„Můžeš mít buď nezdaněné miliardáře, nebo střední třídu, která vlastní majetek. Nemůžeš mít obojí,“ řekl youtuber a bývalý finanční obchodník Gary Stevenson v rozhovoru s britským moderátorem Piersem Morganem. Když Gary Stevenson varuje před kumulací kapitálu a bohatnutím miliardářů, většinou se setká s odmítavými reakcemi, které známe i z České republiky. Morgan ho například osočil, že chce brát peníze úspěšným. V českém kontextu o „dani z nenávisti“, „trestání za úspěch“ nebo o neomarxismu mluvil například zakladatel Central Group a třináctý nejbohatší Čech Dušan Kunovský.
Demokracie je v rozporu s pravicovou politikou, která nechává nejbohatší dále bohatnout, zatímco chudí dále chudnou.
Zatímco miliardáři jako Kunovský po celém světě rychle akumulují bohatství i moc, státy, pracující, ale i střední třída chudnou a o možnosti vlastnit majetek přicházejí. Tento mechanismus vidíme ve Velké Británii, z níž pochází Stevenson, ale také v České republice. V roce 2020 mělo podle Forbesu deset nejbohatších Čechů dohromady majetek ve výši 756 miliard korun. V roce 2026 už majetek první desítky činil 2,3 bilionu korun. Během šesti let, několika krizí a neustálého „utahování opasků“ tak deset nejbohatších miliardářů nominálně ztrojnásobilo svůj majetek. Podle Credit Suisse Research Institute vlastnilo jedno procento nejbohatších lidí v Česku v roce 2023 více než třetinu celkového majetku. A podle zprávy Boston Consulting Group vlastnila v roce 2023 pouze Renata Kellnerová čtyři procenta celkového majetku v zemi. Nutno dodat, že stejně jako další miliardáři, také Kellnerová za poslední tři roky zbohatla – mezi lety 2023 a 2026 konkrétně o sto miliard korun.
Prokapávání do chudoby
Řada pravicových ekonomů tvrdí, že je růst majetku nejbohatších lidí ve společnosti pozitivní jev, protože bohatství prokape i mezi chudší část populace. Data z posledních let však ukazují opak. Za posledních pět let klesla životní úroveň třetině českých domácností. Klesají také reálné úspory, které domácnosti ušetří každý měsíc, a roste počet domácností, jež dávají více než 40 % svého příjmu za bydlení.
Dopady má tento vývoj také na stát, který miliardářům ustupuje nejen v nastavení daňového mixu a nejrůznějších úlev. Jejich rostoucí moc a ekonomické zájmy se propisují do každodenních politických rozhodnutí a pomalu, ale jistě vedou k tomu, že stát i samosprávy ztrácejí schopnost zajistit kvalitní veřejné služby. A například dotují soukromé investory ve zdravotnictví, jako Pentu a její firmu Senevida. V pečovatelských zařízeních, i když byla zaplacena z peněz nás všech, musíte za pobyt platit i dvacet tisíc korun měsíčně.
A právě zde se dostáváme k provokativní tezi, že střední třídu může zachránit jedině levicová politika. Protože i podstatná část střední třídy pociťuje krizi bydlení a extrémně drahé nájmy, stejně jako rostoucí nedostupnost služeb a péče. I střední třída přitom potřebuje funkční školky a školy pro své děti, stejně jako zdravotnická zařízení, na něž se lze spolehnout. Levicová politika přitom neznamená vyhánění rodin z bytů ani gulagy. Znamená větší sociální jistoty, funkční veřejné služby, dostupné bydlení a ekologická řešení, která počítají se změnou klimatu a snaží se omezit její dopady. Nejde o totalitu, ale o svobodu a možnost důstojného života pro všechny. Že takové politiky fungují, ukazuje například nový newyorský starosta Zohran Mamdani. V Evropě pak najdeme příklady ve Španělsku nebo Dánsku.
Daně z bohatství
Když se mluví o dani z bohatství, řada lidí ze střední třídy předpokládá, že zasáhne právě je. Že výrazně zhorší jejich kvalitu života. Jenže to není pravda. V tuto chvíli se na mezinárodní úrovni debatuje o globální dani z bohatství podle návrhu francouzsko-amerického ekonoma a odborníka na daňové ráje Gabriela Zucmana. Ta by plošně zasáhla všechny, kdo mají majetek nad jednu miliardu amerických dolarů (tedy asi 21 miliard korun).
Zucman navrhuje, aby osobní daně dolarových miliardářů čítaly alespoň dvě procenta jejich celkového majetku. Což by v mnoha případech znamenalo, že i přes zdanění budou tito miliardáři dále bohatnout – jen trochu pomaleji. Model EU Tax Observatory podle ekonomky Kamily Fialové odhadl, že by Česká republika mohla z této daně získat každý rok do státního rozpočtu mezi 27 a 41 miliardami korun.
V čistě českém kontextu se pak debatuje také o změně ve zdanění nemovitostí. V této otázce, jak upozorňuje Fialová, opravdu existuje riziko pro majetkově bohaté a zároveň příjmově chudé domácnosti. Tedy takové, které vlastní hodnotný dům či byt, ale nevydělávají moc peněz. I to se však dá docela snadno ošetřit a nízkopříjmové vlastníky ochránit, například nastavením vysokého prahu a zdaněním pouze částky, která překročí tento práh, či slevou na fyzického poplatníka. I tak by ale zvýšení daně z nemovitostí mohlo podle PAQ Research do státního rozpočtu přinést 15,5 miliardy korun.
Jak upozorňuje Fialová, důležité je přesunout daňovou zátěž, která dnes nejvíce dopadá na pracující v nižší a střední třídě. Tomu by pomohlo i prosté zrušení řady nesystematických daňových výjimek pro vysokopříjmové Čechy a Češky. Ekonom Štěpán Jurajda z CERGE-EI mluví přímo o „uměle vytvořené daňové díře“, která vznikla za pandemie. Do této díry podle něj spadá například zrušení superhrubé mzdy, zavedení daňového paušálu pro vysokopříjmové OSVČ, zrušení daně z nabytí nemovitosti nebo zrušení daně z prodeje velkých firem. Podle Jurajdy kvůli této díře v rozpočtu dochází „k rozsáhlým škrtům výdajů například na školství a zdravotní péči“ a tyto škrty v důsledku „dle odborných studií zvyšují podporu extremistických stran“.
Pohon ultrapravice
Demokracie a nerovnosti spolu těsně souvisí, což je třeba stále opakovat všem, kdo se za demokraty považují. Z průzkumů Chicagského centra pro demokracii jasně vychází, že čím větší nerovnosti ve společnosti panují, tím je demokracie ohroženější. Jinak řečeno, demokracie je v rozporu s pravicovou politikou, která nechává nejbohatší dále bohatnout, zatímco chudí dále chudnou.
To je druhý důvod, proč i střední třída potřebuje levicovou politiku. Protože demokracie se bude rozpadat čím dál víc, pokud přestanou fungovat veřejné služby, zdravotnictví, školství a nakonec celý stát – nůžky nerovností se zatím budou dále rozevírat. Už v roce 1944 napsal maďarsko-kanadský ekonom Karl Polanyi ve své knize Velká transformace, že volný trh a neoliberální reformy hayekovského stylu vedou k rozpadu sociálních struktur a přirozených základů, na nichž závisí lidský život. Tento proces pak vyvolává reakci, jejímž nejbrutálnějším projevem je podle Polanyiho fašismus.
Nárůst antisystémových stran, třeba AfD v Německu nebo SPD a Motoristů v Česku, pohání přesně tento mechanismus. Dokud se bude společnost dále rozdělovat, služby budou stále nedostupnější a lidé naštvanější, nemůžeme očekávat nic jiného než nástup ultrapravice: falešných přátel obyčejných lidí. Velká část miliardářů to ví, proto s ultrapravicovou scénou už přímo spolupracuje. Například Elon Musk sponzoroval německou AfD. Jistí si tak své ekonomické zájmy.
Právě proto je dnes víc než kdy dřív potřeba levicová politika. V sázce totiž není nic míň než demokracie a sociální soudržnost. Obě tyto hodnoty jsou v přímém rozporu s dalším bohatnutím miliardářů. Pravicoví politici a pravicoví influenceři to vědí, a přesto se zasazují o další a další růst nerovností. Klidně s Havlem na triku. Právě proto nemá pravice dlouhodobě šanci obstát proti ultrapravici. A možná se o to ani doopravdy nesnaží. Nakonec sponzory i zájmy mají často stejné.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás