Podle odborníka na střední Evropu a politologa Daniela Šitery se česká ekonomika i další ekonomiky regionu v některých parametrech přibližují jádru Evropy, zůstávají ale závislé na rozhodnutích v ekonomických centrech. Přesto se země jako Česko nebo Polsko dokázaly relativně úspěšně vyrovnat s dlouhodobou stagnací ekonomického hegemona regionu, Německa. Hospodářský růst v regionu středovýchodní Evropy je vysoce nerovnoměrný a je pro něj typický velký rozdíl mezi bohatými městy, jako jsou Varšava nebo Praha, a některými chudými a okrajovými regiony. Nové problémy, jako je digitální (ne)suverenita, se týkají celé Evropy, státy V4 se v tomto ohledu nevymykají.
Jak reagují ekonomiky Česka, Polska a Maďarska na dlouhodobou stagnaci Německa?
Ekonomiky reagují různě. Můžeme se podívat do Maďarska, kde se v desátých letech režim Viktora Orbána rozhodl v rámci diverzifikace růstové strategie zaměřit víc směrem k Číně. Představa, že Čína nahradí Německo, byla v té době i v Česku, kde se ale tento příslib nevyplnil, v Maďarsku do jisté míry ano. Maďarsko se snažilo přeorientovat na elektromobilitu a investice do země kombinovaly německé výrobce aut a čínské a jihokorejské výrobce elektroaut. Do Maďarska přicházejí čínské investice v letech 2018 a 2019 a začínají se materializovat ve dvacátých letech.
Jiná strategie, jak reagovat na slábnutí Německa, je budování silných domácích podniků, které budou vyvážet finální produkty. Cílem této strategie je nevyvážet pouze součástky do Německa, kde je zkompletují a vyvezou jako „made in Germany“, ale vyrábět a prodávat vlastní výrobky. Toto se povedlo v Polsku, kde exportní základna roste a je komplexnější a více orientovaná na finální produkty.
Akademická diskuse se vede o tom, že do roku 2008 tu byly globální a pevné struktury. Náš region vstupoval do Evropy a začleňoval se. Legislativa se přebírala z Evropské unie a strategie byla nahradit domácí průmysl zděděný z předchozí éry, zachovat dědictví v podobě schopné pracovní síly a nahradit ho zahraničními vlastníky, kteří přinesou inovace v produktech, inovace v managementu a zapojení do globálních řetězců. Po roce 2008, kdy přišla hospodářská krize, se prostor pro manévrování zvětšil. Po roce 2008 vzrostla také diverzita aktérů, kteří jsou schopni v ekonomice proplouvat a uspět a třeba expandovat na Západ.
Zůstává nám ještě Česká republika? Jak ta se postupně srovnává s relativním ekonomickým oslabováním Německa?
V Polsku a Maďarsku byly v desátých letech zajímavé rétorika i politiky ekonomického nacionalismu a boj proti nadměrnému vlivu zahraničního kapitálu v jejich ekonomikách a reorientace na domácí vlastnictví. Ať už šlo o renacionalizaci bankovního sektoru a vytlačení zahraničních podniků z různých sektorů, jako jsou stavebnictví a služby, nebo zároveň o zachování určitého exportního jádra se zahraničními vlastníky. Tam ani neměli šanci. Tato rétorika se realizovala například i v Polsku. Potřebovali banky zaměřené nejen na financování hypoték, které v té době vydělávaly, ale taky banky, které výhodně půjčí domácím podnikům nebo podnikům v regionu na relativně dobrý úrok. V Maďarsku toto v té době pomohlo, experimentování s ekonomickým nacionalismem částečně fungovalo.
V Česku takový ekonomický nacionalismus nebyl ani rétoricky. Byla tu diskuse o odlivu zisků směrem k zahraničním majitelům, ale při pohledu do strategií vidíme, že odpovědí bylo vždy, že se musíme snažit, aby investoři reinvestovali. Toto se opakuje ve strategiích současné i minulé vlády a v těch textech se opakuje, že je to problém, ale vyřešíme ho motivací zahraničních investorů, aby u nás své zisky znovu investovali.
V Polsku to vyšlo a zdá se, že vychází pořád, v Maďarsku ne. Orbánismus selhal zejména ekonomicky.
To je rozdíl mezi rozvojovým státem, který je institucionálně zakotvený v relativně neutrálních organizacích a agenturách pro rozvoj hospodářství, jako je Polsko, které má ambice investovat dovnitř ekonomiky. Nejde o „state capture“, polapený stát, jako ho vidíme v kontextu Maďarska, kde různé kruhy okolo Fideszu zbohatly a staly se miliardáři.
To je rozdíl mezi institucemi, které mají nejen kapacitu podpořit podniky, ale potřebují také nějakou autonomii od politického vedení, které není orientované na obohacování mocenského okolí vlastní strany. V Maďarsku toto bylo naopak, maďarský stát má poměrně dobré podmínky pro podporu ekonomiky. Důkazem je, že dokáže úspěšně vytvářet podmínky pro výrobu dobrých aut – to je produktivní a ne každý stát tyto podmínky vytvořit dokáže. Jenže v některých případech se maďarský stát začal chovat tak, že institucionální kapacity, které měl například na vytlačení zahraničních vlastníků z bankovního sektoru, začal využívat pro obohacování okolí politické moci. Autonomie institucí se prolomila, instituce začaly fungovat ve prospěch strany Fidesz, Orbána a jeho okolí.
Orbánismus rétoricky fungoval do konce desátých let. Kombinace produktivních sektorů, jako je výroba aut v zahraničních rukou, a jiných sektorů v domácím vlastnictví lidí, kteří jsou zavázáni vládnoucí straně, fungovala po omezenou dobu. Ve dvacátých letech pak už toto nefunguje. Když přišel v roce 2010 Orbán, tak za problém pro maďarskou ekonomiku označil zahraniční vlastníky kapitálu, jeho vyzyvatel Péter Magyar o 16 let později ukazoval na domácí vlastníky.
Rozhovor je součástí projektu Globální ekonomika po pandemii podpořeného Nadací Rosa Luxemburg.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás