V průběhu druhé světové války bylo do německé branné moci nuceně mobilizováno mnoho občanů okupovaných evropských států, přestože se nejednalo o etnické Němce. Na konci války měl téměř každý třetí československý voják na Západě za sebou službu ve Wehrmachtu. O pouhých devět měsíců dříve přitom tvořili více než čtyřicet procent československé obrněné brigády vojáci židovského původu.
Po válce se ovšem jejich příběh nehodil do obecného narativu jednoduché trichotomie oběti, odboje a kolaborace. Proto byl v Evropě i v Česku přijímán s rozpaky a dlouhou dobu opomíjen, marginalizován nebo dokonce zamlčován. Skutečné složení československé zahraniční armády bylo zkrátka mnohem pestřejší, než naznačuje zažitý příběh o Češích a Slovácích, kteří po okupaci odešli bojovat za obnovení republiky.
Kdo tedy v armádních řadách skutečně sloužil? Jak se v jedné armádě potkávali Židé, Rusíni, Ukrajinci, němečtí antifašisté, interbrigadisté, příslušníci vládního vojska nebo bývalí vojáci Wehrmachtu? A proč jejich osudy na dlouhá desetiletí téměř zmizely z našeho vyprávění? O tom v novém díle podcastu Dějiny bez konce mluvíme s historikem Zdenkem Maršálkem z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás