USA a Írán se dohodly na míru. Takovou zprávu nám od začátku týdne servírují titulky českých médií – od Novinek po Seznam Zprávy. V éře pozornosti poničené technologiemi a neúprosným bojem o prokliky média potřebují zkratky. Dobré zprávy jsou vzácné zboží a všichni bychom určitě chtěli, aby dál nestoupaly ceny energií a následně všeho ostatního a aby další desítky milionů lidí nemusely hladovět. Problém je v tom, že zmíněná zpráva není pravdivá.
Opravdu se stalo zatím pouze to, že Írán a USA podepsaly Memorandum o porozumění. Text má 14 bodů, které zmiňují většinu zásadních bodů (ale ne všechny): klid zbraní v celém regionu, otevření Hormuzského průlivu, íránský jaderný program. Neobsahuje ale konkrétní procesy s konkrétními termíny. Jediným pevným časovým údajem je 60 dní, během nichž se mají dojednat detaily.
Oslavovat mír je předčasné. Tato zkratka ale při pohledu do českých médií není to nejhorší.
Částečně jde opravdu o důležitý posun. Memorandum představuje v podstatě základ, od nějž se budou odvíjet další jednání. Na to, aby si celý svět mohl sborově oddechnout, je ale příliš brzy. Dohoda o jednoduchém příměří byla podepsána už v dubnu – a pak se opakovaně porušovala. Lodí přes Hormuz proplouvalo daleko méně než před válkou. Minulý týden USA útoky eskalovaly a bombardovaly jih Íránu dva dny po sobě. Kromě toho Izrael nadále okupuje jih Libanonu a bombarduje zbytek země.
Mimochodem, vyjednávání o íránském jaderném programu a možném uvolnění sankcí probíhala i v únoru – dokud americká a izraelská letadla nezačala shazovat bomby a zabíjet členy politického vedení, které by v normálním světě mohlo dohodu podepsat. Trumpově administrativě se možná opravdu podaří vyjednat nový, lepší a trvalejší mír. Ne že by tomu něco doposud nasvědčovalo, ale stát se to může. Stejně tak se ale může stát, že jednání v kteroukoliv chvíli zkolabují – třeba po konci mistrovství světa ve fotbale, spolupořádaném Spojenými státy, po listopadových volbách v USA, potom co si náhodou někdo z amerického kabinetu v sázkové kanceláři vsadí na změnu vývoje, po náhlé změně nálady Donalda Trumpa nebo jednoduše proto, že Izrael nezastaví svoji vojenskou okupační mašinérii v Libanonu. Oslavovat mír je tedy předčasné. Tato zkratka ale při pohledu do českých médií není to nejhorší. Kromě komerčních médií tu totiž máme taky ta veřejnoprávní, do kterých si rádi zvou „nezaujaté experty“, aby situaci podrobně rozebrali.
Notičky z Washingtonu
Tak 17. března v pořadu Osobnost Plus na Českém rozhlase dostal prostor někdejší poradce premiéra Petra Fialy, Tomáš Pojar. Uveden byl jako prorektor CEVRO Univerzity a bývalý velvyslanec v Izraeli. Posluchači veřejnoprávního média se už ale nedozvěděli, že Pojar v současnosti pracuje také pro Hudson Institute – americký think tank blízký vládnoucí republikánské straně v USA. Stejně tak se nedozvíme, že dřív pracoval pro skupinu CSG rodiny Strnadových, na kterou má dodnes úzké vazby (naposledy ho vyslala na Mnichovskou bezpečnostní konferenci).
Pojar – vzhledem ke svému zaměstnavateli nepřekvapivě – od začátku loňského roku pravidelně vystupuje v českých médiích v roli obhájce vlády Donalda Trumpa. Veškeré výhrůžky Spojených států Evropě i Ukrajině jsou podle něj důmyslná vyjednávací taktika, potřebný budíček nebo spravedlivý trest za Green Deal. Jde mu samozřejmě jen o samotné slovo „zelený“ – Pojarovi totiž nevadí, že evropská klimatická politika především odvádí peníze z veřejných rozpočtů do kapes soukromých zelených, ale i fosilních korporací bez většího ohledu na běžné pracující a spotřebitele elektřiny.
Z role vrchního českého trumpisty Pojar nevypadl ani tentokrát. Po více než třech měsících války, která nepřinesla nic než mrtvé, hořící ropná pole a zdražení základních potřeb pro lidi po celém světě, tak vidí operaci jako úspěch. „Pokud cílem bylo zbrzdit nebo zastavit jaderný program, tak toho možná dosaženo bude. Já bych byl v tomhle ohledu optimistou. Írán je od výroby jaderné zbraně dál, než byl před půl rokem,“ vysvětluje. Pojar přitom zmiňuje, že se vše musí teprve vyjednat. Ve zkratce by šla jeho argumentace shrnout do variace na populární volební slogan „možná bude líp“.
Napravo od Trumpa
Když odmyslíme etické či politické otázky, i z čistě strategického hlediska je Írán teď v silnější pozici. Vyzkoušel si, že dokáže zastavit provoz v Hormuzském průlivu a tím paralyzovat světovou ekonomiku. To je silná karta, která přivedla USA k jednacímu stolu. Ani tohle ale Pojara v jeho optimismu nerozhodí. Na otázku, co jsme získali oproti stavu v únoru, nám suverénně vysvětluje: „Zkušenost čtyřiceti dní válčení, zkušenost těch čtyřiceti tisíc bomb. Zkušenost, že pokud by se USA rozhodly absolutně ochromit íránskou ekonomiku, tak jsou toho schopné.“ Tohle všechno tedy potřebuje největší armáda světa k tomu, aby si dodala trochu sebevědomí? Pokud ano, problém s křehkými mužskými egy má ještě větší rozměry, než jsme si mysleli.
Nebo nám prostě jen Pojar říká to, co mu zadali v kanceláři jeho washingtonského chlebodárce. Aby dodal klid českému posluchači (a vzhledem k jeho vlivu i politickým elitám), pokračuje v poučování s charakteristicky krvelačným podtónem. „My si tady myslíme, že války jsou krátké a čtyřicet dní je dlouhá doba. Ale pravidlem jsou ty dlouhé, krátké války jsou výjimkou.“ Posléze dodá, že deklarovaný cíl – změna režimu – stejně nikdy nenastane během války, ale až po ní. V úvaze o trvání válek má pan prorektor pravdu. Právě proto by se ale vstupování do válek nemělo brát na lehkou váhu. Politici by ideálně měli posoudit, kdo a jakou cenu za jejich mocenské ambice zaplatí.
Pojar to vzhledem ke svým chlebodárcům samozřejmě nezmíní. Jediná logika, kterou akceptuje, je ta válečná. Odlišnou perspektivu by tedy do debaty měla vnést moderátorka. Jenže to by jí nesměla být Barbora Tachecí, která se ptá: „Nedávalo by smysl to prostě dotáhnout?“
V podtónu slyšíme, že jediná Trumpova chyba patrně byla, že byl příliš měkký a nakonec válčit přestal. Jde také o udičku na Pojara. Ten se na ni chytí a poprvé ukáže, že je v něčem ochotný Trumpa kritizovat. „Já si taky myslím, že ta válka byla krátká a čtyřicet dní je málo. Kdyby to bylo osmdesát dní, možná by ten výsledek byl jasnější. Tak, jak to mimochodem bylo při bombardování Jugoslávie,“ zasní se Pojar při vzpomínce na operaci NATO, která porušovala mezinárodní právo, zabila stovky lidí včetně civilistů, deklarovanému cíli zabránit etnickým masakrům nepomohla (spíše naopak) a kritizovala ji i demokratická opozice vůči Miloševićově režimu.
Izraelské eufemismy
Zcela samostatnou kapitolou v českém mediálním provozu je opomíjení či žehlení role Izraele v celé válce. O den dříve než Pojar mluvila na vlnách Českého rozhlasu expertka na slovo vzatá: Irena Kalhousová. Její vytrvalé legitimizování genocidy v Gaze z pozice veřejné intelektuálky jí snad jednou zajistí místo odstrašujícího příkladu v učebnicích historie.
Kalhousová tak hned v úvodu opraví moderátora Petra Vizinu, který – správně – uvede válku jako způsobenou Izraelem. O tom, že do války chtěl především Netanjahu, svědčily už v březnu jak veřejná prohlášení amerických představitelů, tak investigativy v amerických médiích. Kalhousová pak nezapomene připomenout „íránský balistický program, který ohrožuje celý region“, a nezmíní nikým nekontrolovaný (na rozdíl od všech ostatních zemí na světě) izraelský jaderný program nebo to, že Izrael vytrvale bombarduje své okolí.
Role Izraele je přitom klíčová. Analytici se bez ohledu na hodnotové soudy shodují, že právě jeho kroky představují největší riziko pro trvalejší mírovou dohodu. V posledních dnech jsme byli svědky i vyostřenější rétoriky od Trumpa vůči Netanjahuovi. Naznačil dokonce to, že by Libanon mohl místo něj „lépe řešit prezident Sýrie“. Zda se Trumpovy řeči přetaví v zásadnější změnu přístupu k Izraeli, však není vůbec jisté. Jak to ale vykládá Kalhousová? Podle ní představuje riziko fakt, že by libanonský Hizballáh mohl „útočit na izraelské vojáky v jižním Libanonu“. Problém podle ní není okupace ale fakt, že někdo útočí na okupační vojáky. Za tohle by se nestyděli ani vrchní propagandisté Putinova režimu.
Řeč přijde i na extremistického ministra Ben Gvira. „Samozřejmě chce zničení či výrazné oslabení Hizballáhu,“ vysvětluje Kalhousová. Zničení či výrazné oslabení je pěkný eufemismus. Ben Gvir veřejně deklaruje, že chce izraelské osady v jižním Libanonu a že hodlá srovnat se zemí části Bejrútu. Vrcholem je pak empatické tvrzení, že Izraelci po 7. říjnu zkrátka potřebují „fyzicky odtlačit“ svoje nepřátele. Přesnější termín by byl vyhladit či etnicky vyčistit.
Být veřejnou obhájkyní Izraele je dnes jiná disciplína než před pár lety. Vždy to obnášelo bagatelizaci násilí a bezpráví páchaných na Palestincích. Vedle toho se ale také pečlivě budoval pozitivní obraz země – rovnostářské kibucy se prodávaly západní levici, „jediná demokracie na Blízkém východě“ liberálům a „národ start-upů“ těm, kterým jde o byznys. Dnes už ale nezbývá, než hledat eufemismy pro další a další zvěrstva a porušování lidských práv. Je smutné, že se z toho v české debatě – z velké části i díky veřejnoprávním médiím – stala norma.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás