Procvičit se k osvícení. Nový komiks Alison Bechdel zkoumá povrch i hlubiny fyzické kultury

Jméno Alison Bechdel je v intelektuálních kruzích známé zejména v souvislosti s takzvaným Bechdel testem. Ten se používá k občas dost průkaznému odhalování genderové nevyrovnanosti hollywoodských filmů – testem totiž projde jen film, ve kterém v jedné scéně vystupují alespoň dvě ženy, které se spolu baví o něčem jiném než o nějakém muži. Už méně se ví, že „test Bechdelové“ se poprvé neobjevil v žádné odborné studii, ale v komiksovém stripu Lesby k pohledání a byl myšlený jen jako nezávazná jízlivá poznámka. Když ale nějaký výzkum test opravdu použije, vždycky se znovu ukáže, jak nečekaně velké množství popkulturní produkce jím neprojde.

Nejhlubší postřehy ale Bechdel jako obvykle vykouzlí, když namíří svou schopnost reflexe sama na sebe. Právě na jejím vlastním vztahu k fyzické námaze se nejlépe ukazují ambivalence, které s sebou boom fyzické sebepéče přinesl.

Není to sice ani trochu fér, ale z druhé strany lze také říci, že v komiksech samotné Bechdel bychom dost těžko hledali scénu, kde se spolu baví dvě mužské postavy o čemkoli. Má to ale dobrý důvod. Když totiž nepočítáme zmíněnou sérii ironických stripů, kterou autorka psala postupně pro několik queer časopisů od roku 1983 do roku 2008, je její dílo přísně autobiografické a introspektivní.

Bechdel v něm vede dialog především sama se sebou, zatímco rekapituluje své vztahy ke svým blízkým a půjčuje si při tom příklady z klasické literatury a filozofie. V tom může připomínat švédskou komiksovou esejistku Liv Strömquist. Bechdel také ráda přechází od osobních postřehů k příkladům ze životů klasických literátek a literátů a ve všednodenních drobnostech nachází rozsáhlý společenský kontext.

Jenže na rozdíl od Strömquist, která zásadně píše o společenských jevech, je Bechdel až obsesivně autobiografická. Z jejího nevelkého, ale uznávaného komiksového díla autorka vychází jako hluboce sebeanalytická osobnost, která neustále z různých stran převrací a reinterpretuje vlastní minulost.

Pohyb jako mystické prozření

Debutovala v roce 2006 slavným albem Rodinný ústav, které patří k vrcholným příkladům autobiografických komiksů. Autorka se v něm vrací především k postavě svého otce, jenž byl utajený homosexuál a zemřel při nehodě, která mohla být i sebevraždou. Otec byl zároveň učitelem anglické literatury a Bechdel si k němu komplikovaně hledá cestu přes jeho oblíbené autory od Francise Scotta Fitzgeralda po Jamese Joyceho. V roce 2012 vydala druhé album Are You My Mother?, což je ještě kontemplativněji sebezpytné dílo, v němž Bechdel rozebírá svůj vztah k matce a rekapituluje při tom své staré deníkové záznamy, dopisy, ale odkazuje i na psychoanalýzu v čele s britským dětským psychologem Donaldem Winnicottem.

Její třetí album Tajemství nadlidské síly z roku 2021, které právě vychází česky v překladu Anny Křivánkové, má zdánlivě mnohem odlehčenější téma. Tentokrát nás Alison Bechdel provádí svým zájmem o tělovýchovu. Sledujeme ho od útlého dětství až do doby těsně před vydáním komiksu, a kromě čiré radosti z pohybu v něm spolu s autorkou pátráme i po titulním „tajemství nadlidské síly“, jehož povaha se také postupně mění od pouhého sebevědomí až po mystické prozření, které si s tělesným vypětím spojují někteří myslitelé. Hlavními průvodci Bechdel jsou tentokrát Jack Kerouac, zejména prostřednictvím své knihy Dharmoví tuláci, a několik osobností spojených s americkým transcendentálním hnutím.

Kniha rekapituluje nejrůznější trendy, které se v oblasti tělesné kultury za posledních padesát let objevily. Přiznává tak, že i tahle oblast silně podléhá módním vlnám. Ty se zároveň nevztahují jen k tomu, jaké formy cvičení je momentálně „in“ provozovat a jak se proměňovaly vlny módního sportovního oblečení.

Důležitější je vývoj toho, co různá období považovala za smysl vší té fyzické aktivity. Bechdel v ní totiž někdy až zoufale hledá něco víc než jen způsob, jak se udržovat fit. Právě proto utíká od popisů různých typů jízdních kol či lyží či rozdílu mezi jógou a vysoce intenzivním intervalovým tréninkem s názvem Insanity až ke Kerouacovi, který se na svou výpravu na horu Matterhorn vydával s hlavou plnou zenového buddhismu.

Dojde i na Margaret Fuller fascinovanou transcendentalistickou vizí poutníkova já rozpuštěného do okolní krajiny nebo na Šunrjúa Suzukiho, zenového myslitele napojeného na kontrakulturu šedesátých let. Autorka a zároveň protagonistka komiksu totiž touží po tom, aby se tělesným vypětím propracovala k jakémusi vnitřnímu smíru, ať už mu říká transcendence, satori nebo flow.

Vnitřní rozpory existence

Nejhlubší postřehy ale Bechdel jako obvykle vykouzlí, když namíří svou schopnost reflexe sama na sebe. Právě na jejím vlastním vztahu k fyzické námaze se nejlépe ukazují ambivalence, které s sebou boom fyzické sebepéče přinesl. Stejně jako ve svých předchozích knihách, ani tady se totiž autorka nijak nešetří. Přiznává, že tělesné cvičení je pro ni emoční i fyzická vzpruha, ale stejně dobře se může změnit v obsesi s až sebedestruktivními parametry nebo ve způsob, jak prchat před problémy a ničit si při tom osobní vztahy. Bechdel si je jako obvykle velmi dobře vědomá vnitřních rozporů, ze kterých je utkaná existence, aby na svou milovanou aktivitu napsala jen oslavnou ódu.

Tajemství nadlidské síly je zároveň nejvíce odlehčený z dosavadních „grafických románů“ autorky. Obzvlášť po knize Are You My Mother?, která se odvíjí od tématu autorského bloku a složitě se proplétá bludištěm vzpomínek a aluzí. Tady autorka naopak má větší přehled v tom, odkud kam chce své dílo směřovat – což neznamená, že jde o lepší knihu, jen o lineárnější.

Zůstává v ní ovšem klasický autorčin styl psaní. Kniha je vedená proudem vypravěččina textu rozvrženého v hranatých bublinách, ke kterému přímé promluvy postav přidávají nanejvýš krátké komentáře. Opět se tu setkáváme s jejím klasickým postupem, kdy v textových panelech sledujeme jeden příběh a v obrazových paralelně nějaký jiný; znovu tu a tam používá figuru „čtení o čtení“, kdy si čteme autorčin komentář k nějakému již existujícímu textu, který vidíme v rámečku; i tady najdeme dvoustrany připomínající spíš mapy nebo turistické trasy než lineární vyprávění. Oproti předchozím albům je novinka navíc celobarevná, i když je laděná do tlumenějších barev, které pořád jako by spíš doplňovaly černobílý základ. A spousta stran je opět skvělou ukázkou toho, co lze vytěžit z média komiksu, které vychází z neustálých srážek obrazů a slov.

Nová kniha Alison Bechdel sice asi nikomu nepomůže odhalit tajemství nadlidské síly ani zlepšit si vlastní cvičící rutinu. Pořád je to ale pronikavé a podnětné dílo, jehož autorka tím, že neustále promlouvá sama se sebou, vede vrstevnatý dialog i se svým čtenářstvem.

Autor je filmový a komiksový publicista.