Světová veřejnost a političtí představitelé evropských zemí mají stále větší problém hájit postup Izraele v Gaze. Co přesně spustilo vlnu kritických prohlášení, bude ještě předmětem analýz, svou roli ale zcela jistě sehrály výroky izraelských politiků, kteří už se netají tím, že chtějí Gazu totálně zničit, obyvatelstvo koncentrovat v táboře na jihu a vytvořit tak špatné podmínky k životu, že lidé sami uprchnou do třetích zemí.
Česká politická scéna se zatím jeví k tomuto trendu spíše imunní – až na pár výjimek, jako je senátor Pavel Fischer, který se ale k situaci v Gaze vyjadřoval už dříve, nebo zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková, která vydala nejprve poněkud bezzubé prohlášení o tom, že by děti v Gaze neměly trpět hlady, kde neuvedla, kdo blokuje humanitární pomoc, ale o něco později už psala o genocidě v Gaze. Česká vláda však ústy svého premiéra Petra Fialy a ministra zahraničí Jana Lipavského stále opakuje klišé o tom, že Izrael má právo na obranu a že není na nás, abychom hodnotili jeho jednotlivé kroky. V Senátu se v květnu debatovalo o přesunu ambasády do Jeruzaléma, v Poslanecké sněmovně se zase slavilo výročí okupace východního Jeruzaléma – parlament tak dva dny po sobě oslavoval izraelskou okupaci.
Tolerance k lidem, kteří teď mění svá stanoviska, by nás neměla vést ke slepotě k mechanismům, které umožňovaly dehumanizaci Palestinců.
K situaci v Gaze se ovšem po senátoru Fischerovi a zmocněnkyni Laurenčíkové kriticky v druhé polovině května vyjádřil i prezident Petr Pavel a nejspíš to byla jeho slova, která u nás nastartovala sérii prohlášení, v nichž se různí lidé začali distancovat od politiky kabinetu Benjamina Netanjahua. Obvykle s různými dovětky, že dosud bylo vše v zásadě pořádku a teprve nyní začíná být situace nepřijatelná. Český úprk na správnou stranu dějin se tak povětšinou vyznačuje naprostou absencí sebereflexe.
Prozření mohlo přijít už dávno
Okamžiků, kdy si každý, kdo situaci sledoval a vyjadřoval se k ní, mohl říct, že postup Izraele je za hranou, byla přitom od října 2023 celá řada. Takovým okamžikem mohlo být zastavení dodávek vody v říjnu 2023, o němž mluvil ve svém prohlášení tehdejší ministr obrany Jo’av Galant dva dny po 7. říjnu. „Nařídil jsem úplnou blokádu Pásma Gazy. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné palivo. Nedostane se tam nic. Bojujeme s lidskými zvířaty a podle toho budeme také jednat,“ řekl tehdy Galant. Přerušení dodávek vody následně vedlo k tomu, že nemocnice musely krmit novorozence umělým mlékem připraveným z kontaminované vody, což způsobilo jejich onemocnění i úmrtí.
Už v říjnu 2023 varovala OSN před rizikem genocidy Palestinců v Gaze, přičemž poukázala na veřejná prohlášení izraelských představitelů o záměru způsobit maximální škody a zničit infrastrukturu Gazy. Už tehdy tedy bylo možné si říct, že je reakce Izraele neadekvátní. Jiným okamžikem prozření mohl být nález rozkládajících se těl nedonošených dětí, které zemřely poté, co izraelská armáda donutila personál opustit nemocnici Al-Nasr, a novorozencům nezajistila péči. Nebo masakr civilistů v únoru 2024, známý jako Flour Massacre, případně systematické bránění humanitární pomoci, na které OSN upozorňovala od ledna 2024.
Když se na konci listopadu 2023 objevila svědectví zevnitř izraelské armády, která naprosto popřela obraz nejmorálnější armády na světě, jejž o sobě IDF vytváří (český překlad vyšel na serveru Voxpot zde a zde), nebylo už pochyb o rozsahu hrůz, které Izrael obyvatelům Gazy od října 2023 působil. V dubnu 2024 zase vyšly najevo hrůzné detaily o fungování systému Levandule a přidruženého systému vraždící mašinerie „Kde je táta?“. Počátkem dubna mohla na realitu v Gaze upozornit smrt sedmi zaměstnanců World Central Kitchen, u kterých IDF nemohla tak jednoduše tvrdit, že jsou členy Hamásu, jako to dělá téměř pokaždé v případě, kdy oběťmi jsou Palestinci.
Ty, kdo ctí mezinárodní instituce, mohlo přesvědčit stanovisko vrchního žalobce Mezinárodního trestního soudu z května 2024 nebo nařízení Mezinárodního soudního dvora ze stejného měsíce. Těchto momentů je tolik, že jejich výčet je nad rámec publicistického textu. Změnu postoje mohly způsobit například stovky útoků na zdravotnická zařízení, upozornění Lékařů bez hranic na vážné zdravotní problémy palestinských dětí a novorozenců v důsledku špatných životních podmínek, nedostatku potravin a opakovaného vysídlování, velká investigativa The New York Times o vraždách dětí izraelskou armádou či videa, která o sobě natáčeli sami vojáci izraelské armády, a dokumentovali a zveřejňovali tak své vlastní válečné zločiny. Příležitostí bylo za poslední rok a půl skutečně mnoho.
Přesto ten okamžik, kdy se světové mínění začalo obracet, nastal až teď, kdy je pro spoustu lidí v Gaze už pozdě. Kromě toho tento posun neznamená, že se Izrael ve své genocidní válce zastaví. V tuzemsku pak důležitou roli sehrálo i to, že většina těchto informací se v českých mainstreamových médiích vůbec neobjevila. Lidé, kteří nesledují zahraniční zpravodajství v jiných jazycích, tak měli omezené informace.
Princip společenské změny
Pozorovat lidi, kteří využívají poslední možnosti postavit se na správnou stranu, může v leckom, kdo se ozýval už v době, kdy byla každá kritika Izraele projevem antisemitismu a podporou terorismu, vyvolávat pocity hořkosti. Záleží ale i na formě, kterou daní lidé zvolí. Podíváme-li se do zahraničí, můžeme porovnat různé způsoby, jak se intelektuální elity staví ke svému selhání. Společné prohlášení anglických, skotských, velšských, severoirských a irských spisovatelů si vysloužilo kritiku za to, že přišlo příliš pozdě a že je svým způsobem alibistické. A je pravda, že pokud vedle něj postavíme prohlášení izraelských akademiků, kteří čelí mnohem většímu tlaku a jejich podpis pod prohlášením vyžaduje za současné situace v Izraeli mnohem více odvahy, vidíme podstatný rozdíl. Izraelští akademici přistupují k reflexi svého dosavadního mlčení s mnohem větší intelektuální poctivostí, což může skýtat jistou naději pro izraelskou společnost do budoucna.
Prohlášení spisovatelů ale podepsaly i osobnosti, které rozhodně neměly zapotřebí demonstrovat, že stojí na správné straně, jako například George Monbiot, který zaujal jasnou pozici už dříve. Lze se jen domýšlet, že tak učinil, protože si uvědomuje důležitost společenské změny a chtěl ji svým podpisem podpořit. Společenská změna ovšem spočívá, celkem nepřekvapivě, v tom, že kritický počet lidí změní názor. A pokud po takové změně toužíme, musíme k tomu lidem dát prostor a nekádrovat každého, kdo tak učiní.
Bezmoc nad zmařenými životy obyvatel Gazy a hořkost, kterou cítíme nad tím, že tolik lidí v lepším případě mlčelo a v horším se podílelo na dehumanizaci Palestinců a bagatelizaci jejich utrpení, by nás neměly vést k tomu, že budeme posun v názorech odmítat předváděním své morální převahy. Tím spíše, že v Česku zdaleka není vyhráno, protože například Česká televize ústy Davida Borka stále chrlí neuvěřitelné komentáře, z nichž se dozvídáme, že metoda obléhání a vyhladovění je v historii běžná nebo že jsou záběry z Gazy fotogenické. Stejně tak postoj české vlády se neposunul ani trochu.
Canceling málo pravověrných názorů
Jako příklad špatné praxe mohou sloužit reakce na příspěvek, který na svém instagramovém účtu zveřejnila česká pobočka Fridays for Future (FFF) už loni v září. Příspěvek byl kritický k počínání izraelské vlády, byl založený na řadě relevantních odkazů a v žádném případě nebyl polovičatý a nejasný. „To, co činí izraelská armáda v pásmu Gazy, je jednoznačně v rozporu s mezinárodním právem i ideály humanismu. Od začátku izraelské odpovědi na útoky Hamásu zemřelo jen v Pásmu Gazy mezi 40 a 186 tisíci lidí. Mezi 66 a 92 % těchto obětí jsou civilisté. Zaznamenány jsou případy mučení, znásilňování a poprav Palestinců izraelskou armádou. Izrael drží ve věznicích stovky Palestinců bez jakéhokoliv obvinění. Počet mrtvých dětí je bezprecedentní a útokům čelí Palestinci i v Izraelem deklarovaných bezpečných zónách. Jsou zaznamenány případy, kdy byly děti přímo cílem útoků izraelských odstřelovačů. Někteří experti na lidská práva dokonce hovoří o tom, že Izrael v Pásmu Gazy páchá genocidu,“ psalo se mimo jiné v prohlášení, v němž na začátku bylo i odsouzení útoku ze 7. října jako „zrůdného“ a názor, že Izrael má „právo na sebeobranu“.
Z následného textu ale bylo jasné, že to, co se v Gaze děje, autoři příspěvku za sebeobranu nepovažují, a lze se domýšlet, že ono klišé použili spíše, aby dali najevo, že nezpochybňují právo Izraele na existenci. Příspěvku se na instagramu dostalo kritiky zleva a nebyla to kritika zrovna konstruktivní. Místo toho, aby diskutující ocenili práci se zdroji i odvahu mladých lidí z FFF, začali jim vysvětlovat, že Izrael podle mezinárodního práva nemá na okupovaných územích právo na obranu a že slovo „zrůdný“ je příliš emocionálně zabarvené. FFF pod palbou kritiky svůj příspěvek stáhli a ti, co je tak vehementně kritizovali, si mohli pogratulovat, že je ve veřejném prostoru o jeden příspěvek kritický k masakru Gazanů méně. Je obtížné věřit tomu, že jejich kritika měla jiný cíl než předvedení symbolické moci.
Novináři, experti a politici
Tolerance k lidem, kteří teď mění svá stanoviska, by nás ovšem neměla vést ke slepotě k mechanismům, které umožňovaly dehumanizaci Palestinců a přijímání principu kolektivní viny, a tím pádem i genocidy jako něčeho, co pomalu ani nestojí za komentář. Četné diskuze na sociálních sítích o současných změnách postojů celkem pochopitelně tematizují rozdíl, který bychom měli dělat mezi běžnými lidmi a těmi, kdo nesou odpovědnost za to, že jsme jako společnost akceptovali genocidu Palestinců v Gaze. Novináři, kteří o dění v Gaze informovali, stejně jako odborníci, kteří chodili do médií, nesou spolu s politiky, kteří mají povinnost vyhodnocovat dostupné informace, větší odpovědnost. Ale důvod, proč je potřeba o jejich selháních mluvit, nespočívá v jejich v morálním odsouzení. Je to důležité proto, abychom pochopili, co nás jako společnost dovedlo k tomu, že jsme přehlíželi nelidské chování izraelské armády a o tom, co se děje v Gaze, mluvili jako o něčem normálním.
Jako příklad může sloužit mediálně nejvýraznější expertka Irena Kalhousová, která pravidelně chodila do médií a k normalizaci genocidy výraznou měrou přispěla. Na jejím vystupování nebylo nejhorší to, že se občas dopustila skutečně skandálních výroků, jako například, že dvě třetiny civilních obětí jsou „poměrně dobrý poměr“, nebo že jako politoložka ještě loni v dubnu nevěděla, co je etnická čistka, ale to, s jakým klidem a zdánlivým nadhledem komentovala postup izraelské vlády a armády. Celé měsíce přitom naznačovala, že vojenská intervence v Gaze brzy skončí, jen co se izraelské vládě podaří získat „vítězné foto“. Když je pak smrtí Jahji Sinvára získala, našla Kalhousová další důvody, proč musí válka pokračovat. A i když říkala, že Benjamin Netanjahu má zájem na tom, aby válka neskončila, odmítala v tom vidět příčinu brutálního masakru obyvatel Gazy. Není náhoda, že Kalhousovou do médií zvali tak často. Splňovala poptávku po informování, které zakryje hrůzy, jež se v Gaze děly. To ukazuje, že problém nebyl jen v ní samé, ale že podobný postoj sdílela celá řada novinářů i veřejných intelektuálů a drtivá většina politiků.
Popisovat normalizaci genocidy je úkol mnohem těžší než kritizovat jednotlivé výroky, které jsou přes čáru. Jenže bez reflexe toho, jak jsme mohli vůbec dopustit, že se o genocidě v Gaze mluvilo celou dobu jako o něčem v zásadě normálním, jsme odsouzeni tuto chybu opakovat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás