Veletrh ve Frankfurtu byl velkou příležitostí pro českou literaturu – a v jedné její tradici pronesla významná česká spisovatelka Radka Denemarková projev, o kterém jistě můžeme říct, že byl silný, inspirativní a důstojný. Česká spisovatelka zdůraznila, že „všechno je politika“ a položila otázku: „Jak mám oddělovat politiku a literaturu v době, kdy celá Evropa hnědne, v době, kdy všude stačí neukojené choutky jednoho jediného člověka moci, aby celý stát propadl chaosu, v době, kdy v české vládě sedí dva bývalí spolupracovníci komunistické Státní bezpečnosti, v době, kdy jsme demokracii zredukovali na byznys a ekonomický pragmatismus, v době, kdy Ukrajina brání svou svobodu, což stojí tolik lidských životů, v době, kdy jsou normalizované nové fašismy, nové totalitarismy a genocidy.“
Smutná zpráva
Radka Denemarková se tak ocitla v tradici české literatury jako „svědomí národa“. Je to tradice s hlubokými obrozeneckými kořeny. Ve 20. století ji představuje třeba Manifest českých spisovatelů Jaroslava Kvapila, Aloise Jiráska a dalších z roku 1917, projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta na spisovatelském sjezdu roku 1956, z něhož se připomínají právě Seifertova slova: „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ O dekádu později je to vystoupení Kundery a Vaculíka na sjezdu 1967 nebo poté role spisovatelů v Chartě 77. V jistém smyslu byl interním kritikem této tradice, trochu se posmívajícím její kultuře velkých slov a gest a usilujícím vždy spíš o konkrétní postoje a trochu sebereflexe, Václav Havel, který se ale zároveň stal jejím vyvrcholením. To jsou paradoxy…
Zároveň je Česko neochvějným a nekritickým přítelem Izraele bez ohledu na to, kdo je v něm u moci a čeho se dopouští. Na ničem se neshodnou současná vláda a současná opozice tak dobře, jako na podpoře Izraele.
Už se zdálo, že se tato tradice vyčerpala. Byly doby, kdy mluvit o tom, že literatura je politická, nebylo sice zrovna odvážné, ale bylo to bezpochyby konfliktní, vedly se o tom velké debaty a ti, kdo tvrdili, že literatura má politickou dimenzi, museli poslouchat nadávky do stalinistů. Dnes se změnila doba, politický charakter literatury je už většinově jasný.
I proto je překvapivé, že projev Denemarkové začal být popisován adjektivem odvážný. Překvapilo to i samotnou autorku, která na to reagovala velmi soudně a výstižnými slovy: „Pro mě to je smutná zpráva tohoto světa. Toto je považováno za odvážný projev? (…) Nebyl odvážný, bylo to to, co říkám stále.“
Označovat takový projev za odvážný může být také znakem alibismu a vlastní neodvahy a nesebevědomí. Jak řekla sama Denemarková, „Já nepotřebuji ministra kultury, ministr kultury potřebuje mě.“ Vůči lidem jako Klempíř je na místě sebevědomí, nikoli pocit, že každá jejich zásadnější kritika je projevem „odvahy“. Jsou to smutné postavy, jak dokazují svou ubohou snahou o cenzuru či posíláním finančních kontrol na své kritiky. Pokud by se vystupování proti nim stalo projevem odvahy, a ne zaslouženého pohrdání, pak by to byla, jak přesně říká Denemarková, velmi smutná zpráva.
Projev Radky Denemarkové je inspirativní, ale vyvolává také kritiku – neoprávněnou i oprávněnou. Bizarní podobu neoprávněné kritiky předvedl kdysi zajímavý spisovatel Petr Stančík na kdysi zajímavém serveru Aktuálně.cz, když vychrlil tu nejpokleslejší verzi stereotypů o dnešní údajné „liberální totalitě“ a o migraci: „Já s paní Denemarkovou naprosto souhlasím, že Evropa hnědne, ale nikoli tím, že by přicházely k moci demokraticky zvolené politické strany, které nevyznávají neomarxistický liberalismus, ale muslimskými nájezdníky, kterých je v Evropě stále víc…“ Došlo i na konstruování bizarních spojnic mezi frankfurtským knižním veletrhem a prokletou „neomarxistickou“ Frankfurtskou školou… A aby té legrace nebylo dost, sdílel dávný Stančíkův kolega z reklamkářské branže a nyní ministr Klempíř rozhovor na svém profilu na X se slovy „Děkuji Petru Stančíkovi za vyvážený pohled na dění v kultuře, nezatížený zuřivým aktivismem. Vážím si věcnosti a nadhledu, s nimiž mluví i o mé práci ministra.“ To tedy ano, buďme vděční za tak vyvážený pohled bez aktivismu…
Příliš dobré vychování
Existují nicméně i oprávněné kritiky. Sám jsem opravdu nechápal, proč musela v projevu znovu zaznít připomínka dávné spolupráce Babiše a Klempíře se Státní bezpečností, v níž hráli roli pěšáků, v Klempířově případě navíc patrně šlo o skutečně zmáčknutého a vydíraného pěšáka. O něco odvážnější by bylo říct, že mnohem víc než těmito dávnými selháními, k nimž se mohli už dávno postavit čelem a snažit se je napravit, oba poškozovali společnost svým polistopadovým angažmá: Babiš jako pochybný podnikatel a posléze oligarcha, Klempíř jako „kreativec“ z reklamní agentury, věnující se ve své práci manipulaci s lidmi, čímž také výrazně usnadnil nájezd svých motoristů do politiky. V StB byli tak trochu pomahači, a tak trochu možná i oběťmi svých řídících důstojníků, ale v těchto polistopadových rolích byli konečně sami sebou a jejich práce měla značný a devastující dopad na společnost.
Jiný podstatný problém pojmenovala spisovatelka Vesna Evans: Radka Denemarková v projevu vůbec nemluvila o Izraeli a Palestině – a toto mlčení je výmluvné. Slovy Vesny Evans: „Pokud by autorka proslovu měla kuráž, tak by, když už uvádí temnou minulost německou a českou a poukazuje na utlačování Tchajwanců a Ukrajinců, někam nenápadně vklínila, že demokratický Izrael ničí Gazu. Kdyby ale měla opravdu odvahu, vypíchla by, že naše současné vlády mají mnoho společného — třeba podobně shovívavý postoj vůči Izraeli, který řada států, expertů, mezinárodních, ale i izraelských organizací obvinila z genocidy. Že bok po boku blokujeme uvalení sankcí, ale především Izrael stále zásobujeme zbraněmi.“
Vesna Evans také píše: „Uvědomuji si, že ne každý umělec musí využít příležitost, aby provolával ‚Free Palestine!‘. Ale ať se tedy celá řeč netočí kolem pojmů jako pravda, morálka, politika, cenzura, lidskost, svoboda a ať neuvádí konkrétní příklady regionů, pokud pak zcela vynechá oblast, kde se odehrávají v současnosti nejhorší zločiny proti lidskosti.“ Můžeme jistě polemizovat se slovem „nejhorší“ a ptát se, zda situace v Jemenu, v některých místech Súdánu či Demokratické republiky Kongo nebo u Ujgurů v čínském Sin-ťiangu, na místech, o nichž máme sklon mluvit ještě mnohem méně než o Palestině, není stejně strašná nebo v některých momentech strašnější. Na podstatě argumentu Vesny Evans to ale nic nemění. S pachateli zločinů v těchto oblastech nemají naši političtí představitelé tak srdečné vztahy a naše státy tak rozsáhlou spolupráci a výměnu. Míra naší vlastní spoluviny za izraelské zločiny je tudíž mnohem vyšší.
Můžeme jen dodat, že o Izraeli Radka Denemarková důsledně mlčí i tam, kde odsuzuje útok na Írán – říká „útok USA na Írán“, neřekne, že jde o útok Izraele a USA na Írán. Jak přesně říká Vesna Evans, vzhledem k míře evropské (a konkrétně české a německé) spoluviny narušuje mlčení o zločinech Izraele koherenci a přesvědčivost sdělení. Trochu se vnucuje ono Seifertovo „Smlčí-li pravdu spisovatel…“.
Ani pro kritiku Izraele by nebylo třeba projevit zas tolik odvahy. Znamenalo by to jenom něco obětovat – potlesk by patrně nebyl tak bouřlivý, organizátorům by to neudělalo radost, zbytek sdělení by pro určitou část českých a německých liberálních kruhů mohl ztratit přesvědčivost… Další Slavoj Žižek nebo Masha Gessen, řekli by si nejspíš, další východoevropský pošuk, který nepochopil, o čem není v dobré společnosti slušné mluvit. Tito Východoevropané holt neumějí stolovat s příborem… My jsme ovšem hrdí Středoevropané a v dobrých mravech se vyznáme.
Řekl bych, že tento problém patří ke spisovatelské tradici, k níž se Radka Denemarková přihlásila a jejímž vyvrcholením byl Václav Havel. Čeští spisovatelé tohoto druhu jsou zkrátka příliš zdvořilí. Dokážou být odvážní ve vztahu k vlastním mocným, ale když je pozvou západní hostitelé, aby něco řekli, nevmetají jim do tváře pravdy, o nichž vědí, že by pro ně byly nepříjemné, neporušují jejich tabu. Jsou to zkrátka slušní, dobře vychovaní hosté.
Kdo je tady terorista?
Týden po projevu Radky Denemarkové nás média informovala, že ve Velké Británii už nebudou prodávány knihy irské spisovatelky Sally Rooney. Důvod? Zpravila nás o něm redakce Novinek: „Knihy Sally Rooneyové opouštějí britský trh. Kvůli její podpoře propalestinské teroristické organizace“. V URL odkazu je kratší verze titulku, která patrně prozrazuje redakční zásah a zároveň je výmluvná: „Knihy Sally Rooneyové opouštějí britský trh. Kvůli její podpoře Palestiny“.
Publikovaný titulek sugeruje dojem, jako by jedna z nejúspěšnějších autorek své generace podporovala vraždy, únosy či výbuchy, zkrátka násilné útoky na civilisty. Je to samozřejmě nesmysl. Palestine Action se hlásí k tradici nenásilné přímé akce a zásadně útočí na majetek – konkrétně na zbraně, které mají putovat do Izraele na válku s Palestinci (zranění policistky po jedné z akcí Palestine Action byl v tomto ohledu politováníhodnou výjimkou, která nemá nic společného s konceptem akcí skupiny).
Vládní zařazení Palestine Action na seznam „teroristických organizací“ bylo svévolným projevem represe a zneužitím zvláštních opatření přijatých na ochranu před terorismem. Vyslovili se proti němu komentátoři řady britských médií (kteří také upozornili na důsledky tohoto ohýbání legislativy na svobodu slova), ale také bývalá konzervativní ministryně, baronka Sayeeda Warsi, experti Organizace spojených národů a mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International. V současné době probíhá rozsáhlá právní bitva o to, zda lze zařazení Palestine Action na seznam teroristických organizací obhájit. Britský Nejvyšší soud rozhodl v únoru 2026, že šlo o nezákonné rozhodnutí vlády a že Palestine Action teroristická organizace není, nyní nicméně běží odvolání.
Jde o absurditu, ale o absurditu, která poukazuje k reálným problémům s pojmem terorismus. Tento pojem má sice několik set definic, ale ve skutečnosti funguje velmi elasticky. Umožňuje výjimečný stav svého druhu, rozsáhlé omezení práv, a především rozsáhlé rozšíření základny lidí, kteří mohou být stíháni – stíhat lze jakýkoli druh spolupráce, ale i propagaci. Je jako král Midas – čeho se dotkne, to promění v terorismus. Trestná může být najednou zcela nenásilná podpora politické kauzy.
Z odstupu je jasné, že to je věc politické vůle: lze právě tak argumentovat pro tvrzení, že útoky aktivistů na majetek zbrojařských firem jsou „terorismus“, jako mnohem přesvědčivěji argumentovat, že podílu na teroristickém násilí se dopouštějí právě zbrojařské firmy. „Palestine Action – chráníme vládu Spojeného království před pácháním válečných zločinů od roku 2020“, psalo se na transparentu jednoho z demonstrujících před soudem o označení organizace za teroristickou.
Sally Rooney svou zásadovou podporou zašla daleko a má to pro ni konkrétní následky. Na radu svých právníků se již několik let vyhýbá Velké Británii, protože by zde mohla být zatčena. V roce 2025 si nepřevzala cenu Sky Arts Award for Literature. V současné době byly její knihy staženy z prodeje, neboť prohlásila, že by své honoráře použila k podpoře Palestine Action. Tato deklarace udělala z výplaty honoráře trestný čin a nakladatel prohlásil, že za těchto okolností nemůže knihu prodávat.
Naši političtí vězni
Zásadový postoj Sally Roony nám připomíná, že i u nás máme obvinění z terorismu kvůli solidaritě s Palestinou. Nevíme sice, jestli oni obvinění spáchali, co jim policie přisuzuje, ale na základě některých informací o tom můžeme mít velmi vážné pochybnosti. Půl roku po jejich zadržení víme stále velmi málo. Co ale víme jasně? Že obvinění z terorismu, na jehož základě se s nimi zachází s obzvláštní přísností už nyní, tedy jako s obviněnými stíhanými ve vazbě, je naprosto nemístné. Jak výstižně připomněl publicista Matěj Metelec, paragraf o terorismu se u nás nepoužíval ani v případě žhářského pokusu neonacistů o vraždu romské rodiny. Vůči lidem, kteří útočili na majetek zbrojařské firmy, snad má být adekvátní?
Nad útokem v Pardubicích si lze klást jistě řadu otázek. Kdo jej vlastně udělal, kým byl motivován, proč mířil podle všeho na špatné terče… Nepřiléhavost označení za terorismus je ale zjevná. Právě obvinění z terorismu přitom umožňuje stíhat a trestat i jinak netrestné věci, jak připomíná Pavel Čižinský. Koupil jste třeba kamarádovi ze zahraničí simkartu, řídil jste auto, kde jel někdo podezřelý, nebo našla policie za pomoci umělé inteligence jinou souvislost? Jste sprostý podezřelý z „členství v teroristické skupině“, hrozí vám pět až patnáct let kriminálu a teď vás dáme na neurčito do vazby, vy už tam třeba změknete…
I pod vlivem té české spisovatelské tradice, k níž se hlásí Radka Denemarková, máme představu, že politický vězeň je většinou nějaký moudrý spisovatelský disident, co napsal pravdu, která se nesměla říkat, a mocní tohoto světa jej za to zavřeli do vězení. Ani pro českou historii to není výmluvný popis skutečnosti, sami spisovatelé disidenti se jej snažili překračovat solidaritou s ostatními. Pro současnost už je tento popis definitivně archaický. Je mnoho politických vězňů, na kterých je páchána nespravedlnost. Někteří mohou skutečně spáchat čin, který je nepřijatelný a měl by být trestán (nebo z toho jsou obviněni) – jsou ale nespravedlivě tvrdě stíháni kvůli politické předpojatosti nebo politickému posouzení činu.
I ruský oligarcha Michail Chodorkovskij byl politickým vězněm, i když patrně spáchal některé činy, za které byl odsouzen a celkově vzato to nebyl příliš sympatický člověk – tyto činy ale začaly být stíhány až v momentě, kdy se stal politicky nepohodlným, přičemž analogické činy jiných lidí se nestíhaly. Politickými vězni zasluhujícími si plnou solidaritu jsou bezpochyby lidé, kteří útočí na ruskou válečnou mašinerii (nepřekvapí, že jsou v Putinově Rusku stíháni za „terorismus“). Rovněž lidé, kteří se dopustili útoků na majetek zbrojařských firem, ale jsou stíháni podle paragrafů o terorismu, jsou politickými vězni, a to bez ohledu na to, zda se skutků, které jsou jim kladeny za vinu, dopustili, nebo ne. Jsou politickými vězni ve Velké Británii a jsou jimi i v Česku.
Zatímco v Británii existuje konstantní tlak a podpora vězňů, u nás je spíše ticho. Chvíli po útoku a zatčeních následovala morální panika, kterou si obzvlášť užíval šéfredaktor Aktuálně.cz a konzervativní aktivista Matyáš Zrno. On i další využili situace především k ostudné kyberšikaně feministického časopisu Druhá směna, internetový dav orchestrovaný Petrem Macinkou se navíc pokoušel zaútočit na nezávislost vysokých škol. Když po čase pochopili, že z tématu víc nevytlučou, přeskočili na jinou senzaci. I odvážné texty, které se v této atmosféře morální paniky odhodlaly útokům čelit, jako zejména esej Jakuba Patočky, zůstaly spíše osamoceny. Političtí vězni dál sedí ve vězení.
Útoky na majetek přitom odhalují skutečný skandál: zbrojní spolupráci Česka a Velké Británie na jedné straně a Izraele na straně druhé. Ve Velké Británii je přes všechna omezení předmětem veřejné debaty. U nás o míře zbrojní spolupráce spíše nemluvíme, ač je podle všeho opravdu rozsáhlá a Česko za ni kritizuje i Amnesty International. Zároveň je Česko neochvějným a nekritickým přítelem Izraele bez ohledu na to, kdo je v něm u moci a čeho se dopouští. Na ničem se neshodnou současná vláda a současná opozice tak dobře, jako na podpoře Izraele; tady bych skoro řekl, že mají bývalý ministr Lipavský se současným ministrem Macinkou až jakousi neoficiální soutěž. Lipavský blokoval stanovisko EU k izraelskému útoku na Libanon – v době, kdy na to ani Viktor Orbán neměl žaludek, Macinka přislíbil blokovat jakékoli evropské pokusy o ekonomické sankce izraelského jednání, a to i v případě, že by v tom Česko zůstalo zcela osamoceno. Naše země je trojským koněm izraelské krajní pravice v Evropské unii.
Náš podíl na izraelských zločinech v Gaze i jinde by měl být skandálem. Skandálem by měla být také existence politických vězňů, a myslím, že právě tak ji pochopila Sally Roony. Řekl bych, že to pochopila podobně, jako kdysi čeští spisovatelé-disidenti situaci pronásledovaných hudebníků z undergroundu. Mnohým z nich nemuseli být sympatičtí, a přesto se za ně postavili. Ve vzpomínkách Petra Uhla se nachází popis procesu s Ivanem Jirousem, kdy soudní stráž vyhlásila, že do místnosti vpouští jen rodinné příslušníky obžalovaného, ne jejich politické podporovatele. „Jsem Jirousův bratr,“ bez zaváhání zalhal Václav Havel – řekl bych, že to byl jeden z oněch jeho velkých momentů, kdy překonal své dobré vychování. Když se jej pak udivený Petr Uhl na věc ptal a řekl mu, že nevěděl, že jsou bratři, Havel mu odpověděl: „Myslel jsem to spíš v duchovním slova smyslu.“
Nemusíme s obviněnými z pardubické kauzy ve všem souznít a nemusíme schvalovat čin, který jim je kladen za vinu, na to, abychom věděli, že jsou dnes nespravedlivě stíhanými politickými vězni. Abychom věděli, že si proti absurdnímu nálepkování „terorismem“ s velmi konkrétními represivními důsledky zaslouží podporu a solidaritu. Zkrátka a dobře, abychom věděli, že jsou našimi bratry a sestrami v duchovním slova smyslu.
Autor je politolog a publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás