelci při ospravedlnění masové smrti a utrpení, které způsobují, opírají o „jazyk transgrese“: zabití a zmrzačení desetitisíců a traumatizace miliónů nevinných palestinských žen, dětí a starých lidí jsou nezbytné k tomu, aby výspa západní civilizace na Blízkém východě nemohla být již nikdy vystavena genocidnímu barbarství čisté nenávisti, jímž šokovali „svědomí lidstva“ bojovníci Hamásu 7. října 2023. Realističtí obhájci Izraele dokonce na půl úst připouštějí, že masakr nevinných je vědomým důsledkem zásahu v Gaze. Tváří v tvář hrozbě „druhého holokaustu“ však židovský stát nemá jinou volbu a jedná se tedy o masakr legitimní.
Mosesova kniha, publikovaná dva roky před započetím války v Gaze, umožňuje pochopit historický zdroj výhody, kterou dává zavedená definice genocidy Izraeli i dvojí metr, s nímž velká část západního a českého mainstreamu poměřuje nerozlišující násilí palestinských ozbrojenců a izraelských vojáků. Důvodem, proč západní velmoci a Sovětský svaz tlačily na zúžení definice genocidy, bylo právě to, aby z ní byly vyloučeny masakry, jichž se samy dopouštěly na nepřátelském obyvatelstvu, které považovaly za zdroj bezpečnostního rizika. Proto mohly Lemkinovu definici přijmout až po její proměně, která tyto bezpečnostně ospravedlnitelné masakry odlišila od masakrů neospravedlnitelných: takových, jejichž zdrojem není představa hrozby, ale čistá nenávist. Toto zúžené pojetí slouží dnes výborně Izraeli nejen při politické obhajobě jeho brutálního jednání v Gaze, ale poskytuje mu také právní nástroje, jimiž se může vyvinit z genocidy před haagským tribunálem.
Navzdory množství nenávistných a dehumanizujících výroků vládních izraelských politiků umožňuje totiž poukaz k odvetné povaze izraelského zásahu – jako obranné reakci na útok Hamásu – zpochybnit klíčovou podmínku sine qua non platné definice genocidy, jíž je iracionální motivace masakru. „Nacifikace“ a „džihádizace“ Hamásu – spjatá s mediální izolací jeho útoku z kontextu dlouhodobé nadvlády izraelských Židů nad Palestinci mezi řekou Jordán a Středozemním mořem – naopak Izraeli umožňuje stigma čisté nenávisti přičíst na účet Hamásu. Navzdory masovému zabíjení a mrzačení palestinských civilistů tedy mohou Izraelci prezentovat svůj zásah v Gaze jako vojensky nutný způsob obrany izraelských Židů před iracionální nenávistí, která vzešla z území a obyvatelstva Gazy. Přes obrovské množství civilních obětí se jedná o legitimní reakci civilizace na fanatické, tedy nelegitimní násilí barbarů.
S použitím terminologie Mosesovy knihy můžeme říci, že účinnost izraelského obrazu války v Gaze povstává ze schopnosti „depolitizovat“ vražedné jednání Hamásu jako výbuch iracionální nenávisti a „politizovat“ vražedné jednání izraelské armády jako racionálně podloženou strategii k prevenci jeho návratu v budoucnosti. Při odrážení obvinění z genocidy využívá Izrael toho, že se Konvence o genocidě z roku 1948 těsně drží modelu holokaustu. Zabíjené palestinské obyvatelstvo prostě nemůže být ekvivalentem Židů svážených na osvětimskou rampu, neboť jejich vyvražďování nebylo bezpečnostní odpovědí na předcházející útok židovských ozbrojenců na německé civilisty. Kolektivní vražda Židů Němci se prostě neodehrávala v kontextu jejich ozbrojeného konfliktu.
Opustit „genocidu“?
Poté, co ve své pražské přednášce Moses shrnul výše naznačené důvody, proč má izraelská obhajoba větší naději na úspěch u haagského tribunálu než jihoafričtí obviňovatelé, vyjádřil přesvědčení, že pokud haagský soud skutečně dá za pravdu Izraelcům, zasadí to fatální ránu důvěryhodnosti a v posledku i významu samotného konceptu genocidy v mezinárodním řádu i globálním veřejném diskurzu. Zhroucení modly genocidy jako „zločinu zločinů“, jehož pachatelé jsou – v souladu s mainstreamovým obrazem holokaustu – líčeni jako démoni a oběti jako andělé, však podle něj nemusí být jen špatnou zprávou. Vedle toho, že „genocida“ nepokrývá masakry, které nelze depolitizovat (tj. izolovat z kontextu ozbrojeného boje), nepokrývá ani ty, které nelze pochopit jako kolektivní vraždu etnicky, národně či rasově identifikované skupiny: například vyhladovění miliónů ukrajinských, ruských či středoasijských „kulaků“ Stalinem na přelomu dvacátých a třicátých let, milióny obětí Maova „velkého skoku“ v padesátých letech či statisíce obětí antikomunistického teroru v Suhartově Indonésii v polovině šedesátých let.
Tato Achillova pata – ohlášená v samotném termínu „genocida“ – se přenesla i do její zúžené verze. I ona se omezuje na oběti, které je možné vymezit etnickou či rasovou příslušností, a ignoruje ty, které jsou vymezeny ekonomicky (kulaci) či ideologicky (prokomunističtí Indonésané). Zpětně se proto podle Mosese zdá přitažlivější stanovisko kritika Lemkinova konceptu genocidy ze druhé poloviny čtyřicátých let Hersche Lauterpachta (1897–1960), jenž měl za to, že pro trestně-právní postih kolektivních masakrů by stačil koncept zločinů proti lidskosti. Ten má své jádro v masakru civilistů, ale nevyjímá ho z kontextu ozbrojeného konfliktu, ani ho neomezuje na masakry proti etnickým či rasovým skupinám. Návrh žalobce Mezinárodního trestního tribunálu Karima Khana na obvinění čtyř vůdců Hamásu a dvou izraelských politiků z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z 20. května by z tohoto hlediska vykračoval nadějnějším směrem než podání JAR u haagského soudního dvora.
Podobně jako vznesení jihoafrického obvinění vyjadřovala izraelská reakce na tento krok mezní morální rozhořčení. Zatímco však v prvním případě se týkalo údajně převráceného hodnocení jednání (Izrael genocidu odráží, nikoliv páchá), ve druhém se týká smazání absolutního rozdílu v povaze aktérů: Khan podle Izraelců postavil rovnítko mezi teroristickou organizaci a demokratický stát bránící se jejímu napadení. Důraz na údajně nepřekročitelnou propast mezi dvěma aktéry je zcela v souladu s diskurzem, jenž Izraelci zdědili po svých evropských kolonialistických předchůdcích: jakkoliv se mohou jisté aspekty chování dvou stran jevit podobně, je morálním skandálem, když někdo staví násilí barbarů na jednu rovinu s násilím těch, kteří do jejich oblasti přinesli světlo civilizace.
Holokaust jako bezpečnostní politika
Na rozdíl od své pražské přednášky ovšem Moses v knize z roku 2021 nezpochybňoval samotnou kategorii genocidy, ale především její úzké pojetí, v němž se zrcadlí interpretace holokaustu jako „masového zločinu z nenávisti“. Moses v ní přijímá status holokaustu jako prototypu genocidy, nabízí však jeho alternativní interpretaci jako krajní případ politiky „permanentní bezpečnosti“, která podle něj patřila ke všem imperiálním projektům počínaje starověkým Římem. Impérium vzniká úsilím o zajištění absolutní a trvalé bezpečnosti nastolením takové situace, jež předem znemožní, aby se potenciální nepřátelé mohli stát v budoucnosti hrozbou. Právě maximalistická představa bezpečnosti jako něčeho permanentního a nezvratného vede k tomu, že se terčem bezpečnostních opatření stává celá okupovaná společnost: neválčí sice, ale představuje podpůrné ekonomické a morální zázemí pro bojovníky a potenciální rezervoár jejich budoucího náboru. Její exterminaci lze odůvodnit jako preemptivní či preventivní obranný akt, jenž předem vyloučí, aby z ní v budoucnosti vzešla bezpečnostní hrozba.
Moses rozlišuje imperialismus liberální a illiberální. Geopolitika přelomu 19. a 20. století nazývala ten první „námořním“ – jeho typickým případem byly Velká Británie a její nástupce USA – a druhý „kontinentálním“ či „pevninským“: typickým příkladem byly Rusko a Německo. Liberální impéria upřednostňují takové represivní praktiky permanentní bezpečnosti, které mohou vykonávat nepřímo či zdálky: například blokády či letecké bombardování – britská námořní blokáda během první světové války způsobila statisíce mrtvých v Německu a Libanonu, nemluvě o statisících civilních obětí „strategického bombardování“ německých a japonských měst Brity a Američany za druhé světové války. (Britové si takové bombardování vyzkoušeli již ve dvacátých letech proti povstaleckým oblastem Iráku.)
Neliberální impéria predisponuje jejich kontinentální povaha k represivním praktikám, které jejich správa či armáda provádí přímo a zblízka na kontrolovaném obyvatelstvu – například jeho nucená asimilace či násilný odsun z jednoho území na jiné. Krajním případem tohoto přístupu k permanentní bezpečnosti je genocida, a to včetně holokaustu. Jeho nepochybně výjimečné rysy jako je obsese s vyvražděním všech Židů (nejen těch na obsazených územích) a pokračování v jejich zabíjení i v posledních fázích války, kdy by se z hlediska Německa zdálo racionálnější věnovat všechnu energii vojenské obraně proti postupujícím spojencům, lze podle Mosese vysvětlit jednak absolutisticky vytčeným cílem nacistů, jímž byla světovláda „tisícileté říše“, a jednak specifickými rysy, které mělo v jejich očích Židovstvo jako jejich úhlavní nepřítel: celosvětově operující rasa, která upřednostňuje nepřímé, civilní strategie, jako je ovládání médií a financí či infiltrace národních kultur, a schovává se za jiné politické entity jako USA (řízené finančními Židy z Wall Streetu) nebo SSSR (ustavený bolševickými Židy). Byli-li v očích nacistů židovští civilisté armádou židovské světovlády a útisku Árijců, pak na projektu jejich vyvraždění nebylo nic iracionálního.
Asymetrické a civilní metody celosvětového Židovstva byly podle Hitlera hlavní příčinou porážky Německa v roce 1918 a jeho následné kolonizace ve Výmarské republice, která byla – vedle USA a SSSR – v jeho očích dalším případem teritoriálně-politické entity řízené Židy. Z hlediska celosvětového dosahu nepřímých praktik židovské nadvlády, jež měly své těžiště v civilních sférách (obchod, média, finance, kultura, umění) se kompletní fyzické vyhlazení židovské rasy jevilo jako racionální strategie zajištění permanentní bezpečnosti a rozkvětu árijské rasy. Posledním horizontem nacistů tedy nebyl „spásný antisemitismus“ s jeho metafyzickou démonizací Židů, od nichž měli nacisté osvobodit svět a lidstvo, jak tvrdil přední historik holokaustu Saul Friedländer. Tato mesiánská eschatologie byla podle Mosese sama podřízenou součástí „spásného imperialismu“: permanentní bezpečnost „tisícileté říše“ nebylo možné nastolit bez úplného vyhlazení Židů.
Jinak řečeno: jakmile přijmeme konspirační teorii o židovské světovládě, z níž chtěl Hitler emancipovat Árijce, přestane se holokaust jevit jako masový zločin z nenávisti a začne se jevit jako rozumná strategie k dosažení tohoto cíle. Zmizí tím nepřekročitelná propast, jíž ho a jeho pachatele a oběti oddělujeme od jiných masakrů a jejich pachatelů a obětí. Stává se jen krajním případem na kontinuu neliberálních praktik permanentní bezpečnosti. Ztrácí status jedinečnosti, jenž z něj činil případ sui generis, který na jedné straně stál nad nimi, na straně druhé je právě proto mohl v sobě symbolicky zahrnovat a reprezentovat. Genocida evropských Židů se zkrátka ocitá na kraji jednoho kontinua s disproporčním zabíjením civilního obyvatelstva povstaleckého území okupační armádou. Jakmile překročí určitý práh, může proto být také ono považováno za genocidu.
Moses v knize vědomě navázal na argument použitý roku 1968 Jean-Paul Sartrem proti USA. Sartre tehdy označil zabíjení jihovietnamského obyvatelstva na územích kontrolovaných Vietkongem za genocidu, aniž by musel démonizovat ministra obrany McNamaru či prezidenta Johnsona jako převtělení nacistů a zabíjené Vietnamce vykreslovat podle obrazu vyhlazovaných evropských Židů čtyřicátých let – tedy jako pasivní, žádným ozbrojeným odporem nedisponující civilní obyvatelstvo, které je zabíjeno jen kvůli tomu, čím je, nikoliv kvůli tomu, co dělá.
Místo takové „depolitizace“ amerického násilí ho Sartre naopak radikálně „politizoval“ s pomocí maoistického jazyka „lidové války“: povstal-li prostřednictvím Vietkongu vietnamský lid proti americkému impériu (jako ochrannému valu kapitalistického řádu), pak nejracionálnější strategií zajištění trvalé bezpečnosti tohoto impéria bylo očistit jihovietnamské území od tohoto lidu. Podobně nemusíme dělat z izraelského premiéra Netanjahua či ministra obrany Galanta démonické fanatiky, abychom pochopili smysl zabíjení arabských obyvatel Gazy a totální destrukci její civilní infrastruktury: její vylidnění od Palestinců – ať již genocidou nebo etnickou čistkou – lze pochopit jako racionální strategii k zajištění permanentní bezpečnosti Izraele podobně, jako se Edwardu Benešovi jevilo vyhnání českých Němců v roce 1945 jako racionální strategie k zajištění bezpečnosti obnoveného Československa. To měl na mysli obhájce Beneše a přítel Netanjahua a izraelské krajní pravice Miloš Zeman, když roku 2002 jako premiér České republiky sdělil deníku Haarec, že izraelští Židé by s Palestinci žijícími na územích zabraných šestidenní válkou v létě 1967 měli udělat to, co Beneš roku 1945 udělal se sudetskými Němci.
Moses v knize kontrastuje toto Zemanovo tvrzení s opačnou pozicí Karla Schwarzenberga, jenž během jejich předvolebního zápasu o místo na Hradě roku 2012 poznamenal, že vyhnání Němců obnášelo natolik brutální porušení jejich nejzákladnějších lidských práv, že Beneš by se z něj dnes musel zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem. Moses konstatuje, že jakkoliv můžeme souhlasit s morálním soudem, který vyjadřuje Schwarzenberg, pravda je komplikovanější. Spojenci, kteří přijali Všeobecnou deklaraci lidských práv, totiž také Benešovi odsouhlasili odsun Němců. Schwarzenberg byl ve svém postoji konsistentní, když roku 2019 odmítl odhlasovat deklaraci českého parlamentu, která prohlásila hnutí BDS proti porušování mezinárodního práva a lidských práv Palestinců Izraelem za antisemitské. Na rozdíl od Schwarzenberga, jenž se dovolával mezinárodně-právního a lidsko-právního systému, jehož základy byly položeny po druhé světové válce, tvrdí Moses, že v situacích, jako je ta v Gaze, je tento systém spíše součástí problému než jeho řešením: místo aby umožnil zabránit a potrestat vědomě prováděný kolektivní masakr, poskytuje nástroje k jeho ospravedlnění.
Věk fragmentace a národních egoismů
V diskusi po pražské přednášce vyjádřil Moses názor, že právě okolnosti izraelského zásahu v Gaze včele s jeho politickou a vojenskou podporou USA otřásají poválečným světovým systémem, neboť zviditelňují jeho slepé skvrny. Tezi o hroucení světového řádu potvrzují i okolnosti druhé hlavní války dneška. Zatímco Rusko svým flagrantním porušením Charty OSN otřáslo poválečným řádem zvnějšku – jako mocnost, která pohrdá jeho hodnotami, USA ho svou podporou izraelského masakru podkopalo zevnitř – tím, že svým jednáním zpochybnilo deklarovanou věrnost těmto hodnotám. Obě velmoci jsou přitom klíčové pro udržení mezinárodní stability jak díky svému vojenskému arzenálu, tak díky permanentnímu členství v Radě bezpečnosti OSN, jež jim svěřuje právo veta. Rusko tohoto práva zneužívá jako hráze proti kritice svého porušování mezinárodního práva a lidských práv na Ukrajině, USA jako hráze proti kritice izraelského porušování mezinárodního práva a lidských práv v Palestině.
Výsledné zablokování RB OSN přitom může mít hrozivější důsledky, než jaké mělo za studené války. Tehdy zajišťovalo vzájemné zapření dvou sjednocených vojensko-politických bloků jistou stabilitu. Minimálně od tzv. kubánské krize roku 1962 dávaly SSSR a USA například najevo minimálně shodu na nutnosti zabránit nukleární válce. Na druhé straně činila homogenita bloků a jejich relativní – ekonomická, politická a vojenská izolace globální prostor přehledným a předvídatelným. Rozdělovala ho do dvou protikladných světů doplněných „třetím světem“ dekolonizovaných společností.
Navzdory diskurzu zaznívajícímu z pobaltských zemí, Polska či Česka, jsme se po ústupu unipolarity během minulé dekády v tomto desetiletí nevrátili do studené války. Spíše jsme se ocitli v situaci apolární fragmentace: dění ve strategicky důležitých regionech přestali kontrolovat Američané, ale nekontroluje je ani nikdo jiný. Kolem dvou hlavních ozbrojených konfliktů dneška – rusko-ukrajinského a izraelsko-palestinského – se sice začaly vynořovat kontury bipolarity, zůstávají však rozostřené, překřižované postojem řady klíčových aktérů. Svět byl v minulých desetiletích až příliš úzce provázán, než aby se s odchodem americké hegemonie mohl jednoduše znovu rozpadnout do oddělených a izolovaných bloků. Tato provázanost umožňuje v nové situaci důležitým regionálním mocnostem hrát na obě strany. Rozhodují se v závislosti na národních zájmech a postojích k té či oné otázce, nikoliv na základě dlouhodobé loajality k jednomu ekonomickému či vojensko-politickému bloku.
Turecko například zůstává v NATO, ale v ukrajinsko-ruském sporu si udržuje roli nestranného zprostředkovatele a v blízkovýchodním konfliktu rozvíjí agresivně antiizraelskou, antizápadní rétoriku. Saúdská Arábie stojí oficiálně na straně Gazanů, ale ani po mnoha měsících jejich masakrování a mučení izraelskou armádou si nezavírá dveře k možné „normalizaci“ vztahů s Izraelem. Brazílie, Indie a JAR jsou s Ruskem a Čínou ve skupině BRICS, aniž by přestaly pěstovat intenzivní přátelské vztahy s USA. Austrálie se po nástupu Strany práce k moci snaží „opravovat ploty“ s Čínou poškozené během kovidové pandemie. A takto mohli bychom pokračovat dál a dál.
Na rozdíl od rusko-ukrajinské války štěpí konflikt v Gaze samotné západní společnosti a jejich levici – počínaje Bidenovými demokraty, kteří začali v jeho důsledku ztrácet část liberálních a levicových voličů. Jestli je Gaza pro některé americké studenty a studentky tím, čím byl pro jejich dědečky a babičky Vietnam, není vyloučeno, že v listopadu se zopakuje situace z roku 1968, kdy byl levicový viceprezident (Hubert Humprey) poražen pravicovým vyzyvatelem (Richardem Nixonem), neboť se část levice odvrátila od jeho administrativy kvůli morální nepřijatelnosti jejího válečného angažmá.
Podkopávání mezinárodně-právního systému zděděného z poválečných časů Bidenem a Putinem přispívá k nárůstu chaosu a nepředvídatelnosti v současné mezinárodní politice. Stává se normou porušovat normy a státy se tudíž při sledování svých cílů stále častěji spoléhají více na sílu a zastrašování, než na multilaterální jednání a diplomacii. Izrael byl minimálně od tzv. druhé intifády na palestinských územích (2000–2005) průkopníkem tohoto postoje a je tudíž na novou situaci výborně připraven. Krajní pravice představovaná Likudem a její nábožensko-fašističtí spojenci jako Itamar Ben Gvir či Bezalel Smotrič si každopádně z dosavadní historie Izraele berou poučení, že válek není třeba se bát. Pokud jsou vítězné jako války v letech 1948 a 1967, mohou přinést územní zisky, které by diplomacie ani multilateralismus nikdy nezajistily. A důsledky nevyhraných či prohraných válek – jako těch v letech 1956 či 1982 – lze vždy nějak přežít, stojí-li za Izraelem alespoň část Západu. Válku je tedy třeba chápat především jako příležitost, nikoliv jako katastrofu.
Související článek:
Proto se izraelská vláda ocitla v pokušení obrátit své selhání ze 7. října 2023 do větší války, než jakou obnáší „jen“ rozbombardování Gazy a decimace jeho obyvatelstva při vybíjení bojovníků Hamásu. Tím spíše, že nárůst napětí na severních hranicích Izraele i v širší oblasti (útoky proíránských milicí na americké základny a pirátské nájezdy Húsíů na lodě v Rudém moři) také ukázal, jak zranitelný je Izrael tváří v tvář alianci Hamásu s Íránem a jeho regionálními klienty, jako jsou nestátní ozbrojenci v Sýrii, Jemenu nebo Libanonu. Napětí je možné využít k vyprovokování přímé války s nimi.
Je třeba zničit vojenské kapacity Hizballáhu a obsadit jižní Libanon, z nějž by se znovu stalo ochranné bezpečnostní pásmo, jímž byl v letech 1982–2000. Vedle nastolení nové vojenské rovnováhy příznivější pro Izrael by rozšíření války do Libanonu a případně i Íránu mělo podle pravicových stratégů Izraele dva další pozitivní důsledky. USA by se z vnějšího protektora Izraele proměnily do přímého účastníka ozbrojeného konfliktu, čímž by se minimalizovala možnost jejich podmiňování podpory Izraele mírovým urovnáním jeho územního sporu s Palestinci. A podobně by to neutralizovalo zohledňování palestinské otázky arabskými státy Perského zálivu: v krajní situaci by museli upřednostnit svůj geopolitický zájem na zničení regionálně-hegemonických ambicí svého arcinepřítele Íránu (prováděných s pomocí jeho nestátních klientů včele s Hizballáhem) před solidaritou s arabskými bratry v Palestině. Rozšíření války by zkrátka vtáhlo Američany a sunnitské Araby oblasti do daleko užšího spojenectví s Izraelskými Židy, což by palestinskou otázku, jež se 7. října s nebývalou silou vynořila ze zapomnění, znova vykázalo na okraj.
První pokus o vyprovokování regionální války v podobě zabití velitele vnější větve íránských Revolučních gard nazvané al Quds Mohammada Rezá Zahedího leteckým útokem na diplomatické zastoupení Íránu v syrském Damašku 1. dubna selhal kvůli tomu, že Írán – chtějící se za každou cenu válce vyhnout – kalibroval svou vzdušnou odvetu 13. dubna tak, aby ji Izrael s pomocí svých západních a arabských spojenců byl schopen odrazit a zabránit významnějším škodám. O úspěchu druhého pokusu o zažehnutí regionální války v podobě zabití vysokého velitele Hizballáhu Taleba Abdaláha v noci z 11. nad 12. května se stále rozhoduje.
I kdyby se podařilo Američanům toto nebezpečí odvrátit a přimět nakonec Izraelce a Hamás k podepsání dohody o příměří a Hizballáh ke stažení z (části) jižního Libanonu, na vážnosti situace v tomto a ostatních strategických regionech světa to nic nezmění. Hluboká krize mezinárodního řádu zvýšila pravděpodobnost vzplanutí ozbrojených konfliktů, ať již občanských či mezistátních, které se při současné propojenosti světa lehce přelévají do přilehlých států a stávají regionálními. 19. června například vůdce Hizballáhu Hasan Nasraláh varoval členskou zemi EU – Kypr, že pokud v případné válce poskytne izraelským letadlům možnost používat svá letiště a základny, stane se legitimním cílem libanonských raket. Do občanské války v Súdánu započaté v únoru 2023 – jejíž součástí je obnovení etnických čistek v Dárfúru a osm a půl miliónů uprchlíků (z toho 2,5 miliónu do sousedních zemí), je podporou jedné ze stran a dodávkami zbraní zapojeno již několik klíčových regionálních i globálních hráčů – od Spojených arabských emirátů přes Egypt až po Rusko (jemuž generál Burhan za vojenskou podporu slíbil základnu v Rudém moři). Střední východ či severní Afrika nejsou jedinými regiony, v nichž vzrůstá napětí: zmiňme výrazné zhoršení situace na Korejském poloostrově (Kim Čong-un se stal jedním z nejužších spojenců Putina, Jihokorejci naopak podporují Ukrajinu) nebo napětí v Jihočínském moři mezi Čínou na straně jedné a Tchaj-wanem a Filipínami na straně druhé.
V nové situaci nám stěží může poskytnout spolehlivého průvodce mechanická analogie s bojem proti fašismu či komunismu. Spíše než do nového celosvětového střetu ideologií bojujících o celosvětovou hegemonii jsme vstoupili do věku fragmentace, chaosu a národních egoismů. Situace je bezpečnostně o to nepředvídatelnější, že svět se díky poslední vlně globalizace stal daleko propojenějším než kdykoliv předtím. Velkou část sporů a konfliktů proto nelze přeložit do prostorových termínů střetů teritoriálně-politických bloků. Ocitli jsme se zkrátka na neprobádaném teritoriu.
Autor je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás