Sedláčkova „pravda“ o zeleném kapitalismu

Veřejný prostor aktuálně rekapituluje bizarní nápady a výroky českého ekonoma a kutilského filozofa Tomáše Sedláčka v rámci jeho opouštění čela Knihovny Václava Havla. Bylo by laciné se na této vlně zájmu svézt, ale v kontextu Sedláčkových výroků o „pravdě“ a „pravdování“ se nelze ubránit úvahám nad tím, jaké pravdy vlastně za nezpochybnitelné považuje sám Sedláček, který proslul mimo jiné také obhajobou kapitalismu prostřednictvím jeho kritiky.

Pokles polistopadové domácí environmentální zátěže je sice možné zčásti chápat jako důsledek ekologizace tuzemské výroby, ovšem zároveň tu hrál zásadní roli ústup materiálově a emisně náročných odvětví.

Sedláčkovy úvahy nad pravdou, hodnotami a smyslem, které aktuálně zaznívají především ve vztahu k Havlovi a dnešní společnosti, jsou typickým poznávacím znakem v jeho vyprávění o ekonomice. Určitou popularitu si coby autor a veřejná osobnost vybudoval propojováním ekonomie s etikou, filozofií a náboženstvím nebo tím, že se do ekonomické řeči čísel údajně snaží vrátit „lidský rozměr“ a hodnoty. V jeho podání by kapitalismu možná prospěla trocha té „lásky“ a celý svět by byl zase v pořádku.

Ekologie pro bohaté

V souladu s touto vizí, která nejspíš v nějaké míře formuje i Sedláčkovy podnikatelské plány s knihovnou Václava Havla (Václav Havel coby „lovebrand“), se tak Sedláček podílí také na šíření a upevňování v Česku už tak velmi oblíbené ideologie postavené na víře v zelený kapitalismus. Jde o představu, že klimatickou krizi a ekologický kolaps můžeme vyřešit v rámci stávajícího politicko-ekonomického systému, aniž bychom nějak zásadně museli omezovat růst, spotřebu nebo moc kapitálu a současné nerovnosti. Ekonomiku stačí jednoduše „ozelenit“, inovovat, nechat prostoupit „dobrem“ a planeta bude zachráněna. Co víc, dostatek kapitálu je toho všeho nutnou podmínkou.

Tuto víru v zelený kapitalismus jako cestu k udržitelnosti jsem měla možnost sledovat ve velmi výživné podobě v listopadu 2023 na konferenci Climate Politics in Central Europeurčené pro studentstvo na Metropolitní univerzitě v Praze. V rámci programu konference jsem vystoupila s příspěvkem o genderu a intersekcionalitě v českém klimatickém hnutí. Později jsem měla možnost sledovat také vystoupení Tomáše Sedláčka, který sálu plnému mladých lidí přednášel svůj příběh o záchraně klimatu a životního prostředí s pomocí ekonomického růstu a bohatství. Jeho prezentace byla plná grafů, které ukazovaly různé korelace mezi výší HDP a „kvalitou prostředí“. Hlavním poselstvím Tomáše Sedláčka bylo ujištění, že ty nejbohatší země mají zároveň to nejméně znečištěné životní prostředí. Podobně, jen o pár let později tvrdil v Českém rozhlasu, že chudé země o životní prostředí nedbají a stejně tak i v zemích komunistických jsou na tom se životním prostředím hůře než tam, kde je kapitalismus.

Tomáši Sedláčkovi se zajisté nedá upřít entuziasmus pro prosazování evropského Green Dealu. Zároveň právě v jeho podání výhod dekarbonizace se skrývá základní kámen úrazu samotného Green Dealu, který spoléhá na to, že klimatickou krizi lze odvrátit bez zásadní proměny současného systému. Spíše než recept na funkční klimatickou politiku, si tak studentstvo ze Sedláčkova vystoupení odneslo učebnicový příklad zeleného kapitalismu a základních mechanismů greenwashingu. Až v následné diskusi byly naznačeny základní rozpory tohoto přístupu ve vztahu k realitě globální environmentální krize, která není jen dočasnou epizodou, nýbrž je hluboce systémově a strukturálně podmíněná a zakořeněná.

Pravda o decouplingu

Když je nyní na pořadu dne mluvit o pravdě a pravdování, Tomáš Sedláček by mohl světu, lásce i odkazu Václava Havla v podobě demokracie a silné občanské společnosti mnohem víc prospět nahlédnutím vědecky dokázané lži o slučitelnosti tzv. zeleného ekonomického růstu s včasnou a efektivní záchranou klimatu a dalších planetárních systémů, jak to ukazuje například článek vydaný časopisem Lancet. Sedláček bývá kritický k technokratickému a pouze na měřitelné ukazatele orientovanému pojetí ekonomiky, a tak ani jeho pojetí zeleného kapitalismu není postaveno na modelu „business as usual“, tedy na nekonečném využívání fosilních paliv a materiálním nadbytku. Zároveň však recykluje jiný, rovněž falešný narativ, který vychází z konceptu známého v sociálních a environmentálních vědách jako decoupling (viz výše odkazovaný článek v Lancetu). Jde o předpoklad, že se moderní ekonomika může postupně „odhmotnit“, tedy odklonit od materiální spotřeby, přesunem do sféry služeb, znalostí a financí. Ekonomický růst již v těchto představách není založený na dalším prohlubování materiální spotřeby. Koncept tedy ve zkratce vyjadřuje oddělení HDP od emisí.

Podle Sedláčka už tedy decoupling údajně probíhá v některých bohatých státech a pouze je potřeba ho dokončit. Úplně stačí, když všechny ostatní země půjdou ve šlépějích Dánska, Francie nebo Německa. Zde však musí zbystřit i člověk, který nemá v malíku dekoloniální či nerůstovou teorii. Je přeci zcela zjevné, že „odhmotnění“ ekonomiky má velmi konkrétní geografii. Copak snad obyvatelé bohatých zemí Evropské unie nemají žádnou materiální spotřebu? Není to náhodou tak, že ji naopak mají mnohem vyšší než lidé v zemích chudších?  Pravda je taková, že těžbu surovin, těžký průmysl a s nimi související ekologickou zátěž zejména demokratické země odsouvají mimo svá území, do zahraničí. Jádrové ekonomiky tedy nejenže své bohatství získaly v rámci nerovnoměrného ekonomického rozvoje vykořisťováním ekonomik periferních a semiperiferních, ale tuto nerovnoměrnost dále prohlubují. Navzdory veškeré rétorice o „rozvoji“ se podílejí na pokračování procesu periferializace těchto zemí tím, že do nich vyvážejí „svůj bordel“ a ještě se chlubí, jak moc jsou oproti těmto zemím „čisté“, „zelené“ a plní své klimatické cíle.

Tomáš Sedláček se svou slepotou k tomuto jednoduchému faktu zdaleka není jediný. Ukázku toho, jak se tato „lež“ dobře šíří zejména v Česku, předvedl například v roce 2022 v DVTV Martin Veselovskýpři rozhovoru o nerůstu s Tadeášem Žďárským. Zde použil oblíbený argument, že to byla právě změna režimu, tedy přechod ke kapitalismu a otevření se globálnímu trhu, co přineslo do naší země mnohem čistší životní prostředí. Pokles polistopadové domácí environmentální zátěže je sice možné zčásti chápat jako důsledek ekologizace tuzemské výroby, ovšem zároveň tu hrál zásadní roli ústup materiálově a emisně náročných odvětví. Ta však obvykle nezmizela z povrchu zemského, pouze se přesunula jinam. Rovněž výrazná část environmentálních dopadů způsobených českou spotřebou byla v rámci napojení na globální ekonomiku outsourcována prostřednictvím dovozu výrobků a surovin ze zahraničí. Jinými slovy se tedy to, co se v evropských i českých statistikách jeví jako pokrok, do značné míry představuje spíše výsledek externalizace, respektive přesunu nákladů (znečištění, odpady, riziková výroba) jinam, nejčastěji do chudších zemí globálního Jihu.

Ezonom a pravda

Když se vrátím ke zmiňované konferenci na Metropolitní univerzitě, byla jsem opravdu ráda, že hned po Sedláčkovi vystoupila Anna Uhnák Kárníková. Ta v úvodu svého příspěvku trefně se sarkasmem poznamenala, že netušila, že je Tomáš Sedláček stále ještě zastáncem hnutí TINA – „There Is No Alternative“ (Není žádná alternativa), což je slogan nerozlučně spjatý s britskou premiérkou Margaret Thatcher, která tímto heslem v osmdesátých letech obhajovala neoliberální ekonomické reformy.

Svým vystoupením tak Sedláček, jemuž literární historik Martin C. Putna výstižně přezdívá ezonom, až mantrickým způsobem vyjádřil nepředstavitelnost jakýchkoliv jiných alternativ oproti současnému systému. Zelený kapitalismus, který si pravděpodobně Sedláčkovo srdce získal svou otevřeností, flexibilitou a jistou hodnotovou ukotveností v pozicích „dobra a lásky“, však žádnou alternativou ani řešením environmentální krize není. Naopak spíše představuje jádro současné bezvýchodnosti a bezradnosti. Podobné lži a falešné pravdy nás totiž udržují ve velmi zúženém poli představivosti, ale také v mnoha iluzích. Iluzích o tom, že růst může pokračovat, protože v bohatých zemích to není tak špinavé jako v těch chudých (pro změnu ve svém tažení proti Green Dealu tuto mantru ráda opakuje také například ekonomka Markéta Šichtařová). Zůstáváme tak ve falešných představách o tom, že současný ekonomický systém může být kompatibilní s ekologickými limity, když ho trochu „vylepšíme“.

Lidé jako Tomáš Sedláček nás tedy od pravdy drží spíše na míle daleko. Rétorický prostor, který se osobnosti jako on snaží zaplnit, přičemž se neštítí využít ani symboly spjaté se sametovou revolucí, se v důsledku stává nepropustným pro skutečné alternativy. Myšlenky jako nerůst, koblihová ekonomika Kate Raworth či sociálně-ekologická transformace Ulricha Brandta a Markuse Wissena, tak nadále zůstávají marginalizovány a ve veřejné debatě ostrakizovány či vysmívány. Přestože se tento obraz pomalu začíná bortit, mnoho lidí v naší zemi stále věří v kapitalismus jako nutnou podmínku demokracie.   

Prezentuje-li se tedy Sedláček jako někdo, kdo z pozice ředitele Knihovny Václava Havla může mluvit jazykem pravdy, odpovědnosti a etiky, tak se v jeho pojetí bohužel stávají „pravdou“ také současné struktury moci, nerovnosti a systém založený na neudržitelné produkci a spotřebě. Místo debaty o limitech růstu a globálních nerovnostech se spíše upevníme v konformní a uklidňující víře, že nás z krize morálně vykoupí trh a jeho inovace. Aneb s kapitalismem, byť nyní už možná bez demokracie, na věčné časy.

Autorka je sociální geografka.