Vynikající komedie Kojot vrací úder se vypořádává s jednou z nejvěhlasnějších entit „cartoonového kapitalismu“. Korporace ACME patří po bok Disneyho Strýčka Skrblíka, pana Krabse či společnosti Mom Corp coby jeden z příkladů mamonářského kapitalismu v amerických kreslených seriálech. A ústřední nápad filmu, který spočívá v tom, že nejslavnější uživatel produktů ACME tento koncern zažaluje, dává historii celé značky nový, kritický rozměr.
Velké animované značky jsou samozřejmě také součástí korporátu. Looney Tunes, domov Kojota Vildy, konkrétně patří k nejstarším a dlouhodobě nejvýdělečnějším kmenovým značkám spadajícím pod Warner Bros. To ale rozhodně neznamená, že by šlo o korporátní propagandu. Hollywood totiž není primárně ideologická instituce, které by šlo o to indoktrinovat diváky jakýmkoli konkrétním způsobem myšlení.
Kojot vrací úder si zaslouží být oslavován i jako film, který těsně unikl korporátní mašinérii.
Z ideologických hledisek představují klasické cartoony překvapivě vrstevnaté a ambivalentní pole. Například v tom, že jedním z hlavních inspiračních zdrojů raných kreslených grotesek, včetně Mickeyho Mouse a Kocoura Felixe byly „minstrel shows“, tedy divadelní představení založená na rasistických stereotypech. Antropomorfizovaná zvířátka z prvních disneyovek a dalších cartoonů byla velmi připomínala komicky přihlouplé černošské postavičky, které v minstrelských představeních hráli bělošští herci s blackface líčením.
Z druhé strany ale můžeme připomenout fakt, že cartoony vytvářela i řada levicově orientovaných tvůrců – pro Disneyho ve třicátých letech pracovala skupina levicově smýšlejících animátorů jako John Hubley a Fred Wright, jejichž tvorba vyústila v roce 1941 v založení progresivnějšího studia United Productions of America (UPA), pro nějž pracoval mimo jiné i Chuck Jones, jeden z ústředních tvůrců Looney Tunes.
Co se obsahu amerických cartoonů týče, dá se v nich najít široké spektrum tendencí, od rasistických, sexistických či propagandisticky antikomunistických až po plejádu satirických komentářů na adresu americké střední třídy, korporací i politiky. Kojot vrací úder rozhodně není ve svých kritických tendencích ničím převratný. Je ale pozoruhodný v tom, na co konkrétně a jakým způsobem navazuje. Abychom to pochopili, musíme teď upřít pozornost k dějinám jedné z nejpozoruhodnějších fiktivních korporací západní popkultury.
Synonymum korporátu
Společnost ACME není vynálezem animátorů Looney Tunes, a dokonce ani výtvorem zábavního průmyslu. Slovo „akmé“, které ve starořečtině znamená vrchol, bylo v poangličtělé podobě s písmenem C totiž často používáno ve dvacátých letech jako součást názvů společností, které chtěly mít své názvy co nejblíže začátku abecedy, aby se v telefonních seznamech objevovaly co nejdříve. Takhle vznikly například společnosti Acme Traffic Signal Company, Acme Bread Company, Acme Tools, Acme Whistles nebo Acme Brick Company.
Tenhle obchodní trik se brzy stal terčem humorných narážek – lidé mezi sebou například žertovali, že slovo ACME je ve skutečnosti zkratkou, která znamená American Company that Manufactures Everything. Sám Chuck Jones k původu warnerovské korporace ACME prohlásil, že kdykoli si jako dítě hrál s kamarády na obchod, ten obchod se vždycky jmenoval ACME – prostě proto, že v telefonních seznamech bylo tolik společností toho jména.
Do filmu se společnost ACME poprvé dostala několik desítek let předtím, než její produkt poprvé použil Kojot Vilda. Už v roce 1920 v klasické grotesce s Busterem Keatonem Frigo a soused koupí hlavní hrdina ve výprodejovém obchodě ACME nekvalitní snubní prsten. V jedné scéně filmu další klasiky němého slapsticku Putička (1922) s Haroldem Lloydem pak lupiči vykrádají klenotnictví ACME. A komediální trio The Three Stooges v komedii Violent Is the Word for Curly (1938) hraje nekompetentní zaměstnance benzínky ACME Service Station.
ACME se tedy stalo v zásadě synonymem všudypřítomnosti korporátu. Pokud se s tímhle magickým slovem setkáme poprvé při pročítání telefonního seznamu, můžeme snadno získat pocit, že ACME je jakási obří, všeobjímající korporace zasahující do všech myslitelných oborů podnikání – ultimátní „Americká společnost, která vyrábí úplně všechno“. V tomhle je ACME dokonalým fiktivním prototypem obřích obchodních konglomerátů. Ostatně silně je připomínají i mediální koncerny, jejichž součástí jsou dnes také hollywoodská filmová studia – Warnery, kteří v posledních padesáti letech byli součástí nejrůznějších fúzí, samozřejmě nevyjímaje.
Zákulisní machinace
Ze všech postaviček Looney Tunes se právě Kojot Vilda stal nejhorlivějším shromažďovatelem výrobků označovaných značkou ACME. Chuck Jones a jeho kolega Michael Maltese ho v roce 1949 stvořili jako svým způsobem tragickou kombinaci kocoura Toma ze série Tom a Jerry od konkurenčního studia MGM a antického Sisyfa. Ovšem představujme si Sisyfa, kterému nejenže jeho kámen pokaždé spadne, ale těsně před vrcholem se mu zřítí na hlavu a pak se s ním hrdina skutálí až do nejhlubší rokle v okolí.
Stejně jako Tom je i Kojot Wilda absolutně posedlý myšlenkou, že dopadne svou vysněnou kořist, superrychlého Ptáka uličníka, který se prohání vyprahlými prériemi a zastavuje se jen na prchavé okamžiky, kdy si dává svůj zob. Kojot není schopen ho dostihnout, a tak mu nezbývá, než se ho snažit chytit do komplikovaných pastí, které obvykle zahrnují nějakou technologickou vychytávku od motorových rychlobruslí po nejrůznější výbušniny. Už od nejstaršího krátkého filmu s touto dvojicí se na mnoha těchto vynálezech objevuje právě logo ACME.
Ve světě Looney Tunes je přitom ACME od počátku jménem jediné konkrétní korporace, ne slovem, které z marketingových důvodů používají různé firmy. Nápis ACME, případně ACME Corporation, zdobí řadu produktů, které používá nejen Kojot, ale i další postavičky ze světa Looney Tunes jako Bugs Bunny, kačer Duffy nebo tasmánský čert Taz. Figuruje ale třeba i v hraném filmu Looney Tunes: Zpět v akci, kde zlotřilý šéf ve skvělém podání Steva Martina plánuje proměnit celou lidskou populaci v poslušné opice. Vůdce společnosti přezdívaný Mr. Chairman byl spíše klasickým bondovským padouchem než představitelem vyloženě korporátního zla. ACME měla prsty i ve zločinecké zápletce slavného kombinovaného filmu Falešná hra s králíkem Rogerem, který není navázaný přímo na univerzum Looney Tunes, i když je velmi připomíná. V kriminální zápletce odkazující na americkou drsnou školu jde o vraždu Marvina Acmeho, šéfa společnosti ACME, která vlastní také pozemky, na nichž stojí městečko animovaných postaviček Toontown.
Skutečným padouchem je ale soudce Doom, který se chce pozemků zmocnit, animované městečko srovnat se zemí a na jeho místě postavit dálnici. Ve falešné hře tak nejde jen o kritiku korporátu, ale (v duchu noirových krimi, na které film odkazuje) o rozsáhlou síť zákulisních machinací, jejichž cílem je vydělávat obrovské peníze, přičemž neváhají jít přes mrtvoly – i když jsou to v tomto případě mrtvoly pouze kreslené.
Proti systému
Přímou inspirací filmu Kojot vrací úder jsou ale dva novinové články, které jejich autoři stylizovali jako právní dokumenty. V obou případech jde o žaloby, které podává Kojot Vilda na společnost ACME. První vyšla v roce 1982 v časopisu National Lampoon a sepsal ji spisovatel Joey Green. V roce 1990 pak v magazínu New Yorker vyšel text napsaný humoristou Ianem Frazierem a pojmenovaný přímo Kojot vs. ACME.
Recesistické články vtipně interpretují zdánlivě čistě absurdní kreslené grotesky způsobem, který je propojuje se skutečným světem. Už v nich mezi řádky padne základní otázka, kterou si klade i film Kojot vrací úder: Nejsme všichni tak trochu Kojotové Vildové, chudáci, kteří se honí za přeludy a jsou přitom ochotni nakoupit si kdejaké nefunkční krámy od prodejců, kteří na nás vydělávají velké peníze?
Film Kojot vrací úder tuhle metaforu prohlubuje. Podobně jako Falešná hra s králíkem Rogerem buduje vizi světa, který spolu sdílejí lidé a animované postavičky. V obou případech to je nerovnoprávná společnost, kde animáci jsou společensky znevýhodnění – dá se dokonce uvažovat o tom, že se tu připomíná zmiňovaná inspirace animovaných figurek u rasistických ztvárnění Afroameričanů v minstrel shows. A v obou případech jde také o to, že holá existence postav je ohrožená korporátními zájmy.
Kojot vrací úder je vystavěný jako klasický právnický thriller: zdánlivě bezmocný právník či právnička vezmou velký případ, ve kterém jde o obří systémové pochybení nebo záměrné zneužívání klientů ze strany velké instituce. Snímek hraje svoje žánrové karty velmi dobře a sází především na chytře přestřelené postavy – vedle samotného Kojota Vildy třeba na právníka ACME v podání Johna Ceny, který svým vzhledem patří spíše mezi cartoonové postavičky než mezi protagonisty z masa a kostí.
Štvanec přeludu
V jádru filmu je ale jednak obhajoba Kojota Vildy, který se z přitroublého zlého lovce stává v zásadě tragickou postavou štvance, jenž se celoživotně honí za přeludem, což mu přináší jen utrpení. Zároveň je tu ale na rodinný film nekompromisní vyobrazení korporace, jejíž chod je založený na tom, že de facto mučí jednu skupinu obyvatel, aby mohla poskytnout jiné skupině větší pohodlí. Jednání firmy ACME v tomto filmu se přímo vztahuje k tématům politiky tělesnosti a k otázce distribuce bolesti a slasti v různých sociálních třídách. Vzhledem k tomu, že jde o rodinný film, je dost odvážný už fakt, že hlavním tématem je utrpení, tedy pocit, který je v současné společnosti obecně spíš vytěsňovaný.
Pozoruhodná je také postava kohouta Leghorna. Ten se v klasických filmech Looney Tunes většinou vyskytuje na dvorku mezi hospodářskými zvířaty, kde vymýšlí různé zlomyslné naschvály. Jeho zákeřná povaha se dobře doplňuje s jeho žoviální výřečností a silným jižanským přízvukem. Ostatně předobrazem této kreslené postavičky údajně byla postava jižanského politika z rozhlasového seriálu The Fred Allen Show. Ve filmu Kojot vrací úder se Leghorn stává výkonným ředitelem společnosti ACME. Jde přitom o kreslenou postavičku, což je velmi podvratný tah. Právě on totiž dozoruje cílevědomé trápení ostatních animovaných hrdinů, které má firmě pomoci vyrábět kvalitnější produkty pro lidské zákazníky. Jeho závěrečná soudní obhajoba, ve níž bagatelizuje bolest animáků, kteří vydrží víc než lidé, takže je v pořádku toho zneužívat, je skutečně mrazivá.
Kojot vrací úder si tak zaslouží být oslavován i jako film, který sám těsně unikl korporátní mašinérii. Byl totiž na seznamu titulů, které Warner Bros. sice natočili, ale rozhodli se je vůbec neuvést do distribuce kvůli daňovým odpisům (společně s filmem Batgirl nebo dvěma animovanými snímky ze série Scooby Doo, které nakonec opravdu odepsány byly).
Kojot byl ale nakonec nabídnut jiným distribučním společnostem k odprodeji, a tak se ho ujala mladá zábavní společnost Ketchup Entertainment. V kinech film nakonec utržil sto milionů dolarů (které ale musíme postavit proti sedmdesátimilionovému rozpočtu na natáčení a dalším milionovým výdajům za propagaci). Není to tedy v žádném případě přesvědčivý filmový blockbuster, na druhou stranu ale ani vyložený propadák.
Přes všechny kvality snímku také zůstává otázkou, jak bude vypadat jeho pozice v dějinách amerického cartoonu. Jeho tematika je možná až příliš dospělá na to, aby se připojil k Falešné hře s králíkem Rogerem na pozici filmové klasiky oblíbené napříč generacemi. Zároveň je příliš osobitý na to, aby se na něj snadno zapomnělo jako na prchavou sezónní událost. I v tomhle nejistém statusu je ale kus sympatického heroismu kreslené satiry, která se s tragičností současné fáze kapitalistické společnosti vyrovnává s mnohem větší lehkostí a kritičností než těžkopádnější společenské opusy jako nejnověji Iñárritův Digger.
Autor je filmový publicista a tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás